Seminář trenérů přípravek splnil očekávání, pochvaluje si Zdeněk Srba, trenér mládeže PFS
11. ledna 2012 16:00 » V pondělí 9. ledna se do sportovní haly v Radlicích sjelo více jak padesát trenérů fotbalových přípravek z celé Prahy. PFS tam svolal seminář pro trenéry přípravek. Pod vedením šéfa trenérsko metodického úseku FAČR Antonína Plachého účastníci nejdříve zhlédli ukázku treninku v podání přípravky Motorletu r. 2004 a v druhé části programu proběhla diskuse nad aktuálními problémy práce s těmi nejmenšími adepty fotbalového umění.
Přes počáteční ostych byla diskuse nakonec velmi zajímavá a podnětná. Potěšitelný je i fakt, že tento seminář nebyl ojedinělou vlaštovkou, ale svaz plánuje jejich pravidelné pokračování.
Redakce webu fotbalpraha.cz se chce této problamatice věnovat a tak rádi přivítáme vaše náměty a otázky, ke kterým budeme, spolu s kompetentními funkcionáři FAČR a PFS, hledat řešení a odpovědi. K dispozici je mailová adresa lubor.mirek@fotbalpraha.cz.
Po skončení semináře jsme požádali Mgr. Zdeňka Srbu, profesionálního trenéra mládeže PFS o jeho krátké zhodnocení.
Co bylo hlavním záměrem svazu při přípravě tohoto semináře?
Hlavním úkolem bylo získat zájem trenérů o možnost informativně vzdělávat pomocníky při trénincích nejmladších fotbalistů. Určitě se do výhledna těšíme na co největší účast začínajících trenérů z řad rodičů a prarodičů nejmenších dětí. Určitě vítáme přítomnost maminek a babiček, protože jejich účast na trénincích a utkáních může být velmi přínosná.
Byla to ojedinělá akce, nebo začátek tradice?
S Tondou Plachým jsme se domlouvali na potřebě opakování takových akcí, ideálně vždy před začátkem sezony a následně přibližně v polovině soutěžního období. To znamená, že bychom chtěli dělat vždy čtyři podobné akce ročně, pochopitelně s obměnou v náplni.
Splnil seminář vaše očekávání?
Seminář zcela jednoznačně splnil očekávání v přijímání dětí i trenérů v případě náplně tréninkové jednotky. Za sebe musím říci, že jsem byl velmi mile překvapen velice početnou účastí, dostavilo se více než 60 mládežnických trenérů, včetně těch s největšími zkušenostmi z velkých oddílů.
Antonín Plachý, vedoucí trenérsko metodického úseku FAČR, v rozhovoru pro náš web zhodnotil seminář i další poznatky z půlroční praxe v novém systému výchovy mladých fotbalistů.
Jaké máte z pondělního setkání osobní pocity?
Pocity mám perfektí z pohledu toho, že původně se spekulovalo, že nebude žádný zájem a nakonec přišlo přes šedesát lidí a vyjádřili se, že by klidně přišli zase. Mohlo to být však jistě i lepší, mohlo přijít 120 trenérů a to zejména těch, kteří někde trénují a nemají třeba ani licenci, nebo zkrátka těch, kteří trénují ty ročníky 2006-2003, na které to bylo a v budoucnu i bude nejvíce zaměřeno. Tam je obrovská fluktuace, „trenéři” odcházejí rychleji než přijdou a často to stojí jen na těch tátech bez licencí, kteří udělají dětem trénink pro dospělé. Praha teď ale s těmi základními C licencemi mocně uhání vpřed, protože za letošní zimu jsou čtyři kursy C licence což je cca 100 - 120 alespoň trochu proškolených trenérů. Vždyť i ti trenéři, kteří se na kursech či takových setkání potkají, pak mohou mít jednotnější náhled zda je důležité jen to, že se vyhrálo či prohrálo, nebo jakým způsobem se to událo, a co vlastně děti učit, na co klást důraz a co ponechat na pozdější dobu.Třeba ti v pondělí příchozí roznesou, že to bylo docela ucházející a příště přijde ještě více lidí, nebo a to hlavně, to pomůže praxi v trénicích a utkáních dětí.
Nový model přípravy nejmenších fotbalistů za sebou má půl roku praxe. Jaké jsou poznatky?
To jak probíhají nové soutěže se dalo očekávat. Někde jsou dvojciferné výsledky (také dříve byly) což samozřejmě není moc zajímavé, ale přistupuje k tomu spousta otázek. Kolik je takových výsledků, jak probíhala hra sama, atd... Když tým který má patnáct dobrých hráčů narazí na tým který jich má jen pět tak samozřejmě je vidět rozdíl. Je vidět i více než v minulosti. protože se hraje častěji před brankami, cíce se střílí a bylo by divné kdyby nepadalo i více gólů. Všechno to ovšem souvisí s tím jakou my dospělí budeme dávat váhu tomu, že jsme vyhrály či prohráli. Říkám my dospělí, protože děti tomu přirozeně dávají velkou váhu. My bychom se však měli sebe i jich ptát, jak jsme dosáhli vítězství a jestli když to bylo příliš jednoduché, nebyla třeba cesta jak si to trochu ztížit. Třeba dát v takovém utkání více šancí slabším hráčům, zakázat odkopávání, zadat úkol a obodovat narážečku atd. zkrátka přidat herní úkoly. To není o problému malých herních forem, ale o setkání nevyrovnaných soupeřů. To jak to nastavit zase o kousek lépe je diskutováno na úrovni pražské komise mládeže. Třeba se dá druhá část „soutěže” udělat ve dvou skupinách slabší a silnější. Nebo do skupiny oddílů, které hrají na dvou hřištích současně, by nemuseli být automaticky přihlášeny všechny ročníky, pokud by byly zrovna slabší, což vlastně znamená, že by si mohly oddíly volit kterou soutěž chtějí s týmem hrát. Zda tu, kde budou hodně prohrávat, nebo tu, kde budou utkání víceméně vyrovnaná. Celé to ale zastřešuje ta kardinální otázka, jak udržet i ty dobré hráče v menších klubech, ačkoliv je jasné, že střediskové kluby vždy byly a budou zajímavější pro ty ambicóznější rodiče a hráče. Z mého pohledu je mi spíše líto, pokud má tým ve starší přípravce dvacet hráčů a do utkání jich může výrazněji použít tak zhruba dvě třetiny. Proč nepostavit ještě třetí hřiště a nevyužít plně ten čas. Hezky je to vidět i na zimních turnajích, kde se hraje na jednom hřišti a některé týmy přijedou s deseti i více hráči. Buď si nezahraje pořádně nikdo, nebo hrají ti aktuálně nejlepší a ti horší tam zkrátka jen stráví půl dne. Jak se pak mají zlepšit?
Průběh semináře potvrdil, že existuje ještě celá řada otevřených otázek. Připavuje FAČR jednotnou metodiku, která by se měla dostat do všech klubů?
Tahle otázka samozřejmě navazuje na vše předchozí, protože metodika by měla řešit i tu výchovnou složku, tedy jak učit fotbal i ty horší hráče. Jinak je odpověď ano. Snažíme se připravit konkrétní nápně tréninkového procesu pro jednotlivé věkové kategorie. Navazuje to na již vyšlou učebnici od Zdeňka Fajfera - Trenér mládeže 6-15, kde jsou nějaké požadavky a standardy, ale knížka je přece jen psána pro již zkušenější trenéry dětí. Krom toho se snažíme dávat i na web nějaké metodické materiály pro trenéry, ale i pro rodiče.
Ve všech pádech se skloňovalo slovo „rodiče”. Kde jsou největší nedostatky a naopak klady v klubech při spolupráci s rodiči?
To je asi individuální a doufám, že se to postupně mění k lepšímu ve smyslu spolupráce s rodiči. Oddíl tedy nemá být odkladiště stejně jako škola. Pokud někdo chce aby se dítě dobře učilo ve škole, musí tomu pomáhat zájmem a ve fotbalu je to stejně, ačkoliv samozřejmě s obrovskou výhodou že děti chodí za zábavou. Tedy pokud opravdu chodí za zábavou a jen neplní vůli rodiče, nebo se bojí trenéra. Trenér dělá atmosféru a to nejen mezi dětmi, ale i mezi rodiči. A dobrému otevřenému vstřícnému trenérovi se to pak snad i vrátí od těch rodičů, kterého by si samozřejmě měli hodně vážit. Měli by si ho vážit i kluby a ocenit jeho práci i nějakou to ne úplně symbolickou odměnou. To souvisí i s příspěvky v klubech. My jsme často ochotní vyhodit tisíc korun za přihlouplé jeansy, nebo za večeři, ale příspěvek na fotbal, který nám zaručuje aspoň část zdravého životního stylu, už pětkrát obrátíme v ruce. Zjednodušeně řečeno rodiče ke spolupráci potřebujeme, protože ten individuální trénink doma s tátou za barákem je stejně důležitý a mnohdy i důležitější, než ten organizovaný trénink. Pokud tedy táta ví jak svému dítěti pomoci a to by měl, nebo alespoň mohl vždy konzultovat s trenérem. Pak jsou tu další souvislosti se školní tělovýchovou, ale to je na hodně dlouhé psaní.
Lubor Mírek
