Strnadel na metě 100: Chci dosahovat hormonu štěstí, zatím se mi to daří

2. dubna 2008 07:00 » Tenhle výkon vejde do historie. Bohuslav Strnadel, útočník Přední Kopaniny, dal za tři roky, co působí v pražském přeboru, už 100 soutěžních gólů! Ten poslední a jubilejní dal v sobotu na Uhelných skladech z penalty. Po remíze 2:2 však příliš nadšený nebyl. „Mrzí mě, že se nevyhrálo, ale remíza tomu zápasu asi sedí,“ řekl Strnadel.

Gratuluji k vašemu výkonu. Vnímáte to tak, že se vám povedlo něco neobvyklého?

Určitě ano. Sto gólů v přeboru za tři roky, to je meta, které asi jen tak někdo nedosáhne. Já si toho výkonu docela považuji.

Víte v kolika zápasech jste se za tu dobu trefil?

(Chvíli počítá) Řeknu tak v sedmdesáti?

Vedle, minimálně gól jste dal v šedesáti zápasech.

No vidíte, to je slušný průměr. Ale mohlo to být i lepší. Kdybych dal všechny své šance, tak té stovky dosáhnu už dřív, ale to bych asi nehrál tam, kde hraju. To bych už chtěl moc. Jsem spokojený i s tímhle výkonem.

Aby ne. To, že jste na stovku myslel už dřív, mě trochu zaskočilo.

Chtěl jsem tu stovku mít už na podzim, ale tolik se mi nedařilo. Spousta lidí se mě na to ptala, kdy jí dám a tak, takže jsem to chtěl mít co nejdřív z krku. Jenže čím víc jsem chtěl, tím míň to šlo.

Neměl jste proto obavy, že budete na vytouženou stovku dlouho čekat? I proto jste šel na penaltu, i když jste byl faulovaný?

Faulovaný hráč by neměl chodit, ale já jsem byl určený, tak jsem šel automaticky. Asi se nepředpokládalo, že by mohl být faul na mě, protože tohle byl teprve druhý případ za ty tři roky, co na mě byl penaltový faul.

Takže jste si prostě věřil, žádné obavy?

Věřil jsem si, samozřejmě. Nebál jsem se toho, že bych penaltu nedal. Tak proč bych nešel? Kdybych si nevěřil, tak to řeknu klukům a šel by Robert Nedvěd, nebo Honza Charvát. Já ale věděl, že to zvládnu.

Ani ta stovka vás nesvazovala?

Nepřipouštěl jsem si to. Zase to nebylo tak, že bych na stovku myslel každou minutu. Samozřejmě jsem nechtěl čekat až do předposledního kola s Duklou, ale na druhou stranu: kdyby se pořád vyhrávalo a já nedával góly, tak bych klidně do té Dukly čekal.

Jenže vy góly dáváte a přesto se Kopanině nedaří podle představ. Proč?

Měli jsme trochu smůlu. Nastřelili jsme spoustu tyček, nějaká břevna. Vždycky chybí kousíček, aby to tam spadlo. Dvakrát jsme si nechali zápás utéct vlastní hloupostí a nekoncentrovaností. Góly v závěru jsme dostali na Vyšehradě, teď jsme inkasovali těsně před poločasem na Uhelkách.

Nakonec jste ale manko dohnali. Měl jste po remíze vůbec náladu slavit?

Jó, já slavil, prací doma na zahradě. Stovka je hezké číslo, ale nebyla to událost, která by se rovnala třeba postupu do divize. Ten by byl v kombinaci se stovkou lepší.

Ale dost se vám vzdaluje, nemyslíte?

Věřím, že ještě získáme hodně bodů a potrápíme Duklu s Meteorem. Pořád není nic ztraceného.

Pokud by se vám tedy povedl postup, tak byste už slavil?

To jo, ale už tak mě čeká jaro plné oslav. Za dva týdny mi bude třicet, v květnu čekáme přírustek do rodiny, kluka.

Tak to znovu gratuluji. Kolik gratulací vám vůbec přišlo?

Pár jich bylo, ale nic velkého. Trenér Mejdr mi už před minulým zápasem sliboval za stovku flašku. Ukazoval mi jí znovu v pátek v kabině, že jí má pro mě připravenou v dárkovém balení. Tak mi jí teď asi dá.

Dáváte opravdu hodně gólů. Neuvažoval jste někdy, že budete vymýšlet nějaké speciální oslavy, třeba jako žižkovský Petr Švancara?

Já na to moc nejsem. Po gólu u mě žádné přemety neuvidíte. To bych se upřemetoval. Ne, vážně. Nemám potřebu házet triko přes hlavu, to se mi zdá i trochu nesportovní.

Vy prostě jen zvednete ruce nad hlavu a stačí vám to.

Tak tak. Zvednu ruce a říkám ostatním: Sundejte mi je dolů. (směje se)

V lize existuje klub ligových kanonýrů pro ty, kteří dosáhnou v soutěžních zápasech 100 gólů. Neuvažujete o tom, že byste něco podobného založil v přeboru?

To ne. Sto gólů v přeboru už asi někdo dal, i když možná ne tak rychle. Žádné oficiální statistiky asi nejsou. I když na našich stránkách se píše, že jsem vešel do historie. Těší mě to, ale nemám nic v plánu. Pořád hraju fotbal pro zábavu, abych si vyvětral hlavu, trochu na sobě pracoval a abych trochu potrápil tělíčko.

Ve vašem podání to spíš vypadá, že hrajete fotbal proto, abyste střílel góly a ničil obrany soupeřů.

To se ode mě čeká, ale použiju větu, kterou říká moje budoucí švagrová: je to o tom dosáhnout hormonu štěstí. Zatím se mi to daří.

Jakou máte další střeleckou metu, kterou hodláte pokořit?

Teď mám dvacet gólů, do konce soutěže zbývá jedenáct zápasů, takže bych rád končil na svých třiceti gólech.

Není to na vaše poměry příliš skromný plán?

Už nejsem nejmladší, za tři roky trochu klesla moje účast na trénincích, nemám tolik času ani potřebnou fyzičku.

A co nabídky z vyšších soutěží, ty pořád máte?

Teď už se nikdo neozývá, ale já už bych do toho ani nešel.

Proč?

Mám rodinu, teď čekáme další mimčo, budu mít ještě méně času, než mám teď. Už mám svůj věk a začínat od nuly se mi nechce. Všude už by to byla nejistá štace. Něco už jsem si prošel a odehrál, teď mám jiné představy o životě.

Chápu. A neštve vás tlak, který je na vás pernamentně vyvíjen. Když nedáte gól dva zápasy po sobě, tak už se o tom mluví...

S tím hraju už od začátku na Kopanině. Jsem na to zvyklý.

A co se stane, až góly přestanete dávat?

Buď je zase začnu dávat, nebo přijdou jiní, kteří by snad ve střílení gólů pokračovali. Ale já ještě nekončím, když bude zdraví, tak chuť mi nechybí.

Neberou vám jí obránci, kteří se vám někdy velice důkladně věnují?

S tím počítám. Zvykl jsem si.

I na to, že si na vás před zápasem ukazují?

To jsem si ani nevšiml. Možná to vypadá, že jsem někde jinde, ale nejsem. Jsem pořád stejný kluk, nijak nevyčnívám, kromě toho, že se dostávám do šancí a některé proměním.

Možná škoda, že jste nepřišel do Kopaniny dřív. Mohl jste třeba atakovat tisícovku gólů, jako se to povedlo Brazilcům Pelému a Romáriovi.

(Směje se) To jo, kdybych dal všechny své šance, co jsem kdy v životě měl, tak už bych na té tisícovce byl.

-tru-