Tyburec: z Radotína kolem Evropy a zpět

26. května 2017 10:00 » V Radotíně je JAN TYBUREC personou. Před sedmi lety dovedl místní SC k triumfu v Poháru PFS, o rok později s ním vyhrál přebor a další sezonu byl pro změnu zvolen do nejlepší jedenáctky celého ročníku. Krajní obránce měl svého času dokonce celkem blízko k velkému fotbalu, to když hostoval na Meteoru a v Bohemians. Toho, že neudělal velkou kariéru, však třicetiletý sympaťák nelituje. Alespoň má víc času na rodinu, která se stala jeho největším koníčkem. A dlužno dodat, že Jan Tyburec má i zajímavou práci, díky níž procestoval Evropu.

Dres Radotína, který nosí dodnes, poprvé navlékl v šesti letech. „Ve starších žácích jsem odešel na hostování, po kterých jsem pak chodil vlastně až do dorostu. Střídal jsem Bohemku a Meteor. Za něj jsem si zahrál ještě první sezonu ve chlapech, tehdy nám o pár bodů utekl postup do divize. A pak jsem zakotvil zase zpátky v Radotíně. Od té doby jsem zůstal, už je to nějakých jedenáct let,“ shrnuje Jan Tyburec.

Do divize nechtěli
Že měl z Bohemians jen krůček k ligovému fotbalu, to si samozřejmě uvědomuje. Ale toho, že nenastartoval zářnou kariéru, nelituje. „V mládí asi každý fotbalista přemýšlí o velké kariéře a představuje si, kam až by to mohl dotáhnout. Ale bylo těžké skloubit fotbal se školou, navíc jsem pořád bydlel v Radotíně, takže jsem dojížděl přes celou Prahu. Zkrátka to nevyšlo, ale rozhodně se tím nijak netrápím,“ ujišťuje.

S klubem, jehož je odchovancem, zažil výborné i ty méně podařené sezony. „Asi nejpovedenější období bylo, když jsme vyhráli Pohár PFS a v další sezoně jsme ovládli přebor,“ vzpomíná na dobu před sedmi lety. S Radotínem si však divizi nezahrál. „S kluky jsme se dohodli, že bychom to časově nezvládali. V divizi už se přece jen jezdí po celých Čechách, což by bylo složité skloubit s prací.“

Další sezona už tak vydařená nebyla. Radotín totiž z přeboru pro změnu sestoupil. Janu Tyburcovi však rozladění z klubového neúspěchu alespoň trochu kompenzovala skutečnost, že byl webem PFS vybrán do nejlepší sestavy sezony 2011-12. „To mě samozřejmě potěšilo, ale tehdy ve mně převládalo zklamání ze sestupu.“

Vzhledem k tomu, že v přeboru strávil spoustu sezon, má možnost porovnávat. A nejvyšší pražská soutěž se podle něj zkvalitnila. „Asi je to z části dané tím, že do ní přešlo hodně starších hráčů se zkušenostmi z ligy, kteří logicky zvedli kvalitu. Myslím, že přebor šel nahoru možná i na úkor divize,“ přemítá Jan Tyburec.

Vydržet do čtyřiceti
Během let se pochopitelně změnil i jeho klub. „Vedení Radotína jde cestou zabudovávání odchovanců, takže mančaft je momentálně poskládaný především z vlastních hráčů. Když to porovnám s těmi úspěšnými sezonami, tak tehdy byli z jedenácti lidí jen asi dva z Radotína, dnes je to naopak. Ruku v ruce s tím jde fakt, že kádr je celkově dost omlazený,“ popisuje fotbalista, který sám sebe už považuje za staršího hráče. „V létě mi bude jedenatřicet, takže určitě ano. A poznat je to i na tom, že mě po zápasech všechno bolí daleko víc než dřív,“ přiznává s úsměvem.

S fotbalem však ještě dlouho končit nehodlá. „Věřím, že když budu zdravý, můžu několik let bez problémů vydržet. Ostatně vidím i na našich starších hráčích, třeba na Karlu Klímovi, že zvládají ve velkém tempu tréninky i zápasy. Fotbalovou budoucnost nijak zásadně neplánuju, ale doufám, že na téhle úrovni vydržím třeba i do čtyřiceti.“

Co se klubových cílů týče, Radotín by se prý rád vrátil do přeboru. „Vedení na nás nijak netlačí, dává nám na postup nejméně tři roky. V téhle sezoně se to už nepovede, poztráceli jsme hodně bodů se slabšími týmy. To je daň za to, že máme mladý kádr, na kterém je občas vidět nervozita a možná i nezkušenost. Chce to čas, aby si to všechno sedlo,“ myslí si.

