Třeboradický kapitán Čáp: Dokud mě nevyštípou, tak se mě nezbaví

5. ledna 2017 07:00 » Chcete na vlastní oči vidět českého fotbalistu, který je mnohonásobným mistrem republiky, vicemistrem Evropy a neztratil se ani na mistrovství světa? Pak se vydejte do Třeboradic a v tamním SK se ptejte na MILANA ČÁPA. Ten totiž přesně tato kritéria splňuje. Zmíněné trofeje však pochopitelně nezískal s kopačkami a v dresu, nýbrž na plachetnici. Je totiž jedním z nejlepších tuzemských jachtařů a úspěchy sbírá i ve světě!

K jachtingu, v němž v Česku už dlouhá léta patří k absolutní špičce, se Čáp dostal už jako malý kluk. „V nějakých šesti letech nás máma, která jezdila závodně na kajaku, vzala s bráchou do loděnice pod Vyšehrad. Ale nám se kajak zdál hrozně vratký, vždycky jsme se hned převrhli. A taky nás nebavilo pádlovat,“ usmívá se. „Ale hned vedle jezdili jachtaři na plachetničkách, a to se nám s bráchou líbilo. Máma nás tedy přihlásila do Slavoje Vyšehrad na jachting a já u něj zůstal.“

Poslední peníze za loď
Už když byl malý, bylo zřejmé, že se mu na jachtě bude dařit. „I se starými plachtami a se starou lodí jsem byl schopný dělat celkem dobré výsledky,“ upozorňuje.

Roky plynuly, Čáp si během té doby dal od jachtingu na chvíli pauzu, ale zase se k němu vrátil.
„S kamarádem jsme měli plán, že pojedeme na olympiádu. Tehdy jsme ale byli čerstvě po škole, neměli jsme pořádnou práci, takže jsme si za poslední peníze koupili starou loď, kterou jsme opečovávali. A na té samozřejmě nebylo možné zajet slušný výsledek, který by nás na olympiádu kvalifikoval.“

Čáp se však nevzdal. „Hodně jsme trénovali, postupně jsme se zlepšovali a vypadalo to, že bychom ten limit mohli splnit. Jenže v té době lodní třídu, ve které jsme závodili, z olympijských her vyřadili,“ vzpomíná. „To pro nás znamenalo stopku. Začali jsme ve velké partě surfovat, jezdili jsme na velké vlny třeba na Mauricius. To bylo dobrodružné období a bylo moc fajn.“

Po zhruba šesti letech se však k jachtingu opět vrátil. „Volal mi kámoš, že se mu zranil parťák na lodi, a já s ním začal jezdit. On byl extratřída, takže se nám dařilo. Časem se sice uzdravil jeho původní kolega, ale mě to natolik oslovilo, že jsem si řekl, že si pořídím vlastní loď a začnu zase jezdit. A to se také stalo. Teď už sedm let jezdím, mám skvělého parťáka Filipa Procházku, baví nás to a máme za sebou spoustu úspěchů, za což jsme rádi.“

Mít cit pro vítr
Úspěchů nasbíral Čáp opravdu dost, je mimo jiné několikanásobným mistrem republiky. „Sám přesně nevím, kolikrát jsme to vyhráli. Jednou jsem to počítal a dostal jsem se snad k číslu devět… Nebo možná deset,“ směje se chlapík, který se stal i vicemistrem Evropy a byl devátý na mistrovství světa.

Má nějaký klíč k úspěchu? „Celý tenhle sport je o tom mít co nejlepší vybavení, tedy to samé, co má světová špička. A pak už jde zjednodušeně řečeno o to mít cit pro loď, pro vítr a pro to, jak si jachtu seštelovat do daného větru. S pomalou lodí ani mistr světa nevyhraje,“ tvrdí.

Leckoho může napadnout, že jachting je extrémně drahým sportem. Není to tak úplně pravda.
„U nás loď stojí řekněme deset tisíc liber, tedy tři sta tisíc. A jsme na to dva, takže když se ta částka rozdělí, není v mých očích nijak astronomická. A je třeba si uvědomit, že je to koníček, jako je pro někoho třeba chata. Jezdí na ni, opravuje ji a stojí ho to spoustu peněz. Někdo si třeba koupí drahé auto a peníze cpe do něj,“ přemítá. „V jachtingu je člověk v přírodě, má kolem sebe bezvadné lidi, každý týden může jet na jinou vodu a užívat si to.“

Právě cestování k jachtingu neodmyslitelně patří. „Když jezdíme do ciziny, ať už je to na mistrovství Evropy nebo světa, třeba do Anglie, Itálie, Francie nebo Španělska, většinou to bývá spojené s nějakým závodem. Co se týče trénování, to se odehrává u nás. Nejradši jezdíme asi na Lipno nebo do Nechranic,“ prozrazuje s tím, že přepravovat loď není žádná věda. „Váží jen sto třicet kilo. Hodí se na přívěs, zapojí za auto a jede se.“

Čáp je veleúspěšný jachtař, ale také fotbalista. A spojit oba sporty prý bývá občas složité. „Jsme třeba na závodech v Nových Mlýnech u Brna, skončíme ve tři odpoledne a já mám od pěti hodin zápas v Třeboradicích, takže se řítím dvě stě padesát kilometrů do Prahy. Někdy je to dost náročné a hektické, ale zatím to pokaždé stíhám. Žádnou pokutu za pozdní příchod na zápas jsem ještě nedostal,“ směje se.

Když šéf nechce peníze
Jachting (a ani fotbal) Čápa logicky neuživí. Jeho profesní život se točí kolem lyžování, už 18 let má Ski servis v Libni poblíž Divadla Gong. K tomuto podnikání se paradoxně dostal právě přes jachting. „Byl tam s námi jeden kluk, který sháněl kluky do ski servisu v Radotíně. Šel jsem tam a začalo mě to bavit, vydržel jsem dva roky.“

A vydržel by déle, nebýt podivínského majitele. „Byl tak zmatený, že netušil, jestli je pondělí nebo pátek. Snažil jsem se mu vydělávat peníze, jenže to nešlo. Když jsem mu řekl, že se mě deset lidí denně ptá, proč nemáme běžky, tak odvětil, že je prostě v žádném případě nekoupí,“ krčí rameny. „Šel jsem tedy koupit běžky sám za svoje peníze, večer jsem mu dal vydělaných deset tisíc a on mi dal tisíc korun pokutu za to, že jsem koupil běžky, které on nechtěl…“

Není divu, že těžko pochopitelné šéfovo chování přestalo Čápa bavit a on se v témže oboru postavil na vlastní nohy. „Nějaké peníze jsem tam přece jen vydělal a díky tomu jsem si otevřel vlastní servis,“ popisuje. „Půjčujeme jak lyže, tak snowboardy a k tomu veškeré vybavení, děláme kompletní servis, máme prodej nových i ojetých věcí,“ vypočítává a dodává, že sám rád lyžuje.

Kvůli enormnímu pracovnímu vytížení se k němu však moc nedostane. „S rodinou a dětmi se snažíme jet vždycky alespoň na konci sezony. A protože kluci jsou ještě malí, Ondrovi je deset a Martinovi čtyři, tak je to baví tak hodinu. Proto jezdíme na české hory, kde to můžeme střídat. Chvíli běžky, chvíli snowboard, chvíli sjezdové lyže,“ vysvětluje. „A s přítelkyní Jitkou a s kamarády z fotbalu pak ještě vyrážíme na pravidelnou akci do Söldenu, bývá nás tak osm deset.“

Čakovická osa
Fotbalová kariéra Čápa je spojena se severem Prahy. Jako malý začínal v Čakovicích, kde pod dohledem táty a trenéra v jedné osobě vydržel až do šestnácti. Potom si jej do ligového dorostu vytáhla Dukla, jenže zanedlouho mu slibně rozjetou kariéru přerušila mononukleóza. Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré. „Tehdy jsem se začal víc věnovat právě jachtingu a surfování,“ upozorňuje.

