Úkol pro Aritmu: Hlavně zůstat normální!

29. prosince 2016 07:00 » Má skromnou kancelář, na sobě mikinu s logem Aritmy. Tou žije. Už 11 let! Tradiční pražský klub přebíral TOMÁŠ KUBR jako začínající trenér ve chvíli, kdy padla do I. A třídy, byla na tom bídně a mládež měla v troskách. Aktuálně má za sebou Aritma sezonu, v níž skončila šestá v divizi a mládežnické celky fungují ukázkově. Na tohle všechno dohlíží Kubr zároveň jako sportovní ředitel klubu. „Mám i jiné aktivity, ale většinu času mi zabere fotbal,“ prozrazuje muž, který se nebojí naplno říkat své názory.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste nastoupil jako trenér Aritmy?
Bylo to v létě 2005 a nebyly to vůbec jednoduché začátky. Spadlo se do I. A třídy, což bylo nejhorší umístění v tenkrát téměř stoleté historii klubu. A v tu chvíli jsem tým přebíral. Kdo měl ruce a nohy, odešel pryč. Vedením byl vyhlášený okamžitý návrat do přeboru, ale slova jsou jedna věc a realita věc druhá. Hráči tady nebyli, a dostat do Aritmy nějakého trenéra? Nebylo co trénovat. Mužstvo se úplně rozpadlo.

Neberte to špatně, ale zní to, že jste byl tak trochu trenér z nouze.
Bylo to z nouze. Zkušenosti jsem měl minimální. V Bohemce jsem trénoval školičku, pak jsem pomáhal u žáků. Jako hráč jsem měl zdravotní problémy, věděl jsem, že to na fotbal moc nebude. I proto jsem si ve 25 letech dělal licenci, chtěl jsem u fotbalu zůstat. Tenkrát jsem byl oslovený pány Adamcem a Brychem, jestli bychom to společně s Jindrou Smrčinou nedali zase na Aritmě dohromady.

Jaká jste od toho měl očekávání?
Pořád jsem viděl obrovský potenciál Aritmy: krásný areál, historie. Jenže všechno by mělo fungovat od základů. Áčko spadlo do I. A třídy a v klubu bylo asi osm polorozpadlých mládežnických týmů. To, že muži skončili tam, kde skončili, asi nebyla náhoda. Spíš poslední kapka. Od té chvíle se ale probudila spousta věcí a lidí, začalo se pracovat a Aritma zase zvedat. První věc, kterou jsme s Jindrou Smrčinou udělali, bylo to, že jsme vzali štos registraček a probírali, koho oslovit. Bylo strašně těžké dát vůbec dohromady tým, k tomu byl vyhlášený útok na postup... Za ty roky tady to byla jedna z vůbec nejtěžších chvil. A nebavíme se o trénování, jen o tom, aby se sehnali lidi.

Uměl jste si tenkrát představit, že budete v roce 2016 stále ve funkci, navíc mezi špičkou divize?
To mě nenapadlo. Vůbec. Mám neskutečné štěstí na lidi, kteří jsou v Aritmě kolem mě. Třeba Láďa Prošek, což je důležitý článek celé Aritmy. Když jsme u těch těžkých chvil, tak přišly ještě dvě. Po podzimu v přeboru jsme měli šest bodů, což byla katastrofa. A tři sezony zpátky jsme se zachraňovali v divizi na poslední chvíli až díky administrativě. Schválně říkám ty horší milníky, protože nějaké postupy, že se vám daří, tak to je třeba vidět, ale já se koukám, aby se nevrátily ty horší věci. To je pro mě důležitější než žít z úspěchů.

Necítíte se být po těch letech na pozici trenéra jednoho klubu opotřebovaný? K tomu jste navíc sportovním ředitelem celé Aritmy.
Nebudu tady navěky. I když se nedaří, beru na sebe zodpovědnost ve všem, ať jde o přípravky nebo muže. Jak se mužstvo dostalo do divize, tak se i já na sobě snažím pracovat. Kdybych srovnával tréninky v I. A třídě tehdy a dnes, je to neslučitelné.