Čeští víkenďáci
Co se studentského a profesního života týče, Jan Tyburec vystudoval střední zahradní a stavebnickou školu. V oboru však nezůstal. „Původně jsem chtěl dělat zahradního architekta, ale nějak mě to přešlo,“ usmívá se. „Našel jsem si práci a v té jsem vydržel až dodnes,“ dostává se ke svému povolání ve firmě Budget, která se zabývá půjčováním a pronajímáním aut a patří v této oblasti ke světové špičce. „Nastupoval jsem tam jako řidič, dnes jsem něco jako office manager,“ prozrazuje s tím, že ač je půjčování aut primárně cíleno na turisty, v posledních letech ho objevují i Češi. „Stává se z toho trend. Já jim říkám víkenďáci, v pátek půjčí, svezou se na chatu a v neděli vrátí. Ty, kteří nejezdí moc často, to určitě vyjde levněji než si pořizovat vlastní auto,“ objasňuje.

Díky své profesi Jan Tyburec procestoval křížem krážem Evropu. „V tom je velká výhoda téhle práce. Když totiž klienti vracejí auto mimo Česko, musí pro něj někdo taky dojet. A vzhledem k tomu, že máme po celé západní Evropě nespočet poboček, udělal jsem si takhle už mnoho dlouhých výletů. Viděl jsem prakticky všechny významné evropské metropole,“ pokyvuje. „A člověk si tou dlouhou jízdou navíc krásně vyčistí hlavu.“

Celokurtové pojetí
Z túr po kontinentu se ale Jan Tyburec vždy rád vrací domů. Aby ne, když na něj čeká milovaná rodina – přítelkyně a dcerka, které, pochopitelně s trochou nadsázky, označuje za svůj největší koníček. „Jezdíme na výlety, snažíme se i jednou týdně sebrat a třeba jen na den vyrazit na hory. Ale to je teď, když už malá chodí do školy, komplikovanější, navíc měla letos přes zimu zlomenou nohu. Slítla ze skluzavky a narazila do zábradlí,“ popisuje nepříjemnou událost.

Tátou se Jan Tyburec stal už coby dvaadvacetiletý mladík. „Čím je dcera starší, tím víc si ji užívám. Dřív byla přece jen většinu času u maminky, teď už je to o něčem jiném, můžu s ní víc blbnout a celkově se jí víc věnovat. To ale na druhou stranu znamená, že ji musím vozit po koníčkách a dalších aktivitách, což vyžaduje víc času,“ přemýšlí a jedním dechem dodává, že další přírůstek do rodiny zatím neplánují. „Dcera nám druhé děcko bohatě vynahrazuje svou aktivitou,“ podotýká.

Ke sportu prý dcerku nijak striktně netlačí. „Ona si zatím hledá to, co ji bude nejvíc bavit. Je taková herečka, takže chodí do dramatického kroužku. A taky na jógu. Necháváme na ní, co ji nejvíc chytne, a v tom ji budeme podporovat. Ať už to bude sport nebo ne.“

Dalším hobby obránce Radotína je tenis. „Začínal jsem s ním už v dětství. Strejda totiž kousek od Rokycan tenis trénoval, takže když jsem u něj byl, pořád jsem pinkal. Svého času mě to hodně bavilo a myslím, že i celkem šlo. Z fotbalu jsem měl zažité běhání, takže jsem se i v tenise snažil dobíhat každý míček. Takové celokurtové pojetí,“ směje se. „Ale závodně jsem ho nikdy nehrál. Dnes se s kamarádem snažíme jít si zahrát alespoň jednou týdně.“

Jedním z posledních kamínků mozaiky Jana Tyburce je zahradničení, které studoval. „U baráku u babičky máme zahrádku, kterou přes léto beru jako takové odreagování. Vždycky si zasadím mrkev, salát, rajčata… To je skvělý relax,“ uzavírá s úsměvem.

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v březnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE