Talent z Kačerova: Z trenéra Poustky jsem byl nervózní

7. února 2018 07:00 » Zarytý slávista, velký talent, který v pouhých šestnácti letech hraje za muže, a v budoucnu možná kuchař, barman – zkrátka muž pracující v gastronomii. To je FILIP STOLAŘ, obránce či záložník Kačerova, který sbíral zkušenosti i ve Slavoji Vyšehrad a v Povltavské fotbalové akademii. Netají se tím, že ve fotbale by to chtěl dotáhnout alespoň do divize, už od dětství jej totiž charakterizuje touha hrát co možná nejvyšší soutěž.

Většinu kariéry má teprve před sebou, nějaký ten pátek už z ní ale odkrojil. S fotbalem začal velmi brzy, už ve čtyřech letech. „Táta i děda hráli fotbal, takže jsem k fotbalu měl odmala blízko. Když mi byly čtyři roky, vzal mě táta na Kačerov, kde jsem si vyzkoušel pár tréninků se staršími žáky. Z těch jsem byl ale vyjukaný, protože oproti mně byli obrovští,“ vzpomíná s úsměvem.

Autobusem k Sázavě
Poté už se Filip Stolař zařadil do své kategorie, tedy do předpřípravky, která se v Kačerově jmenuje minipulci. „Hrávali jsme proti hodně silným soupeřům, první gól sezony jsme dali až někdy tři kola před koncem,“ vybavuje si hráč, který začínal v útoku, ale postupně se posouval dozadu. „Začalo mě bavit tvořit hru, takže na přelomu přípravky a mladších žáků jsem se přesunul na střední zálohu.“

Ve starších žácích, když už bylo zjevné, že v něm dřímá slušný talent, dostal chuť vyzkoušet si vyšší soutěž. „Dohodli jsme zkoušku ve Slavoji Vyšehrad, který hrál žákovskou ligu a kde jsem nakonec vydržel necelý rok. Ve druhé půlce angažmá se ale vyměnil trenér, pod kterým už jsem tolik nenastupoval. Každopádně to pro mě byla velká a cenná zkušenost, myslím, že na Vyšehradě jsem se fotbalově docela rozvinul.“

Jeho další kroky vedly zpět na Kačerov, prakticky záhy ale zkusil štěstí v Povltavské fotbalové akademii. Ta totiž rovněž hrála celostátní ligu a Filipa Stolaře odmala provází touha působit v co možná nejvyšší soutěži. „Hráli u nás na Kačerově zimní ligu, tak jsme s nimi dohodli, že to u nich vyzkouším. Trénoval nás Martin Poustka, z čehož jsem byl jako velký slávista nadšený. Mělo to ale i stinnou stránku. Když byl totiž na zápasech, byl jsem z něho hrozně nervózní a moc se mi nedařilo. A když tam nebyl, šlo mi to,“ směje se.

Nakonec se rozhodl vrátit se do Kačerova. „Moc mě nebavilo dojíždět. Povltavská akademie neměla stálé domácí hřiště, trénovali jsme na různých místech vesměs v okolí Sázavy. Jezdil jsem autobusem do Měchenic, do Hvozdnice a podobně,“ vysvětluje.

Drží se receptů
V Kačerově je na roztrhání, za víkend totiž stihne odehrát i tři zápasy. Kromě své kategorie mladších dorostenců kope i za „áčko“ mužů. „Trenér chlapů si mě společně s pár dalšími kluky vytáhl už na konci minulé sezony, kdy bylo jisté, že muži sestoupí. Ze začátku jsem měl strach, bál jsem se, abych jim to na hřišti nepokazil. Ale díky tomu, že už měli jistý sestup, jsem se mohl uklidnit.“

Přechod do vyšší kategorie, který je složitý i pro starší fotbalisty, zvládá slušně. „Je to hodně náročné na fyzičku, zápasy jsou rychlejší. Asi nejtěžší pro mě jsou hlavičkové souboje. Obecně nejsem typ, který by je vyhledával, a podstoupit souboj třeba s o dvě hlavy větším chlapem je ještě náročnější,“ popisuje.

Že má talentu na rozdávání, to je zřejmé. Otázka je, jak ho zúročí. „Co se týče mých fotbalových cílů, chtěl bych si s kluky z Kačerova vyzkoušet co nejvyšší soutěž, zahrát si před slušnou návštěvou. Třeba divizi nebo alespoň přebor. Ale netlačím na pilu, spíš to nechávám volně plynout a uvidím, co přijde,“ prozrazuje.

Filip Stolař v roce 2017 dokončil základní školu, momentálně studuje na středním odborném učilišti gastronomie U Krbu. „Baví mě jak vaření, tak ostatní věci v tomto oboru, třeba barmanství. Na škole máme od každého trochu, až skončím, měl bych být schopný rozumět gastronomii jako celku,“ nastiňuje a dodává, že o jiném oboru nepřemýšlel. „Táhlo mě to do kuchyně. Rozhodně by mě vůbec nebavilo sedět někde v kanceláři a koukat do počítače.“

Vaření ho chytlo asi před dvěma lety, ale do žádných velkých kuchařských akcí se prý nepouští. „Hrozně nerad totiž potom myji nádobí,“ směje se a dodává, že pokrmem, na jehož přípravu si troufne, je kuřecí maso se šťouchanými brambory. „Vařím spíš podle receptů, improvizace nejsou nic pro mě,“ přiznává.

Ze sparťana slávistou
Jeho největším koníčkem je jednoznačně Slavia. „V rodině máme půl na půl sparťany a slávisty a já jako úplně malý fandil Spartě. Pak mě ale táta, který je slávista, vzal do tehdy nově otevřeného Edenu. Byla to sezona, kdy Slavia vyhrála titul, hráli tehdy s Plzní. Chytlo mě to a od té doby fandím Slavii,“ líčí.

Na populární Tribunu Sever chodí s kamarády pravidelně, občas se dostane i na výjezd. „Ale vzhledem k tomu, že o víkendech hraju až tři zápasy, nemám na výjezdy tolik času. Spíš se tedy soustředím na domácí zápasy, v aktuální sezoně jsem vynechal snad jen dva. A neřeším, s kým se hraje. Nechodím na soupeře, ale na Slavii,“ hlásí rezolutně.

Sešívaným přál i v době, kdy se motali nad sestupovými příčkami. „Nemám moc rád ty, kteří fandí, jen když se daří. Ty takzvané fanoušky úspěchu, kteří se teď ke Slavii hrdě hlásí, ale v těžkých časech se k ní neměli. Já chodil i v době krize, když v Edenu bývaly tak tři tisíce lidí,“ tvrdí. „Současné období je pro mě taková satisfakce, hřeje mě to u srdce. Můj nevlastní brácha je sparťan, takže tam to špičkování a hecování probíhá pořád. Musím říct, že bych byl radši, kdyby Slavia byla třeba druhá a nevyhrála titul, ale hlavně aby neskončila za Spartou.“

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v listopadovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechny jeho čísla si můžete stáhnout ZDE