Slávistické srdce - Kalivoda, olé!

1. prosince 2017 10:00 » Tenhle moment si jistě pamatuje každý slávista: DAVID KALIVODA běží s vyplazeným jazykem k rohovému praporku a fotbalová Slavia po jeho gólu na Ajaxu začíná reálně pomýšlet na historickou účast v Lize mistrů, které se opravdu dočkala. Už je tomu deset let, přesto si bývalý záložník i po tak dlouhé době vybaví veškeré detaily z okamžiků, po nichž se jeho milovaný klub topil v euforii. V Edenu zažil dobu trápení i slavnou éru, vždycky se ke Slavii hlásil a stejně tomu je i dnes, kdy hraje pátou nejvyšší soutěž v Rakousku a k tomu začal trénovat Královice v Pražská teplárenská přeboru.

Známe se dlouho, ale nikdy bych vás netipoval na trenéra…
(směje se) Já sebe taky ne. Spíš mě ale v první fázi zajímalo trénování dětí, těch mladších ročníků. Chodil jsem s Královicemi trénovat, abych se udržel v kondici, jenže se to semlelo tak, že skončil na pozici kouče Martin Hyský. Dodělal si profilicenci a bylo jasné, že půjde někam dál. Pro mě to byla škoda, protože tréninky měl Martin výborné, na tuhle soutěž naprosto nadstandardní. Nevěděl jsem, co bude dál. Přišel nový trenér a já se mezitím s manažerem Královic panem Janouškem domlouval ohledně těch dětí. Ale vyvinulo se to úplně jinak. Pan Janoušek mi volal, že to s trenérem nevypadá dobře, že asi dojde ještě k nějaké změně. Navrhl mi, abych byl trenérem já. Vzal jsem si den na rozmyšlenou, abych seriózně mohl říct, jestli bych to zvládal. Jelikož jsem stejně věděl, že s týmem budu jezdit trénovat, tak jsem řekl, že to zkusíme i s tím, že se některé moje zápasy v Rakousku s těmi královickými budou krýt. Není to ideální, ale skočili jsme do toho.

Máte nějakou trenérskou licenci?
Mám céčko, chtěl bych si v dohledné době dodělat béčko. Začínám se do toho nořit víc a víc. Taky trochu těžím z toho, co jsem zažil během kariéry. Vím, co jsme dělali a nedělali v lize.

Kdo z trenérů, které jste potkal, vás inspiroval a čím?
Trenérů jsem potkal mraky, samozřejmě si nepamatuju všechno, protože jako profesionální hráč se člověk stará hlavně o sebe, cvičení jsem si nepsal. Něco mi ale v hlavě zůstalo, spíš to tak dávám dohromady, aby to kluky bavilo. Myslím, že by to mohlo fungovat. Zatím to tak je, snad tomu kluci přicházejí na chuť. Nechci je nutit, ať chodí na tréninky. Chci si je získat lidským přístupem, aby přišli sami na to, že chtějí na tréninku být, protože je opravdu baví. Sám jsem hrál i na amatérské úrovni, trochu jsem do toho nakoukl a myslím, že spoustu věcí dokážu i díky těmto zkušenostem vyhodnotit správně. Rozhodně nechci dělat profesionální fotbal na úrovni krajského přeboru.

To by asi ani při notorických problémech Královic s kádrem nešlo, ne?
Problém s počtem hráčů tady je, to víme všichni a snažíme se na tom pracovat. Osa týmu ale rozhodně má svoji kvalitu, jen se musí dobře doplnit. Vzít jádro a trochu ho obalit.

Jaký jste typ trenéra?
Určitě ne ten, co vlítne do kabiny a někoho seřve. Je to dané i věkem, někteří kluci jsou stejně staří nebo i starší, než jsem já. Dokážeme najít společnou řeč, aniž bychom museli na sebe křičet. Uvidíme, co přinese budoucnost. (usmívá se) Celý život jsem hrál, tohle je úplně jiná role a pozice, teprve tomu přicházím na chuť.

Chybí vám velký fotbal? Dva roky zpátky jste mluvil o tom, že byste se nebránil návratu zpátky do ligy, ač jste hrál třetí ligu v Zápech.
Vycházelo to z toho, že o rok dřív byl v Bohemce trenér Klusáček. Potkali jsme se na Xaverově a sedli jsme si po všech stránkách. Beru ho jako jednoho z nejlepších trenérů v kariéře. Ozval se mi, jestli bych ještě neměl chuť zkusit ligu. Jenže ve chvíli, kdy se to mohlo stát, odešel z Bohemky za Ivanem Haškem do Kataru, takže z toho sešlo. Spolupráce s ním mě lákala, ale jinak? Po peripetiích, co jsem zažil v Příbrami, kde mi dlužili dost peněz a velkou část jsem tam nechal, musím říct, že mi velký fotbal nechybí. I když…

Co?
Když člověk přijde na Slavii a vidí, jak se to tam dalo dohromady, tak mu nohy trochu brnkají a napadne ho, že mohl ještě chvíli ligu hrát. Teď už je to každopádně passé.

