Vietnamec Tran Chi Dong z Radotína: Češku si domů přivést nemůžu

2. února 2018 06:00 » Na rozdíl od převážné většiny svých v Česku žijících vietnamských vrstevníků se u nás nenarodil. TRAN CHI DONG se do Prahy přestěhoval až v roce 2008, když mu bylo třináct let. I díky tomu, že si poměrně záhy osvojil češtinu, se v nové zemi dokázal rychle adaptovat a teď ji považuje za svůj druhý domov. Stejně tak se zabydlel v klubu SC Radotín, za který kope od žáků, a v současnosti je 22letý útočník nedílnou součástí A-týmu.

Představil jste se jako David. Jak jste se k tomuto neasijskému jménu dostal?
Když jsem se sem v roce 2008 přestěhoval, začala mi tak říkat učitelka na základní škole. Asi proto, že moje jméno Dong začíná od písmena D a David je taky od D. Tehdy jste se asi teprve začínal učit česky.

Jak složité to bylo?
Přijeli jsme sem před letními prázdninami, které jsem pak vlastně celé strávil na jazykovém kurzu v Sapě. Pak jsem nastoupil na základní školu do Radotína, kde jsme dřív bydleli. Tam už jsem byl obklopen samými Čechy, takže jazyk jsem vstřebával poměrně rychle. Je to složitá řeč, ale snažím se v ní pořád zlepšovat.

A celková adaptace v Praze byla podobně rychlá?
Začátky pro mě byly celkem těžké. Přece jen jsem doma nechal všechny kamarády, takže první měsíce v Praze se mi stýskalo.

Proč jste vlastně vyměnili Vietnam za Česko?
O tom rozhodli rodiče, hlavní důvod byl práce. Už dřív jsme tu měli strýce, kteří tady podnikali a byli tu spokojení. Táta a máma nejdřív začali podnikat s nimi, pak se osamostatnili a teď mají vlastní obchod.

S rodinným podnikem jim pomáháte nebo ještě studujete?
Už nestuduji. Před rokem jsem dokončil obchodní akademii a na vysokou školu už jsem nešel. Teď pomáhám rodičům. Získávám zkušenosti a časem třeba rozjedu vlastní byznys.

Zůstali vám ve vlasti nějací příbuzní?
V Ha Tinhu, odkud pocházím, mám babičku a strejdy. Jsem s nimi pravidelně v kontaktu, což v dnešní době není složité. Občas se za nimi vracíme, vychází to tak jednou dvakrát do roka. Rodiče mají v plánu letět tam po Novém roce na dovču. Já byl doma naposledy loni asi na dva měsíce a chystám se tam zase v létě.

O Vietnamu mluvíte jako o svém domově. Jak berete Česko?
Teď už jako druhý domov. Praha je pro mě top město a Česká republika nádherná země. Moc se mi líbilo třeba v Českém Krumlově, kde jsem byl letos v létě. Poznal jsem i Blansko, Kaplice nebo Hradec Králové. Oproti Vietnamu se tady, a tím mám na mysli celou Evropu, žije úplně jinak. Všechno je tu modernější, rychlejší a máme tu lepší podmínky. Ale Vietnam je Vietnam, vždy pro mě zůstane mým domovem.

Češi si během let na Vietnamce zvykli, přesto si je občas dobírají. Setkal jste se někdy s rasistickými projevy?
Občas ano, i když jen minimálně. Ale já tohle neřeším, neberu to osobně. Naprostá většina Čechů se ke mně chová přátelsky, našel jsem si tu i dost kamarádů.

Oproti Vietnamcům jsou Češi dost odlišní, že?
To rozhodně. Hlavní rozdíl bych viděl v tom, že Vietnamci jsou uzavřenější. To platilo ze začátku i pro mě. Když jsme se sem přestěhovali, byl jsem neprůbojný, stydlivý. Teď už je to lepší, otrkal jsem se. Další rozdíl je v tom, že Vietnamci hodně pracují, většina jich dělá od rána do večera. A to hlavně pro nás, pro děti. Chtějí, abychom se měli dobře. S tím souvisí, že klademe velký důraz na rodinu. Často se scházíme třeba na společné večeře.

Plné stoly jídla…
Přesně tak. (úsměv)

Vaše pokrmy jsou lehčí. Jaké bylo přivyknout na ty české?
Já je mám strašně rád! Nejvíc mi asi chutná řízek nebo guláš, oblíbil jsem si i knedlíky. Snad jediné, na co jsem tu moc nepřivykl, jsou párky. Respektive uzeniny obecně.

Vietnamská kuchyně je tu populární. Jak moc se podobá té, kterou seženete doma?
Je podobná, ale myslím, že ve Vietnamu chutná mnohem líp. Hlavně proto, že se tam připravuje z čerstvých surovin, což je na výsledku znát. Ale i tady jsou vynikající vietnamské restaurace, třeba Pho Tung v Sapě.

Uměl byste uvařit nějaké vaše speciality?
Vařím jen občas, když rodiče nejsou doma. Hlavně lehká fitness jídla.

Když už zmiňujete fitness… Přijde mi, že na Asiata máte dost vypracovanou muskulaturu.
Mě totiž hrozně moc baví posilování. I díky fotbalu jsem zjistil, že jsem dost slabý. Kamarád mi asi před rokem a půl poradil, ať chodím do fitka, že budu silnější na míči i v soubojích. Tak jsem to zkusil a posilování jsem propadl. Nejdřív jsem měl osobního trenéra, teď už cvičím sám. Chodím celkem často, tak čtyřikrát týdně. Mám to rozdělené. Některé dny silové tréninky, mrtvý tah, jindy třeba nohy, dřepy…

A co běhání?
To spíš ne, běhání moc nemusím. Přiznám se, že mám docela slabou kondici, na tom bych chtěl ještě zapracovat.

Přineslo posilování na hřišti kýžený efekt?
Určitě. Dřív, když na mě nakopávali balony, jsem jich udržel jen pár. V tomhle ohledu je to teď mnohem lepší. A díky tomu, že jsem přibral pár kilo svalů, chodím mnohem víc i do soubojů, kterým jsem se předtím vyhýbal. Už se nebojím fyzického kontaktu.

Limitovalo vás při zápasech ještě něco jiného než stavba těla?
Oči. Nosil jsem brýle, takže při zápasech jsem si bral kontaktní čočky, což bylo nepraktické, neměl jsem to rád. Jednou mi při souboji čočka dokonce vypadla. I proto jsem podstoupil operaci očí. Shodou okolností jsem ji absolvoval ve Vietnamu, když jsem tam byl naposledy.

S fotbalem jste začínal tady nebo už doma?
Už ve Vietnamu. Ale tam jsou podmínky pro kluky, kteří se fotbalu chtějí věnovat, složité. V Ha Tinhu vlastně není žádný pořádný klub, do kterého se můžou přihlásit. Já jsem do balonu začal kopat v nějakých šesti letech, ale s kamarády jsme hráli jen na poli nebo na silnici. Takový street football.

Takže vaším prvním klubem byl SC Radotín.
Ano. Brzy poté, co jsme se sem přestěhovali, mě do něj přivedl učitel tělocviku z radotínské základky, pan Tomáš Huráb. S ním jsme na škole hráli fotbal vlastně pořád. Když viděl, že mě baví a že mám snad i nějaký talent, se mě zeptal, jestli bych nechtěl zkusit hrát fotbal závodně.

Jaké byly radotínské fotbalové začátky?
Pro mě strašně složité. Hlavně proto, že jsem tehdy ještě neuměl řeč. Trenér mě dal do útoku, protože jsem celkem rychlý. Snažil jsem se být platný pro tým a postupně, jak jsem trénoval a zároveň se naučil lépe česky, se to zlepšovalo. A díky posilovně je to v poslední době, alespoň doufám, pořád lepší a lepší.

Skromnost stranou. Koukal jsem, že jste prakticky pokaždé v základní sestavě, hrajete celé zápasy, dáváte góly.
Jak jsem říkal, snažím se. (úsměv)

Hrajete výhradně na hrotu?
Když vypadne někdo ze zálohy, zvládnu zaskočit i tam. Ale táhne mě to dopředu, takže když už hraji ze středu, jsem spíš ofenzivní záložník než defenzivní. Rozdávat míče a tvořit hru mě baví, ale nejlépe se cítím v útoku.

Jak byste se vlastně charakterizoval jako fotbalista? Jste rychlý, silný… (skočí do řeči)
… silný, to bych neřekl. Silnější než dřív, ale silný ne. A snad i celkem technický. Občas jsem ale trochu zbrklý na balonu, zapracovat bych měl i na kondici a vracení se po ztrátě míče. 

Zlepšit kondici by neměl být takový problém. Stačí se přinutit jít si občas zaběhat.
No právě. Dřív, když jsem byl do fotbalu opravdu blázen, jsem se sebral a šel jsem si dát třeba pět kilometrů. Teď už jsem asi menší blázen. (směje se)

S Radotínem jste ještě zažil přebor?
Zažil, dvě sezony. Ale tehdy jsem ještě za „áčko“ tolik nehrál, nenaskakoval jsem tak pravidelně jako nyní.

Letošní podzim se vám moc nepovedl, jste až desátí.
S tím určitě nejsme spokojeni, nebylo to ono. Souvisí to asi hlavně s tréninkovou docházkou, která není ideální. Přece jen se špatně trénuje, když přijde šest sedm kluků. Navíc je fakt, že v naší skupině jsou těžcí soupeři. Podolí, Újezd Praha 4, Loko Vltavín, Střešovice… Zrovna se Střešovicemi to ještě pět minut před koncem bylo 1:1 a nakonec jsme prohráli o dva góly. Proti Podolí jsme taky hráli celkem dobře, ale byla proti nám penalta, která se podle mě neměla pískat. Několik zápasů nám uteklo těsně, se Stodůlkami to bylo o gól. Kdybychom takovéto zápasy zvládli lépe, byli bychom výš.

Co se tréninkové docházky týče, snažíte se jít příkladem?
Někdy, když musím pomáhat rodičům v obchodě, trénink také nestihnu. Ale z těch tří, které v týdnu máme, jsem minimálně na dvou. Snažím se ale být na všech.

Jste ještě mladý, dáváte si ve fotbale nějaké cíle?
Rád bych si ještě zahrál přebor, v této sezoně do něj ale už nepostoupíme. Snad se to povede v té další. Každopádně bych rád zůstal v Radotíně, jsem tam naprosto spokojený.

Sledujete vietnamský fotbal?
Pro většinu Evropanů jsou jak tamní liga, tak reprezentace zcela neznámé. Reprezentaci fandím, ale dlouhodobě se jí nedaří. Asi největší úspěch byl v roce 2007, kdy jsme se dostali na mistrovství Asie, kde jsme navíc postoupili ze skupiny. A ligu sleduji jen zběžně. Kvalitou bych ji přirovnal tak ke druhé, možná třetí lize v České republice.

Působil nebo působí v Česku nějaký vietnamský fotbalista?
Vybavuje se mi Mac Hong Quan. Hrál tu docela dlouho, v mládežnických kategoriích byl ve Spartě. Pak dostal nabídku z Vietnamu, kde teď hraje ligu. A ještě brankář Filip Nguyen, také odchovanec Sparty. Teď chytá za Vlašim.

Jaký je nejslavnější vietnamský fotbalista?
Určitě Le Cong Vinh, dlouholetý reprezentant a můj nejoblíbenější vietnamský fotbalista.

A nějakého českého oblíbence máte?
Tomáše Rosického.

Zmínil jste, že jste si tu našel dost kamarádů. Co nějaká kamarádka?
Kamarádky mám taky. (usmívá se)

Narážím na to, jestli se vám líbí víc Česky nebo Vietnamky.
To je mi jasné. Češky jsou rozhodně hezké, ale mně se víc líbí Vietnamky. A navíc, kdybych si domů přivedl Češku, rodiče by mě asi zabili. (směje se)

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v prosincovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechny jeho čísla si můžete stáhnout ZDE