Jaký jste byl tenkrát trenér?
Bylo mi 31 let, měl jsem v týmu i hráče, kteří byli starší než já. Je třeba si přiznat, že ne všechno se podařilo. Když u někoho čtu, že by z minulosti nic neměnil, tak je to podle mě nesmysl. Vždycky se dá udělat něco lépe. Třeba nás něco mohlo dovést do divize rychleji.

V čem jste se tedy konkrétně změnil?
Co se týče divize, tak je tam víc taktiky, jsou obecně vyšší nároky. Dřív se leccos odpustilo, prominulo. Tady už si to nemůžeme dovolit. V soutěži, jako je divize, je větší tlak na jednotlivý okamžik. Co se v tréninku udělá, to se pak projeví v zápasech. Čím vyšší je to soutěž, tím je to markantnější. Důraz na detail je nesrovnatelný. Dřív jsem býval víc benevolentní, ale to by se mi dnes vymstilo.

Jak to děláte, abyste se za ty roky nestal pro hráče okoukaným?
Hodně vnímám zpětnou vazbu od hráčů, naslouchám jim. Postupem času se kluci mění, ale je pravda, že základ zůstává stejný. V tréninku za ta léta děláme minimum věcí stejně, co se týče tempa, počtu doteků a cvičení. S některými kluky jsem ještě hrál, takže si logicky tykáme, ale nemám problém jim něco vytknout, vystřídat je, i když se k tomu musí přistupovat citlivě. Důležité je, že ke mně mají všichni vždycky otevřené dveře. Na hřišti vědí, kdo má poslední slovo, ale po zápase nebo tréninku nejsem nepřístupný. Umím přiznat chybu. Pokud mají hráči na něco jiný názor, tak prosím, ale chci argumenty. Pokud jsou, tak ano. A taky vědí, že nezkazím srandu. I to je důležité, jedno na jaké úrovni hrajete.

Jakou formou s vámi hráči probírají své připomínky?
Všem říkám: cokoliv uslyšíte, že jsem někdy řekl, měl říct, tak přijďte a proberte to se mnou. Mezi čtyřma očima nebo před kabinou. Nemám s tím sebemenší problém. Spíš naopak. Něco může být třeba v emocích, vysvětlíme si to. Základ je mít čistý vzduch. Je to možná až s podivem, ale ponorka na nás ještě nikdy nepřišla. A to i díky tomu, že nejsem z těch, co by na lavičce devadesát minut hulákal, nenadávám hráčům, nejsem vulgární a neberu to ani od hráčů.

Chtěl jste někdy za těch víc než 11 let skončit?
Hned na začátku. To jsem si říkal: do čeho jsem to vlezl? Já nikdy nebyl super hráč, ale na nic jsem se nevykašlal. Všechno jsem si musel odmakat. A mám to i jako trenér. Nejtěžší to bylo v přeboru, kdy jsme měli těch šest bodů. Když jsem tenkrát navedl řeč na to, že bych skončil, vedení mi rovnou řeklo, že mnou to není. Asi to byl důležitý odrazový můstek do budoucnosti, dostal jsem v klubu větší pravomoci, podařilo se nám to nastartovat, přitáhli jsme kluky, kteří měli s Aritmou něco společného. Pak se to nabalovalo dál a dál. Důležitý okamžik.

Tenkrát jste se tedy stal sportovním ředitelem Aritmy?
Ano. Ale není to jen moje práce, to je nesmysl. Klub není jeden člověk, já tak ani nikdy nevystupoval. Řekl jsem vedení, všem funkcionářům i trenérům, že kdyby se tak stalo, ať mi to okamžitě řeknou. Tenkrát to byl v každém případě zlomový moment, protože jsme rozjeli mládež. Sice jsme museli odhlásit starší dorost, ale potřebovali jsme stavět barák od základů.

