Z kotle Admiry na trenérskou lavičku

17. ledna 2017 07:00 » Když si tým z nižší soutěže vychová hráče pro první tým, je to skvělé. V dnešní době jde nejspíš i o nutnost. Pokud se mu ale povede přetáhnout bývalého fotbalistu a později fanouška z kotle do role trenéra mládeže, to je opravdová paráda. Divizní Admiře se to povedlo: Josef Němec roste v roli asistenta vedle Daniela Drahokoupila u týmu do 16 let. „Užívám si to, hltám každé jeho slovo,“ říká Němec.

V roli trenéra vypadáte spokojeně. Jak to vůbec bylo s vaší fotbalovou kariérou?
Hrál jsem za Admiru od šesti do patnácti let. Vždycky jsem kopal se staršími kluky, a když pak v patnácti z klubu odešli z Admiry pryč a já musel k mladším, nějak to už nebylo ono. Přitom jsem byl ve výběru Prahy, hrál jsem s Patrikem Bergrem nebo Tomášem Poštulkou, tyhle kluky si pamatuji. Zahrál jsem si i za pár klubů z okolí Prahy, kopal jsem za Ostrou, Kralupy. Ale tímhle to skončilo.

Tak jste začal fandit?
V polovině devadesátých let se pořádně nedalo na Spartu nebo Slavii chodit. Tam chodili rváči a my jsme měli v té době barvené vlasy, někdo měl číro… Mrzelo nás to a fotbal nám chyběl. Až nás napadlo, že můžeme chodit na Admiru, která tehdy hrála v divizi. My jsme si navíc zvolili takovou netradiční cestu.

A to?
Šli jsme do toho s tím, že nebudeme nikdy nadávat rozhodčímu, ani soupeři. Myslím, že spoustě lidí se to fakt zalíbilo a nabalovali se další, kteří s tím souhlasili. Já jsem se pak na pár let i odstěhoval z Prahy, ale když jsem se vrátil a přišel na Admiru, jelo to tam dál. To bylo super. Vzalo nás i vedení klubu. Je jasné, že na nás zpočátku koukalo tak trochu ustrašeně, ale pak v Admiře poznali, že nám jde o fotbal.

Takže to byla vaše role v hledišti, ale jak jste se dostal k trenéřině?
Jednou to prostě přišlo. Přišel jsem za Alešem Pivodou (mediální pracovník Admiry) s tím, že bych chtěl zkusit v klubu pomáhat. Jako trenér, nebo že třeba budu podávat míče, nebo cokoliv jiného. Pak jsme o všem mluvili i se sekretářem panem Vavruškou a šéfem střediska mládeže panem Drahokoupilem. Ten si mě oťukával, proč to chci dělat, jestli mám pro tu práci talent.

A jak jste prošel?
Doporučil mě tehdy panu Lapkovi, pro něj jsem dělal dva měsíce. On pak odešel do Meteoru. K týmu přišel nový trenér a já cítil, že by to chtělo změnu. Pan Drahokoupil mi tehdy nabízel, že když budu něco potřebovat probrat, mám se mu ozvat. Tak jsem se jednou ráno chystal, že mu zavolám. Byl to asi osud. Vzal jsem do ruky telefon a v tu chvíli mi právě on zavolal. Sám mě oslovil, jestli bych mu nechtěl pomáhat. To trvalo pár měsíců a on mi pak řekl, že by mě potřeboval jako asistenta. K tomu už jsem ale potřeboval mít za sebou školení a vlastnit licence.

Takže vás to tak chytilo?
Ano. Stalo se, že jsem po zápase vyrážel na školení, udělal jsem si C licenci, licenci Grassroots a teď i licenci B. Dan Drahokoupil si mě zkrátka vzal pod křídla.

On hrál za Spartu, trénoval v lize. Byl jste nervózní?
Pro mě to byla ohromná zkušenost. Musím říct, že jsem ani nevěděl, jaké to bylo eso, s kým pracuju. Ligu a Spartu jsem tolik nesledoval, tedy v té době, co on hrál. Navíc on o tom nemluvil, když jsme probírali, tak fotbal našeho týmu. On mi říkal, v čem musím přidat, co lze dělat lépe.

A teď jste jeho kolegou…
Máme to rozdělené. Já jsem ten hodnej, ta spojka mezi hlavním trenérem a týmem, a on je ten přísnej. Myslím, že se nám s týmem povedlo udělat kus práce. On trénoval pod panem Václavem Ježkem, to byl jeden z nejlepších trenérů na světě, u nás byl nejlepší určitě. Zapisoval si každý trénink. Hltám každé jeho slovo.

Chytilo vás trénování natolik, že byste jednou chtěl koučovat třeba áčko Admiry?
Takhle drzý nejsem. Samozřejmě, někdy člověk zavře oči… Nechtěl bych se trenérsky zastavit. Teď jsem moc rád, že jsem v té pozici asistenta pana Drahokoupila. Chci od něj čerpat zkušenosti. Vím, že musím jít nahoru pomalu. Jednou bych to sám chtěl zkusit, ale na tohle je brzy. Navíc představy jsou jedna věc a realita může být jiná.

S trenéřinou se vám ale musel změnit váš fanouškovský život. Prozraďte, jak moc?
Neděle, to byl vždycky můj svátek. Oholil jsem se, dal si sprchu, vzal si čistý hadry a šlo se na fotbal. Na áčko. Teď je to jiné. Když se to sejde a máme s dětmi čtyřikrát v týdnu trénink a pátý den je zápas, tak prostě musím áčko vypustit. Práce s dětmi mě baví, chci ji dělat naplno. Navíc ony by poznaly, kdybych něco flákal. Proběhnu se s nimi na tréninku, chci být v pohybu. A hodně mě posiluje, že mi kluci věří.

Vědí vaši svěřenci, že jejich trenér byl na Admiře kotelníkem?
Kluci znají všechny naše pokřiky. Ptají se mě třeba, jak to vzniklo, jak to zpíváme. Občas taky po zápase předzpívávám. Ale spíš je to na soustředění, nebo když se jde do sauny a podobně.

Nezkusil jste bývalé kolegy z hlediště přilákat na zápas mládežníků Admiry?
Oni už na zápasech byli. Přišli na Vikingy, Tygry i na další týmy. Vzali buben a přišli. Pro kluky je to hodně motivující.

Jaký je váš současný trenérský cíl?
Samozřejmě chceme, aby se kluci fotbalově zlepšovali. Ale snažíme se z nich udělat taky dobré lidi. Aby věděli, jak vzít za práci, že musí pozdravit. Aby dřeli a věděli, že nic není zadarmo.

A jak se změnil váš pohled na fotbal, když stojíte přímo u lavičky?
Je to úplně něco jiného. Ale třeba směrem k rozhodčím je to pořád stejné – nenadáváme. Z hlediště bylo nejhorším pokřikem, že se rozhodčí zmýlil. A z lavičky musíte jít klukům příkladem. Docela se mi líbilo, jak to jednou vyřešili při přípravě na Dukle.

Co se stalo?
Přijeli jsme, že tam budeme hrát a rozhodčí nebyli. Řekli nám, že si to kluci odpískají sami. Jednu půli hráč od nich, druhou hráč od nás. Tak to za nás řídil jeden kluk, co měl k rozhodčím často připomínky. A tady po utkání hlásil, že už to nikdy nechce dělat. Byl úplně hotový, vyšťavený psychicky. Tenhle přístup, kdy si to kluci sami vyzkoušeli a pak věděli o čem to je, se mi fakt líbil.

René Machálek

Foto: FK Admira, Michal Jalovec