Střelec Botlík o své brance z Julisky: Nejhezčí gól v kariéře, který budu jednou ukazovat vnoučkům

9. října 2008 07:00 » Od vítězství Uhelných skladů na Julisce v zápase přeboru nad rezervou Dukly uplynulo už pár dní, hrdina utkání, Jan Botlík, z něj má ale pořád velkou radost. Aby ne, proti svému bývalému klubu zaznamenal parádní trefu skoro ze čtyřiceti metrů do šibenice a na další gól přihrál. „Uhlíři“ nakonec vyhráli 3:0. „Byl to asi nejhezčí gól, co jsem kdy dal. A že to vyšlo zrovna proti Dukle, to je vážně paráda,“ vykládal nadšeně úspěšný střelec.

Před zápasem jste prý brankáři soupeře Ramsovi sliboval, že mu dáte gól. To jste si tak věřil?

My spolu hrajeme od přípravky a já proti němu hrál snad čtyřikrát v životě a vždycky jsem mu branku dal. Takže jsme si i před tímhle zápasem volali a hecovali se. On říkal, že nemá moc radost, že zase hraju proti němu, že se mi proti němu daří. No a stalo se. Mně přišlo, že z takové dálky se ta moje rána dala chytat, ale stejně jsem mu to po zápase nedával sežrat. Když jsme spolu pak mluvili, tak mi říkal, že neměl nárok. Že to nešlo chytat ani náhodou, že by na to nedosáhl.

Moc gólů jako obránce nestřílíte, kde se to ve vás vzalo, že jste si troufl na takovou pumelici?

Já mám průměr tak dva góly na sezonu a většinu jich ještě dám hlavou. Párkrát jsem už dřív z takové dálky zkusil vystřelit, ale končilo to za pletivem. Asi se proto všichni divili, co to zase zkouším. Já měl před sebou dva hráče a tak jsem to prostě nártem napálil. Hned jsem věděl, že je ta rána dobrá, ale že by mohla skončit v šibenici, to mě ani nenapadlo.

Možná vám pomohlo, že jste v mládežnických kategoriích nastupoval v útoku…

Je pravda, že až do šestnácti let jsem hrál útočníka. Když jsem ale pak odešel do Sparty, tak tam mě předělali na stopera nebo krajního obránce. Od té doby to tak je a asi i zůstane. Teď má sice náš útočník Ondra Hnát stopku kvůli kartám a já jsem to zkoušel, jestli bych nemohl jít do útoku, ale nevypadá to, že bych uspěl (usměje se). Ještě bych si ale rád v budoucnu v útoku zahrál.

A dával tak hezké góly jako na Julisce. Vstřelil jste už někdy podobnou branku jako na Dukle?

Jednou za dorost Bohemky, ale to bylo asi z pětadvaceti metrů. Tenhle gól byl určitě hezký, asi nejhezčí, co jsem kdy dal.

Oslava vašeho gólu na Julisce vypadala hodně zvláštně, padl jste na kolena s rukama nad hlavou. Co to mělo symbolizovat?

Nevěděl jsem, co mám dělat. V tu chvíli jsem si vzpomněl na kamaráda z hanspaulky, který teď dal gól snad po čtyřech letech a oslavil ho tím, že padl na kolena. Jenže to bylo na škváře a on si obě roztrhl. Tak mě napadlo, že ho napodobím. Já jsem to měl samozřejmě lepší, přece jenom to bylo na trávě.

Z hlasu je i pár dní po utkání cítit, že to byl pro vás hodně zvláštní zápas a z úspěchu máte pořád radost…

Moc jsem se na něj těšil, byl to pro mě určitě nejdůležitější zápas v sezoně. Když se totiž před pár lety měnilo na Dukle vedení, tak pan Bittengel rozhodl o změně strategie a s odchovanci už se na Julisce tolik nepočítalo. Nerozešel jsem se na Dukle úplně v dobrém, takže jsem ten zápas chtěl moc vyhrát. Mám pořádnou radost z toho, že se to povedlo.

Taky vás určitě vyhecovali spoluhráči, trenér Mysliveček, diváci na Julisce a taky hlasatel, který vás jako bývalého hráče Dukly před zápasem přivítal. Je to tak?

Určitě. My máme hodně zraněných a měli jsme jen dva kluky na střídání. Tak mi trenér Mysliveček říkal, že musím vydržet celý zápas a hrát aspoň za tři (usměje se). Co se týče fanoušků, tak to byli nejspíš tátové kluků, s kterými jsem hrál. A hlasatel byl můj trenér, který mě vedl v žácích.

A vy jste se „Duklákům“ za to odvděčil… Na hřišti jste ale nevydržel celý zápas, i když jste určitě chtěl zvládnout celou porci minut, že?

To jo, ale vážně to nešlo. Já jsem měl nedávno angínu a dva týdny byl mimo hru. Pak jsem měl jeden trénink a šel na zápas s Královicemi, pak dva tréninky a šel na Duklu. Takže jsem v 70. minutě cítil, že toho začínám mít dost a v 75. minutě šel dolů. Chytaly mě křeče, ale vedli jsme 3:0 a já nemohl udělat rychlejší kroky. Věřil jsem ale, že už to kluci zvládnou a udržíme to.

Při střídání vás ale znovu chytla křeč a trenér domácích Jiří Němec vám dal co proto. Křičel prý na vás, kde vás naučili před střídáním zdržovat. Jak jste to vnímal?

Mě to hodně překvapilo. Já s panem Němcem mám jen výborné zkušenosti. Vím, že je do zápasu vždycky naplno zakouslej a tady mě seřval. Byl naštvanej, že prohrávají, ale stejně mi to bylo líto. Navíc, kdyby byla v podobné situaci Dukla, tak by to nejspíš udělali její hráči taky.

Prý vám ani nepodal ruku ...

Nepodal. Ale po zápase jsme se viděli a bylo znát, že ho to mrzí. Beru to. Zrovna s ním jsem na Dukle vážně neměl problém. On chtěl, abych v klubu zůstal. Nakonec jsem ale stejně odešel.

Po zápase jste šli asi výhru pořádně oslavit, vypsal jste týmu nějakou odměnu, když jste hráli proti vašemu bývalému klubu?

Před zápasem jsem slíbil za výhru dvě piva pro každého, ale to se dělá normálně. Jen jsme si to slavení odložili na dobu po domácím zápase. Tady hodně kluků mělo jiné plány a taky jsme ten zápas odjezdili a vydali se ze všech sil. Nemohli jsme si po zápase skoro ani zařvat.

Zápasy přeboru se musí povinně natáčet na video, nešel jste třeba při svých známostech na Julisce požádat někoho známého, aby vám zkopíroval nahrávku s vaší povedenou trefou?

To nebylo zapotřebí, zápas totiž točil kamarád a slíbil, že nám to donese do kabiny. Aspoň se konečně podívám, jak ten gól vypadal. Ani pořádně nevím, jestli to padlo z pětačtyřiceti nebo kolika metrů. Budu mít na tenhle zápas nádhernou vzpomínku a taky něco pro vnoučky, abych jim jednou mohl říkat, tak takové góly jsem dával… Takže už vlastně pomalu můžu končit… (směje se)

A co třeba poslat tenhle gól do televize, všichni kdo ho viděli o něm básní. Třeba by ho některá zařadila…

Nad tím jsem zatím vůbec nepřemýšlel, nejdřív si ten gól pořádně prohlédnu a pak se uvidí.

-sks-