To mi prosím vysvětlete.
Starší dorost platil pokuty za nedohrané zápasy. Nebyli lidi. Proto jsem byl zastáncem toho, aby se starší dorost zrušil a začali jsme od náborů, přípravek, odspodu. Byl jsem nařčen z toho, že je to konec klubu, když neexistuje starší dorost, kritiků bylo víc než těch, kteří to chápali. Když jsme po letech starší dorost zase přihlašovali, protože jsme měli dost hráčů, tak už za mnou nikdo nepřišel, aby mě pochválil. Musel jsem se o to přihlásit sám. (usmívá se) Klub není jen první mužstvo, za výkladní skříní v obchodě, když to řeknu obrazně, taky musejí být plné regály. Nestačí, že to zvenku vypadá hezky.

Mluvil jste o tom, že klub není jen jeden člověk. Já tak ale Aritmu vnímám, že klub = Tomáš Kubr.
Možná je to tak vnímané, protože za klub vystupuji, ale jinak máme rozumně udělanou strukturu. Máme sportovní radu, trenéry. Ze všech schůzek a porad musí vyjít jednotný hlas, který pak prezentuji já. Jsem tak hromosvod dobrého i špatného. Někdy musím vystoupit i s něčím, co není moje přesvědčení, ale ctím rozhodnutí většiny.

Jak stíháte kontrolovat všechno od A-týmu až po přípravky?
Jak už jsem říkal, mám štěstí na lidi. Jeden člověk to nemůže obsáhnout sám. Máme šéftrenéry přípravek, žáků i dorostů. Všichni dělají výstupy. Moje výhoda je, že jsem prošel mládeží, takže nejsem zahleděný jen do áčka. Trénoval jsem - a stále trénuji - ty nejmenší, vím, co to obnáší, takže pak můžu lidem od mládeže víc naslouchat, protože je chápu. Říká se, že zápas je vrchol týdne, ale pro mě je daleko důležitější, pro vývoj klubu, jak jsou vedené tréninky. Není třeba je sledovat od rána do večera, ale jednou za čas se přijít podívat, jak jednotlivé týmy fungují. A tady musím naše trenéry pochválit. Není u nás velká fluktuace, jsou tady spokojení, pak jsou spokojení i rodiče a děti.

Vy jste vlastně z pozice sportovního ředitele sám sobě šéfem, když vezmu vaši trenérskou práci u A-týmu. Je to výhoda?
Jak se říká: jaké si to uděláš, takové to máš. Důležité je, že se v případě neúspěchů nemusí hledat viník. (směje se) Základ je, aby lidi nesli svou zodpovědnost. Lidé z vedení klubu mi důvěřují, ale když nastane průšvih, beru to na svou hlavu. Nebudu ukazovat na ostatní. Výhoda je to určitě ve chvíli, kdy je potřeba udělat nějaké rychlé rozhodnutí. Můžu reagovat na věci okamžitě.

Dá se říct, že váš život je hlavně Aritma?
Aritma je nedílná součást mého života, syn tady hraje, veškerý volný čas se řídí Aritmou. Dovolená se řídí podle sezony, musí se vejít mezi konec soutěžního ročníku a začátek letní přípravy.

Umíte si představit život bez Aritmy?
V současnosti asi ne. Jsem ale odchovanec Dukly. Vyrůstal jsem v ní v době, kdy hrála poháry, měla tituly, podával jsem míče hráčům jako Vízek či Luhový. Ale ani v té době jsem nebyl zaslepený fanoušek, že by pro mě existovala jen Dukla. Hledal jsem to, co se mi na tom klubu líbilo. A podobné je to i s Aritmou. Přirostla mi k srdci, ale nebudu vyprávět, že je super a jednoho dne půjde do ligy. Dobře vím, kde je naše místo, a chci stejně vést i ostatní, že se nikam netlačíme. Ano, říkají nám, že máme areál na druhou ligu, nikdy neříkej nikdy, ale já odpovídám, že druhá liga se tady hrát nebude.