Na fotbalové trávníky se vrátil až v šestadvaceti. „Přemluvili mě z Čakovic, kde jsem hrál tři roky. Pak nás asi pět hráčů přešlo do Ďáblic, vytvořili jsme tam jakousi osu mužstva a podařilo se vykopat přebor. Poté paradoxně celá ta osa společně s několika nabalenými Ďábličáky přestoupila do Třeboradic,“ vzpomíná na deset let staré události.

V nejsevernější pražské čtvrti se Milanovi zalíbilo. „Předseda Pavel Kott měl vize, které se mi líbily, chtěl klub neustále vylepšovat. V té době jsem už navíc měl postavený dům v Hovorčovicích, které leží jen asi kilometr od Třeboradic, takže rozhodování o přestupu bylo jednoduché. A krom toho tam byli skvělí fotbalisté, v B. třídě, kterou jsme tehdy hráli, jsme každému dávali sedm gólů.“

Předsedovy vize o postupném, ale neustálém zlepšování se naplnily a tým, jemuž pomohlo i angažování někdejšího předsedy střížkovských Bohemians Karla Kapra, prosvištěl až do přeboru. V něm má v této sezoně ten nejvyšší cíl – celou soutěž vyhrát. „Věřím, že to zvládneme. Divize by samozřejmě byla o něčem jiném, hlavně z hlediska cestování po celé republice, které logicky zabere hrozně moc času. Ale Třeboradice by si ji každopádně zasloužily. A myslím, že by v ní ani nemusely hrát o záchranu.“

Mladí poletují kolem
Dalším důvodem, proč se pro něj Třeboradice staly srdeční záležitostí, je atmosféra, která v týmu panuje. „Vytvořila se výborná parta. Mužstvo je dobře vyvážené, co se týče mladých a starších, umí komunikovat. Velkou roli hraje i trenér Jirka Tesař. Je to bezvadný a rovný chlap, který dokáže udělat dobrou náladu a s každým jedná na rovinu,“ přibližuje.

Samotný Čáp by si však na vyšší level už asi netroufl. Ale spíš kvůli zmíněným „logistickým“ důvodům než kvůli věku nebo zdraví. „V tomhle ohledu jsem v pořádku. Možná i tím, že jsem si dal od fotbalu tak dlouhou pauzu,“ usmívá se. „Rychlost samozřejmě odchází, ale myslím, že kondička se dá dobrým tréninkem udržet hodně dlouho. Navíc hraju na postu, kde nemusím dělat padesátimetrové sprintové náběhy,“ připomíná fakt, že nastupuje ve středu zálohy. „Mladí kluci kolem mě poletují, já jim držím prostředek, a když ke mně přijde balon, snažím se jim to dávat doleva nebo doprava,“ směje se kapitán.

Čápovi je dvaačtyřicet. A zatímco v jachtingu se dá na vrcholové úrovni jezdit klidně do pětapadesáti let, „životnost“ fotbalisty je omezená. Nabízí se tedy otázka, jak dlouho by ještě chtěl v Třeboradicích vydržet. „Nejsem typ člověka, který by něco plánoval. Když mi přítelkyně řekne, že za čtrnáct dnů jdeme do divadla, odpovídám jí: Žádné lístky nekupuj, já netuším, co bude za čtrnáct dnů,“ přiznává. „Ale nemám strach z toho skončit s fotbalem. O to víc se alespoň budu moci věnovat jachtingu. Vidím to tak, že budu hrát, dokud mě to bude bavit a dokud na mě nebudou řvát, že jsem tam úplně nejhorší. Dokud mě nevyštípou, tak se mě nezbaví.“

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v listopadovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE