Rumun Zavoianu z Košíř: I my čekáme na novou zlatou generaci

25. ledna 2018 06:00 » Země, v níž se zrodila výjimečně silná fotbalová generace, ale už dlouhé roky marně vyhlíží její následníky. To platí nejen pro Českou republiku, ale i pro Rumunsko. O tamní reprezentaci, která v 90. letech díky hráčům jako Hagi, Popescu či Moldovan patřila k nejsilnějším na světě, se pro Speciál rozpovídal LUCIAN ZAVOIANU. Urostlého Rumuna osud zavál do Prahy, v níž s řeckou přítelkyní žije už půldruhého roku a velmi si ji oblíbil. Pomalu se zabydlel i ve Spartě Košíře a věří, že klubu z pozice útočníka či ofenzivního záložníka pomůže k postupu do I. B třídy.

Co fotbalistu z Rumunska zaválo do české metropole?
Předtím, než jsem se sem přestěhoval, jsem žil něco málo přes rok v Bratislavě. I se svou řeckou přítelkyní Iró, která dostala dobrou pracovní nabídku z Prahy. Vzala ji, jeli jsme sem a já si tu také našel práci. V Praze jsme už rok a půl.

Jaké zaměstnání jste si našel?
Dělám front-end developera pro firmu Menzies Aviation, na starosti mám tedy převážně webové stránky.

A jak jste se dostal do Sparty Košíře?
Vezmu to od začátku. Fotbal mě, samozřejmě kromě školy a práce, provází celý život. V Rumunsku jsem hrával třetí nejvyšší soutěž, před deseti lety jsem byl i na testech v jednom prvoligovém klubu. Na Slovensku jsem působil v týmu složeném z cizinců s názvem FK The Dragons. Po přestěhování do Prahy jsem si rovněž našel skupinku cizinců, kteří si vždy ve čtvrtek a v neděli chodili zakopat. Tam jsem se seznámil s Vojtou Jarolímem, který hraje za Košíře a který mi domluvil zkoušku tady.

Ve Spartě jste jak dlouho?
Přišel jsem na konci letošního jara. Zpočátku jsem ale jen trénoval a odehrál jen asi dva přáteláky, protože můj přestup sem komplikovalo to, že jsem byl stále registrovaný v The Dragons. Nějaký čas trvalo, než se papíry dořešily a já se do Košíř mohl přesunout oficiálně. Letos už jsem odehrál i několik soutěžních zápasů.

Daří se vám?
Už v těch přípravných zápasech se mi podařilo skórovat, v této sezoně mám zatím jen jednu asistenci. Je to ale dané tím, že si zatím pořád zvykám na nové spoluhráče a herní styl. Určitě to bude z mé strany lepší. (usmívá se)

K zapadnutí do kabiny je důležitá komunikace. Jak probíhá, když nemluvíte česky?
Většina spoluhráčů, stejně jako trenér Tomáš Peterka, mluví alespoň trochu anglicky a snaží se se mnou komunikovat. Toho si velmi vážím. Když je potřeba říct něco složitějšího, pomůže nám Vojta. Navíc už jsem se naučil několik českých výrazů, které se používají na hřišti, třeba záda, sám a podobně.

Kde v Rumunsku je vlastně vaše rodiště?
Ve městě Bistrița. Je to asi osmdesátitisícové město, ve kterém jsem vyrůstal a kde jsem také začal hrát fotbal. Po střední škole jsem se přestěhoval do Kluže, kde jsem studoval vysokou školu a pak jsem tam začal i pracovat. Do Bistrițe se vracím dodnes, ale už jen jednou ročně. V zimě. V létě totiž jezdíme s přítelkyní do Řecka.

Jste po roce a půl v Česku schopen říct, zda tu zůstanete, nebo to znovu zkusíte v jiné zemi?
Nemáme v plánu se zase stěhovat do jiného státu. Sice nikdy nevíte, co vám budoucnost nachystá, ale v Praze jsme velmi spokojení. Moc se nám líbí zdejší atmosféra a celkové prostředí. Je vidět, že místní administrativa dělá vše pro to, aby město bylo čisté, bezpečné a udržované. O architektuře a historii, která z Prahy dýchá, ani nemluvím. Navíc na výborné úrovni je třeba i veřejná doprava.

A co Pražáci?
Přijde nám, že jsou velmi otevření vůči cizincům a obecně konceptu soužití několika národů na jednom místě. Navíc máme dobrá pracovní místa a já si našel dobrý fotbalový klub, takže tady určitě chceme nějakou dobu zůstat.

Jací jsou Češi v porovnání s Rumuny?
Rumuni jsou románský národ a Češi Slované, což je zásadní rozdíl. Myslím, že jsme vřelejší. Zdejší lidi jsou uzavřenější a nějakou dobu trvá, než se vám otevřou. Zajímavé je, že z dob Rakouska-Uherska převzala rumunština několik českých výrazů. Například ulice. Uliţă se u nás říká malé uličce. Nebo slovo slabý. V Rumunsku se říká slab a má to stejný význam.

Jak byste někoho, kdo v Rumunsku nikdy nebyl, k návštěvě vaší vlasti nalákal?
Řekl bych mu, že je to země, kterou rozhodně stojí za to si prohlédnout. Hory, krásná příroda, v níž je zastoupeno obrovské množství druhů fauny. O otevřených a přátelských lidech jsem už mluvil. A zmínit musím i Černé moře a kuchyni. Ta je podobná té řecké a je vážně velmi chutná.

V souvislosti s Prahou jste vyzdvihl historii a architekturu. Jsou i v Rumunsku města, která mají podobné kouzlo?
V tomto ohledu bych jmenoval Sibiu, Brašov, Temešvár, Kluž a Jasy. Ale s Prahou srovnat nejdou. Najdete v nich sice nádherné a udržované památky, ale vedle nich mnohdy stojí hroutící se domy, které desítky let nikdo neopravoval. To Praha se o své architektonické skvosty stará. A jak už jsem říkal, nejen o ně.

Existuje něco, co vás po příjezdu do Prahy překvapilo? Něco, na co jste si musel zvykat?
Když jsme se tu procházeli poprvé, všiml jsem si dětí. Hrozně mě překvapily.

Dětí?
Mám na mysli sochy dětí, které lezou na televizní vysílač a další jsou před Museem Kampa. Hned jsem musel zjistit, co to je, proč tam jsou a jestli mají nějaký význam. Přišlo mi divné mít na televizní věži sochy miminek. (směje se)

Objevil jste v Praze nějaké rumunské podniky?
Zaregistroval jsem, že v centru je restaurace s typickými rumunskými pokrmy. A mám pocit, že shodou okolností je v ulici Rumunská.

Vaším největším koníčkem je fotbal. Máte i jiná hobby?
Baví mě šachy. A myslím, že jsem v nich dobrý, ale už dlouho jsem si nezahrál s nikým, kdo by mě pořádně prověřil. A miluji metalovou hudbu.

Narazil jste na nějakou českou metalovou kapelu, která by vás oslovila?
Abych byl upřímný, ani jsem se po nich nepídil. Pro mě jsou totiž hodně důležité texty a vzhledem k tomu, že česky neumím, tak asi není šance, že by mě nějaká místní kapela chytila. Poslouchám hlavně americké metalové skupiny.

A nějaké rumunské?
Znát byste mohli asi jedině skupinu Cargo. Ale neříkám, že ji poslouchám, líbí se mi od nich jen pár songů.

Zpět k fotbalu. Zkuste porovnat rumunský a český, ať už na klubové či reprezentační úrovni.
Myslím, že na lokální úrovni je lepší ten rumunský. To je ale dané hlavně tím, že Rumunsko je větší, lidnatější a fotbal tam hraje snad každý. V Česku jsem pochopil, že tu fotbal ani není sportem číslo jedna, tím je spíš hokej.

A na vyšší než lokální úrovni je to jiné?
Nevím jak tady, ale v Rumunsku platí to, že čím výše se klub nachází, tím víc narážíte na nesmyslnou byrokracii, která nemá s fotbalem nic společného. Ale co se týče nejvyšších soutěží, ta rumunská je asi o trochu lepší než česká. Rozdíl, byť nijak zásadní, bych viděl v rychlosti a v délce držení míče.

O kvalitě lig svědčí i konfrontace klubů z obou zemí. V posledních letech ty české, ať už to byl Liberec, Sparta nebo Plzeň, v evropských pohárech prohrály se Steauou, Ploještí, Kluží i Astrou Giurgiu. Myslíte, že české týmy mají z rumunských jakýsi komplex?
Neřekl bych, že je to komplex. Asi jsou ty rumunské jen o kousek lepší. Nedávno jsem koukal na domácí zápas Plzně se Steauou v předkole Ligy mistrů. Po venkovní remíze Plzně jsem byl přesvědčen, že doma postup uhraje, ale když jsem to utkání viděl, byl jsem v šoku. Nečekal jsem, že Plzeň tak zkolabuje a prohraje 4:1.

V tom zápase zjevně hrála roli psychika. Jsou tedy rumunští fotbalisté mentálně silnější?
Nevím, jak probíhají tréninky mládeže v Česku, ale u nás se trenéři i těch nejmenších kluků snaží je psychicky zocelit. Mnohdy poměrně drsnými metodami. Když třeba někoho při zápase sestřelí protihráč, trenér ho nelituje a nepokřikuje na rozhodčího. Místo toho na zfaulovaného hráče křikne: Co je, jsi snad poseroutka? Vstaň a tref ho taky. Malí kluci se i díky tomu otrkají a naučí se udržet si silnou hlavu.

Ještě jste nezmínil reprezentační mužstva.
Nároďák mají určitě lepší Češi. Od dob naší tzv. zlaté generace v čele s Gheorgem Hagim jsme z opravdu kvalitních hráčů měli jen skvělého obránce Cristiana Chivu, Ștefana Radu, který už ale také patří k těm starším, a Adriana Mutu. O něm už ani nevím, jestli ještě hraje, přestal jsem ho sledovat po jeho drogovém skandálu. Ze současných hráčů, kteří asi patří do nadprůměru, stojí za zmínku asi jen Alexandru Maxim. Hraje v Německu, teď přestupoval ze Stuttgartu do Mainzu. Je to skvělý záložník s dobrou technikou, výtečně zahrává standardní situace.

Vzpomínají Rumuni stále na svou zlatou generaci?
Pochopitelně, ti hráči jsou u nás obrovsky populární a lidi touží po tom, abychom už konečně měli
jejich následníky.

A co vlastně vaše legendy dnes dělají? Zůstaly u fotbalu?
Z mnoha jsou trenéři. Viorel Moldovan, Dan Petrescu, Ilie Dumitrescu nebo třeba Tibor Selymes. Gheorghe Popescu a Ionel Ganea zase působí na různých postech v klubových vedeních. A Gheorge Hagi založil vlastní fotbalovou školu a v roce 2009 vybudoval klub FC Viitorul Constanța, který dnes hraje první ligu.

Úspěšná generace, na kterou se ty další marně snaží navázat… To by se dalo říct i o Česku a éře, kdy za něj válel Pavel Nedvěd.
Je to hodně podobné. Mimochodem, Nedvěd je jedním z mých nejoblíbenějších fotbalistů. A tím nemyslím jen české, ale i ty světové. On a Karel Poborský. To byli neskuteční hráči. A protože jsem velkým fanouškem Borussie Dortmund, utkvěli mi v paměti i Jan Koller a Tomáš Rosický, kteří s Borussií v roce 2002 vyhráli titul. Hlavně Koller byl neuvěřitelný. Díky svému vzrůstu měl předpoklady být úspěšný v soubojích, ale on svého času vyhrál snad úplně každý! Pamatuji, jak jsem na něj koukal a jeho síla mi přišla neuvěřitelná. Koller byl na hřišti zvíře. A rád jsem měl i Vladimíra Šmicera.

Oblíbených českých fotbalistů máte dost. Který je ten rumunský?
Musím říct dva. Hagi a Moldovan. To byl snad nejlepší útočník rumunské historie, dával gól v prakticky každém zápase a ze všech pozic.

Na závěr se ještě vraťme k vašemu současnému klubu. Při vší úctě k němu, nemáte ambice hrát vyšší soutěž než II. třídu?
Odpovím zeširoka. Mám práci, která mi zabírá hodně času a kvůli které nemám tolik času na tréninky. I proto jsem na tom hůř fyzicky, a i kdybych byl fotbalově sebelepší, k dobrému výkonu potřebujete skvělou fyzičku. Ta dělá alespoň jednu polovinu. Takže pražská II. třída mi v současné situaci zcela vyhovuje.

A třeba si vyzkoušíte i I. B třídu, když do ní s Košířemi postoupíte…
Hrozně rád bych týmu pomohl k postupu. Ale osobně je pro mě důležitější, když cítím, že mě spoluhráči přijali mezi sebe, že se ke mně chovají hezky. Od prvního momentu v Košířích jsem měl pocit, že jsem tu vítán. A dobrá parta v kabině je, alespoň pro mě, možná úplně nejdůležitější. Kdybych to klukům mohl vrátit tím, že svými výkony a góly pomůžu k postupu, budu šťastný.

Štěpán Šimůnek

Článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechna jeho čísla si můžete stáhnout ZDE