Proč ne?
Pro nás je to nesmysl. Pro klub, jako je Aritma, je strop třetí liga. Ano, může přijít nějaký mecenáš a koupit druhou ligu, ale s tím se nepočítá. Na Praze 6 je jedničkou Dukla. I ta, ač hraje ligu, bude pořád regionálním klubem. Nikdy nebude mít fanouškovské zázemí jako Sparta, Slavia či Bohemka. Ale dřív se tam chodilo na dobrý fotbal. K nám nebude chodit pravidelně tisíc diváků, že hrajeme dobře. Přijdou sem rodinní příslušníci, kluci, kteří prošli klubem, třeba někdo zvědavý, když budeme nahoře. Ale náš úkol je, abychom se chovali a hráli tak, že se tihle lidé k nám budou rádi vracet. Naše největší síla je v tom, že jsme normální. Víme, kde je naše místo. Na normálnosti to máme postavené.

To je filozofie Aritmy, hlavně zůstat normální?
Přesně tak. I to, že hrajeme výkonnostní fotbal v divizi, že nejsme nějaká rychlokvaška, kam přišly peníze, nakoupili se hráči a šlo to rapidně nahoru bez základů... Máme hezký areál, fungující mládež, z níž jsme schopní doplňovat mužský tým. To je v dnešní době hrozně důležité.

Dříve se hráči hodně motivovali penězi. Čím se motivují dnes?
Mecenáši určitě ubyli, ale jsou i teď. Některé hráče to láká, chápu. U nás mecenáš není. My prostě víme, kde je naše místo. Dáváme příležitost hráčům, kteří projdou dobrou mládeží v prvoligových či druholigových týmech. Když není kluk schopný se tam prosadit do prvního mužstva, má tady ještě druhou cestu přes výkonnostní fotbal. To je třetí liga a divize. Přebor, ať se na mě nikdo nezlobí, určitě ne. Pokud se ti kluci chtějí ještě poprat o svou šanci ve fotbale, mají možnost. Na úrovni třetí ligy a divize si neumím představit, že by to v Praze nějaký klub dělal špatně. Plus mínus je to stejné a myslím, že velice dobré. Je však důležité přesvědčit profesionální kluby, aby začaly dávat své hráče do výkonnostního fotbalu. Ale s jednou podmínkou.

S jakou?
Ne s trenéry, kteří ty kluky vedli v dorostech či juniorských ligách. Pokud se neprosadili v tom systému, potřebují jiný impulz, změnu. Nová kabina, nový přístup. Prostě změnit prostředí. A to by se s přechodem trenérů nedělo. Nezáleží na tom, jestli to trénuje Kubr nebo někdo jiný. Pro ty kluky je důležitá změna. Taky musejí vědět, že když se neprosadí do profesionálního fotbalu z dorostu nebo juniorek, je tady ještě druhá možnost. Proto je podle mě chybné oddělovat profesionální a výkonnostní fotbal, protože ten profesionální nikdy nebude dobře fungovat bez toho, aby fungoval ten výkonnostní. Jsou to spojené a neoddělitelné nádoby, je potřeba si to uvědomit.

Jinými slovy vzkaz pro mladé hráče: Není podřadné jít hrát třeba do Aritmy, berte to jako další šanci!?
U nás šanci mladí dostávají a není to jen plácání vesla do vody, chceme jít touhle cestou. Někteří dorostenci to raději zkoušejí někde na lavičce ve druhé lize, než aby šli do výkonnostního fotbalu, což by je mohlo daleko rychleji posunout do profesionálního fotbalu. Kluci, co k nám chodí, mají dobré základy, umějí hrát fotbal. V klubech, jako je Aritma, můžou ukázat, že do velkého fotbalu vede i jiná cesta. Říkám jim: ukažte, že se spletli, pracujte, třeba si vás všimne někdo jiný.

Má současná generace pořád chuť a ambice se rvát, něco dokazovat? Nebalí to rovnou?
Je pravda, že svět se trochu změnil, „úmrtnost“ hráčů po dorostu je daleko větší. Když jsme tady zmínili pražský přebor, tak se mi zdá, že je s ohledem na ambice hráčů kontraproduktivní, jak je medializovaný, jak v něm někteří lidé vystupují. Tím vůbec nechci kritizovat, neříkám, ať nepíšete o přeboru, ale někdy se mi zdá, že hráčům stačí, že se o nich napíše a jsou spokojení. Zaslechl jsem, že má přebor úroveň divize, a není to pravda. Přebor je rekreační fotbal, ve výkonnostním se trénuje čtyřikrát až pětkrát týdně v šestnácti lidech, ne dvakrát v devíti. Kdo má v přeboru víc natrénováno, od 70. minuty rozhoduje zápasy, to v divizi se hraje do 90. minuty. Když nějaké kluky z přeboru oslovím, nechtějí jít výš. Vyhovuje jim, že se dvakrát týdně sejdou, dají si na dvě, pak si o sobě přečtou, nemusejí nikam daleko cestovat. V divizi chodíte trénovat čtyřikrát, při zápasech venku jste pryč skoro celý den, nedá se na ně jezdit v jedenácti lidech, někteří kluci ani do zápasu nezasáhnou. Buď se na to můžu vykašlat, nebo mám touhu něco dokázat a rvu se. Jakmile z toho jednou ti kluci vypadnou, těžko se naskakuje zpátky. Výkonnostní fotbal stojí daleko víc úsilí, ubývá hráčů, kteří jsou ochotní se mu věnovat, protože nikde není napsáno, že se to jednou vrátí. Z dlouhodobého hlediska nelze přebor a divizi srovnávat.

Jsou i další důvody, proč ubývá hráčů pro výkonnostní fotbal?
Hráče ubrala divizním týmům třeba i Juniorská liga. Určitě to má něco dobrého, ale chybí to zásadní: aby se ti kluci někam posunuli. Hráče nám to vzalo jak počtově, tak mentálně. Kdyby šli rovnou na úroveň divize, měli by dnes práci a zůstali u toho nebo už mohli být někde jinde. Zmíním derby devatenáctek mezi Spartou a Slavií, na posledním jsem byl, abych viděl, jakou má úroveň. To máte třicet špičkových hráčů této kategorie, ale kolik z nich se bude fotbalem živit? Jeden, dva, tři, pět? A všichni si myslí, že to budou zrovna oni. Kdyby se místo do Juniorské ligy posunuli rovnou do výkonnostního fotbalu, kde by je vedl jiný trenér, tak by jim to mohlo pomoct.

I tohle měl být smysl vaší spolupráce s Duklou?
Mělo to tak být, bohužel to nebylo ze strany Dukly zcela naplněné. V něčem jsme se názorově rozcházeli. Do kategorie U15 jsme na tom byli podobně, dál už jsme tak jednotní nebyli. Spolupráci jsme přerušili, ne oficiálně, ale šlo to do ztracena. Ale neurážíme se, víme, kde je naše místo. Všem v Aritmě říkám: když někdo přeroste náš klub, ať jde na Duklu.

Za těch 11 let, co jste trenérem, Aritma stále stoupá. Pouze jednou skončila nepatrně horší než v předešlé sezoně. Jak to děláte?
Člověk by neměl být nikdy spokojený, je potřeba si některé úspěchy užít, ale pouze ten den. Mládež se nám podařilo dát dohromady, což považuji za velký úspěch. Co se týče mužů, tak jsme se v divizi aklimatizovali, jdeme po schodech postupně, tak to má být. Je příjemné, že když se člověk otočí, nevidí Aritmu jako na houpačce.

V této sezoně jste velmi dobře odstartovali. Pokukujete po třetí lize?
Výš se nekoukáme. Opravdu ne.

Takže divize je pro Aritmu ideální soutěž?
V divizi jsme možná byli rychleji, než jsme plánovali. Tak o rok, o dva. Chci, aby všechno, co děláme, mělo posloupnost. Jak už jsem zmínil, strop je pro nás třetí liga, ale pokud bychom se do ní jednou měli dostat, tak ne jen postoupit a sestoupit, ale být po všech stránkách připravení a hrát tam důstojnou roli. Důležitá je návaznost na Prahu 6. Vezměte si třeba dorosty: Dukla nehraje nejvyšší celostátní soutěž dorostu, což je podle mě špatně. Ale pak my nemůžeme být ve stejné soutěži jako ona. To prostě neutáhneme. Dukla musí hrát v celostátní soutěži dorostu, pak je tady prostor, aby další kluci měli možnost hrát třeba v Aritmě, což bychom byli rádi, první českou ligu (druhá nejvyšší soutěž dorostu – pozn. red.). Hráči, kteří projdou touto soutěží, mají větší předpoklady, aby se uplatnili ve výkonnostním fotbale. Pokud by tady jednou měla být třetí liga, tak nechceme, aby se něco zásadně měnilo. Tým by musel mít zdravé základy, museli by přicházet mladí a ambiciózní hráči, kteří mají chuť něco dokázat. Když mluvím o normálnosti, tak to nejsou fráze. Byly tady v minulosti kluby, které měly velké ambice, a dnes už neexistují. Ale je pravda, že třetí liga se na Aritmě nikdy nehrála. Pokud by se to někdy povedlo, byl by to historický milník. Základ ovšem je, aby klub fungoval a byl na to připravený.

Umíte si sám sebe v Aritmě představit dalších 11 let?
Čas tolik nevnímám. Mám kolem sebe lidi, se kterými si řekneme i nepříjemné věci. Když bude někdo cítit, že Aritma přešlapuje na místě, tak mi to řekne a může přijít někdo další. Už jsem i řešil, že bych netrénoval a dělal jen sekretáře nebo sportovního ředitele, ale vždycky to vedení vyhodnotilo, že mám mužstvu co dát. Vždycky něco může být lepší, ale zatím se Aritma posouvá dál a dál, tak snad není důvod ke změně. Je ale jasné, že každý máme svůj strop, což platí samozřejmě i pro mě.

Měl jste vůbec někdy nabídky, o kterých jste vážně přemýšlel?
Nabídky jsem měl, kolikrát i dost zajímavé, ale vždycky jsem řekl, že ještě nenastal čas, abych odcházel z Aritmy. Bylo to na úrovni třetí ligy a divize.

Říkáte o sobě, že moc nechválíte. Ocenil někdo vás za nesporný přínos Aritmě?
Lidi obecně moc nechválí, spíš se hledají chyby. Pro nás je největší pochvala, když se nenadává. (usmívá se) Ale sem tam někdo pochválí, poděkuje, to je pravda. Největší propad se na Aritmě podařil zastavit, teď jsme na cestě, je třeba pracovat, abychom se nepropadli zase. A kdyby se to stalo, kdyby se přestalo dařit, musíme být připravení na to, aby to bylo jen chvilkové.


KDO JE TOMÁŠ KUBR
Je mu 42 let a už prožívá 12. sezonu na lavičce Aritmy! Jako hráč to dotáhl nejvýše do třetí ligy. Postupně prošel Duklou, kde vyrůstal, pak následovala Tatra Smíchov, Montáže (později Krč), Písek, Dukla Dejvice, Čechie Karlín, Hýskov, Průhonice, Admira, Hořín, Dubeč a Aritma. Tady se z něj stal hrající trenér, později už jen trenér. Předtím vedl jen děti v Bohemians. Na Aritmě vykonává zároveň funkci sportovního ředitele klubu. Jeho bratrem je ligový rozhodčí Jaroslav Kubr, který je pražským příznivcům dobře známý, léta totiž pískal i přebor. „Bráchovi se povedla neskutečná věc. Prošel si vším od mládežníků a ví, že jak se dostal nahoru, tak může padnout. Chová se normálně a slušně, nezapomíná, kde začínal,“ říká Tomáš Kubr. „Párkrát nás pískal v přeboru a nezáviděl jsem mu to. Byli jsme na to ale připravení. Já nejsem typ, který by obecně hulákal na rozhodčí, ani nikoho jiného. Pro něj by zase nebylo dobré, kdyby nás jakkoliv protěžoval.“

Radim Trusina

Tento článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový Speciál, který si můžete stáhnout ZDE