Na Slavii chodíte pravidelně a fanoušci vás mají hodně rádi, že?
Nechci se pasovat do role nějaké legendy, jsou jiní velcí slávisté z dob minulých, ale myslím, že jsem měl s fanoušky vždycky dobrý vztah. Všude a vždycky jsem dával najevo, že jsem slávista, vztah k červenobílým barvám jsem netajil ani v jiných klubech, i když přišly momenty, kdy se to otočilo proti mně.

Památná je i scéna, kdy jste dal za Žižkov před šesti lety gól Slavii a hned jste se gestem omlouval kotli Slavie. Po výhře 1:0 jste pak před ním absolvoval soukromou děkovačku. I když vaše branka rozhodla o výhře Žižkova, tak kotel skandoval: Kalivoda, olé!
(usmívá se) Jo, na to dost lidí vzpomíná, to byla taková rarita. Nikdy jsem svou náklonnost ke Slavii neskrýval a fanoušci to dokázali ocenit. A určitě mi pomohl gól na Ajaxu.

Ano, to byl velmi silný moment v zápase předkola Ligy mistrů 2007. Tahle proměněná penalta vám zajistila „nesmrtelnost“. Berete to tak?
Každý hráč má nějaké momenty, se mnou je spjatý právě gól na Ajaxu. Pro celou Slavii to byla velká událost, jedinečná. Myslím, že tehdejší účast v Lize mistrů zpětně doceňujeme, protože je vidět, že to pro české kluby není samozřejmost. Ten moment na Strahově, kdy skončila odveta s Ajaxem, to se těžko popisuje někomu, kdo tam nebyl. Nikdy jsem nezažil takovou euforii. Tohle nejde vylíčit.

Byla to větší euforie než po zisku titulu?
Celá sezona byla tenkrát skvělá. Liga mistrů, titul, nový stadion, tři takhle významné události v jednom roce. Těžko se to srovnává, o titul hrajete celý rok, ale Liga mistrů bylo něco, na co Slavia čekala, a najednou jsme byli hrozně blízko. Dostali jsme se tam, bylo to magické. Já jsem byl navíc ve Slavii dlouho, zažil jsem tam i horší období a věděl jsem, že kdyby se nám Liga mistrů nepodařila, mohl to být velký problém pro celý klub.

Je to právě deset let od vašeho gólu na Ajaxu. Kolikrát jste ho od té doby viděl?
Párkrát jo. V průběhu té doby jsem se seznámil s novými kamarády, ty ten gól zajímal, takže jsem ho už několikrát pouštěl. Občas to na mě vyskočí někde na internetu, když hledám na YouTube dětem pohádky. Ukazoval jsem tu penaltu malému synovi a ten říkal: To není táta, ten pán nemá vousy. (směje se)

Jaký máte u sledování toho okamžiku pocit?
Teď už dobrej! (opět se směje) Ale v ten moment na Ajaxu to bylo horší. Kdybych nedal gól, mohlo se stát, že bych si už nikdy ve Slavii nekopl.

Cítil jste to tak, že z vás bude buď padouch, nebo hrdina?
Musím přiznat, že mě to tenkrát napadlo. Říkal jsem si, že když ji dám, bude klid a všichni budou spokojení, že bych se tím ve Slavii zapsal. Kdybych nedal, tak by to mohl být problém. Ve Slavii nebyla dobrá ekonomická situace, nebrali jsme výplaty, bylo to zlé. A teď máte v hlavě, že i díky jedné penaltě se to může otočit. Ta zodpovědnost byla enormní. Euforie, nebo průšvih.

V sestavě byli i zkušenější hráči. Proč jste šel zrovna vy?
V lize jsem penalty kopal, když ji rozhodčí nařídil, na 99 procent jsem věděl, že to budu já. Byl tam třeba Standa Vlček, zkušený borec, kapitán. Kdyby řekl, že jde, tak je to bez debat. Jenže on mi přinesl balon a říkal: Tady to máš, běž. Nemůžu říct, že by to v té chvíli bylo super příjemné - jo, jdu kopat penaltu, skvělý! (směje se)

Těžké nervy, co?
Nervy ani ne, ale ta zodpovědnost… Hlavou mi proletělo všechno, o čem jsme už mluvili. Gól přiblíží Ligu mistrů a stamiliony, zaváhat, tak kdoví, jak by to celé dopadlo. Lidi na Ligu mistrů čekali léta. Vy jim to můžete dát, nebo to pos…

Byl to váš životní gól?
Určitě nejdůležitější v životě.

Kopal jste po své pravé ruce. Zdálo se, že stranu máte pečlivě vybranou. Bylo to tak?
Měl jsem vybráno. Nikdy jsem nebyl ten typ, co se pomalu rozebíhá a čeká na pohyb gólmana. Plán byl jasný: utáhnout míč k tyči, to se špatně chytá, pokud tam brankář není o hodinu napřed. Když jsem ale viděl dvoumetrového gólmana Stekelenburga, jak se tam postavil a roztáhl ruce, tak mě napadlo, kam s tím? Ten byl velký jako blázen. Moc místa v bráně nenechal, pískalo na mě 30 tisíc lidí a útočník Urzaiz mi z metru nadával do obličeje, dost peprně. Už to pískni, ať to mám za sebou, koukal jsem po rozhodčím. Povedlo se, ta úleva byla obrovská.

Lidé se vás na tenhle moment asi často ptají. Nevadí vám to už?
Je to moment, který se se mnou táhne a vždycky potáhne. Když se řekne Kalivoda, tak se slávistům asi vybaví právě gól na Ajaxu a červená karta po gólu v derby.

K tomu se ještě dostaneme. Co ty otázky na Ajax? Nemáte jich už dost?
Vůbec ne. Už roky jezdím na různé besedy se slávisty, to k tomu patří. Neberu to tak, že jsem slávista, protože se někde jednou za čas ukážu a řeknu, že jsem slávista. Mám rád tenhle kontakt s lidmi na různých setkáních. Když Ondra Zlámal (bývalý mluvčí Slavie) napsal knížku Vzpomínky mistrů, tak jsem s ním jezdil na besedy často, chodil jsem na dětské turnaje. Baví mě to, takhle to cítím. My jsme doma byli slávisti vždycky. Hlavně děda byl velký slávista. Bohužel se nedožil chvíle, kdy jsem se do Slavie dostal. S dědou mám spojený i velmi silný moment právě po postupu do Ligy mistrů.

Prozradíte ho?
Do kabiny za námi přišel pan Ondříček, Franta Veselý starší a další ikony Slavie. Franta Veselý ke mně přistoupil a říkal: Davide, škoda, že se toho nedožil děda. Ani jsem nevěděl, že se ti dva znali, ale tohle si z toho večera pamatuju nejvíc. Bylo to pro mě hrozně silné a emotivní. Oslavy byly parádní, jeli jsme autobusem na Václavák, pak byla žranice, pivo, ale vyloženě jsme do toho nepráskli. Trénoval nás Karel Jarolím a ten na tohle hodně dbal. Navíc se k němu většinou každý průšvih donesl. Slavili jsme, to jo, ale nikdo se nezlikvidoval.

Jste stále v kontaktu s někým ze staré slávistické party?
Dřív jsem byl hodně v kontaktu s Láďou Volešákem, Jardou Černým, s Vláďou Šmicrem jsem byl na dovolené v New Yorku. Jenže s dětmi se život otočí, člověk už nemá tolik času, nemůže s někým chodit každý týden na kafe. Šmícu potkám, až budeme hrát v přeboru proti Dolním Chabrům, když nedávno hrála Slavia předkolo Ligy mistrů proti Apoelu Nikósie, byl jsem v televizním studiu s Erichem Brabcem.

Jak vás role televizního experta bavila?
Velmi zajímavá zkušenost. Ale nejsem ten typ, který by si hrál na velkého experta, trenéra a specialistu. Říkal jsem jen své pocity z pohledu hráče.

Myslíte, že jste z kariéry vytěžil maximum?
Na klubové úrovni jsem v Česku dosáhl, co jsem dosáhnout mohl: mám titul, zahrál jsem si Ligu mistrů. Nějaké úspěchy jsem zažil. Možná jsem měl i na víc, třeba to mohlo být lepší, ale taky to mohlo být horší. Zpětně si člověk říká, že by třeba některé kroky v kariéře udělal trochu jinak, ale k tomu dojdete s věkem, to se nedá vrátit.

Které kroky myslíte?
Třeba když jsem začínal v A-týmu Slavie a vedl mě trenér Pešice. V přípravě se mi docela dařilo, cítil jsem, že by to mohlo být dobré. Jenže trenér mi řekl, že mi nemůže zaručit, že budu hrát všechny zápasy, ale že se mnou počítá mezi 15 lidí, které bude točit. Měl jsem nabídku z Blšan a odešel jsem tam. Teď vím, že kdybych zůstal, možná to mohlo být všechno úplně jinak. Na druhou stranu: kdyby to tenkrát bylo jinak, zase bych dnes neměl spoustu věcí, co mám. Vážím si toho, že jsem mohl hrát za Slavii, že jsem byl u všech těch úspěchů, o kterých jsme mluvili. Vždyť já jsem kluk z Ledče nad Sázavou, kde jsem se díval na ligu v televizi. Že bych ji jednou hrál? To pro mě bylo vždycky obrovsky daleko. Víceméně to byl pro mě nesmysl, něco tak strašně vzdáleného. Tenkrát byla jiná doba, mladí nedostávali téměř žádnou příležitost, a obzvlášť v klubu jako je Slavia. Hrozně mi pomohli rodiče, kteří mě neskutečně podporovali, strávili se mnou strašně moc času cestami na fotbal. Bez toho by to nešlo. Čím jsem starší, tak si daleko víc uvědomuju, co všechno pro můj úspěch obětovali. Patří jim obrovský dík, vážím si toho. Překonal jsem i těžké chvíle, když jsem do Slavie ve čtrnácti letech přišel.

Co přesně máte na mysli?
Přijel jsem do Prahy a poprvé jsem viděl metro, tramvaj, měl jsem vlasy, které se tady už nenosily. (směje se) Člověk odjede z vesnice, najednou je v Praze na internátu a neví, co se děje. Ne že bych byl nějaký neandrtálec, ale rozdíl to byl ohromný. Najednou jsem neměl za zadkem mámu a tátu, dostal jsem pět stovek a musel se o sebe postarat. Ale možná i díky tomu jsem se prosadil. Měl jsem jen školu a fotbal. Když skončil trénink, jel jsem na internát a takhle každý den. Nechytl jsem se žádné party, to mi bylo cizí. I tohle hraje roli. A zúročilo se to. Bylo krásné, když se rodiče mohli přijet podívat na svého syna, který hrál Ligu mistrů na stadionu Arsenalu.

No, zrovna tenhle zápas se Slavii moc nevyvedl. Prohráli jste 0:7…
Stejně to byl zážitek. Taky mám syna a představa toho, že bude hrát jednou na Arsenalu, hned bych tam jel a užil si jen to, že se tam dostal, že všechna ta dřina měla nějaký smysl.

A vám těch sedm gólů zážitek nezkazilo?
Věděli jsme, do čeho jdeme. Oni měli tenkrát fazonu jako blázen, v anglické lize dávali soupeřům pět gólů na počkání. A teď jsme tam přijeli my, neznámí kluci, kteří si to s nimi přišli rozdat. Jenže jsme nechytili začátek, a pak už to bylo složité. Zážitek to určitě byl, ale zase ne takový. Znali jsme ty hráče z televize a najednou nás tam točili. Člověk nechce být úplně za pitomce, pak se to blbě užívá. Arsenal byl tenkrát úplně jinde než my. Asi nikdo nepočítal s tím, že tam vyhrajeme 3:1.

Už jsme se bavili o vašem vyloučení v derby. To je po gólu Ajaxu druhý moment, který je s vámi pevně spojený, že?
A jsme zase u toho slávistického srdce. Ve Slavii jsem vyrůstal, Sparta byla vždy největší rival všech dob a derby, to pro mě pokaždé byl diametrálně odlišný zápas. Platilo to už v dorostu, v lize to pak bylo úplně něco jiného. Večer před zápasem jsem si vysnil přesně tuhle situaci: dám gól a poběžím ho oslavit s fanoušky. Ještě jsem to na pokoji říkal Hubovi (spoluhráči Hubáčkovi), zasmáli jsme se tomu, zhasli jsme lampičky a šli spát. Druhý den se to přesně vyplnilo. Naskočil jsem jako střídající hráč a dostal žlutou kartu, když jsme po mé střele měli kopat jasný roh, ale rozhodčí ukázal odkop od branky. Protestoval jsem, ale ne sprostě. Okamžitě mi dal kartu. V porovnání s tím, jak se k němu choval třeba Řepka a další, tohle bylo nicotné. Pak přišel ten moment. Cítil jsem, že má střela bude gólová, vysněný scénář byl realitou a v hlavě se mi všechno nastartovalo. Dal jsem vedoucí gól v derby, euforie byla tak velká, že první žlutá karta byla zapomenutá. Slávista dal gól Spartě, spousta lidí, tohle nešlo zabrzdit.

Vážně ne?
Vůbec jsem si to neuvědomil a svlékl jsem dres. Asistent Pavel Řehák utíkal za branku a křičel na mě, ať si rychle ten dres obléknu, ale už to nešlo vzít zpátky. Druhá žlutá karta a vyloučení.

Co bylo pak?
Druhý den to pro mě samozřejmě bylo trochu nepříjemné. Trenér Jarolím je na tyhle věci háklivý, v oslabení jsme dostali gól a zápas skončil 1:1. Hrálo se o titul, takže to nebyla úplně legrace. Pohovor s trenérem nakonec nebyl tak dramatický, jak jsem předpokládal, asi to bylo dané i tím, že jsem dal gól. Ale měl jsem tam pokutu, jejíž smazání bylo podmíněné ziskem titulu. Titul jsme uhráli, teď už na to vzpomínám s úsměvem. Ajax a tohle, to jsou dva momenty, které si všichni s mým jménem spojí. Ale byly tam i důležitější chvíle.

Jaké?
Na konci té předešlé sezony, než jsme hráli předkolo Ligy mistrů se Žilinou a následně s Ajaxem, jsme potřebovali skončit druzí v české lize, abychom mohli do kvalifikace o Ligu mistrů. Dvě kola před koncem jsme bezpodmínečně museli porazit Zlín, ale prohrávali jsme a vypadalo to černě. Šel jsem na hřiště v 76. minutě a dal dva góly. Vyhráli jsme 2:1, jeli do Českých Budějovic, kde jsme taky vyhráli 2:1. Já dal gól a na druhý přihrál Standovi Vlčkovi. Jen díky tomu jsme dostali šanci na Evropu a mohli zažít Žilinu, pak Ajax. Nikdo o tom nemluví, ale právě tyhle dva zápasy byly klíčové. Hrana úspěchu a neúspěchu byla 14 minut v utkání se Zlínem. Jinak bychom se do Ligy mistrů vůbec nepodívali a to, o čem tady mluvíme, by se vůbec nestalo.

Jaký je pro vás život po fotbalovém životě?
Jezdím pořád hrát do Rakouska, když jsem byl v Zápech, pracoval jsem pro firmu místního majitele Maška. Byly to agrovýrobky, hnojiva na trávníky, chemie pro velké zemědělské firmy - dělal jsem něco mezi skladem a kanceláří. Když jsem odešel ze Záp, skončilo i tohle. Teď hraju v Rakousku, trénuju v Královicích a koukám se co, kde a jak dál. Zatím nikam do práce nechodím, ale něco dělat budu muset. (usmívá se)

V Královicích doufají, že za ně budete brzy hrát. Chystá se to?
Bavíme se o tom už dlouho, ale zatím k tomu nedošlo. Do konce sezony jsem domluvený v Rakousku. Tam jsme si plácli už dřív, než jsem začal v Královicích trénovat. Nechci zatím říkat tak ani tak. Ale každopádně se to nabízí: mám to kousek od baráku, první ani druhou ligu už asi hrát nebudu. Až skončím v Rakousku, budu řešit co dál. Jednoho dne na to mé hraní v Královicích asi dojde. (usmívá se)

KDO JE DAVID KALIVODA?
Pětatřicetiletý záložník, který se do paměti všech slávistů zapsal vítězným gólem na hřišti Ajaxu Amsterdam v předkole Ligy mistrů v roce 2007. Výhru 1:0 z Nizozemska tým stvrdil triumfem 2:1 na Strahově a poprvé v historii postoupil do milionářské soutěže. Kalivoda začínal s fotbalem v Ledči nad Sázavou a přes Havlíčkův Brod se ve 14 letech dostal do Slavie. Rychle se vypracoval do reprezentačních výběrů, ve svých věkových kategoriích vyčníval a prosadil se i do A-týmu. Dále hrál za Blšany, Dolní Kounice, Teplice, Žižkov, Xaverov, Brno, Teplice či Příbram. V lize má bilanci 175 zápasů a 21 gólů. Se Slavií má titul z roku 2008. Po odchodu z profesionálního fotbalu hrál třetí ligu za Zápy, momentálně kope pátou rakouskou ligu za Amaliendorf. Po konci trenéra Martina Hyského v Královicích přijal nabídku vést tým, se kterým už dlouho chodil trénovat, aby se udržoval v kondici kvůli svému rakouskému angažmá.

Radim Trusina

Tento rozhovor vyšel v zářijovém čísle časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE