Randův strýc: V 57 letech válí za Sibřinu, ale nesmí se mu říkat dědku
6. května 2016 07:00 » Když Randa, tak fotbalista. Minimálně na okraji Prahy to platí. V Pražská teplárenská přeboru je jedním ze symbolů Královic záložník Tomáš Randa. V nedaleké Sibřině, která je osmá na okrese Praha–východ, pro změnu kope jeho strýc Zdeněk, kterému je 57 let a fotbal ho pohltil. „Pořád mě baví, super je, že si můžu zahrát se synem,“ říká nadšeně. V kádru není jen do počtu, třeba silným Radonicím dal na jaře gól.
Někdo by už radši jen koukal za klandrem a mudroval. Kde se vás pořád bere chuť nastoupit do zápasu?
Fotbal mám moc rád. Je to hodně o běhání, to je moje. Vím, že když je kluků dost, tak se do základní sestavy nedostanu. Ale za stavu 3:0 mě trenér pošle na hřiště, to mi úplně stačí.
Takže vy jdete na zápas a vlastně ani nevíte, zda si zahrajete?
Na utkání přicházím většinou s tím, že hrát nebudu. A když pak od trenéra dostanu šanci, tak je to milé překvapení. Ale pozor, já určitě nejsem naštvaný, když sedím jako náhradník na lavičce. Prostě nehraju a těším se na další trénink.
To je poměrně zajímavý přístup. Nedávno jste ale dal gól Radonicím, které patří v tabulce k nejlepším. To muselo být slávy, co?
Dával jsem stovku do kasy, to je v Sibřině po prvním gólu pravidlem. V přáteláku jsem nějaké góly dal, ale tohle byl první zásah v mistráku. Samozřejmě si uvědomuji, kolik mi je roků a bral bych, kdyby mi bylo méně, třeba pětatřicet. Ale jdu do všeho vždycky naplno, snažím se být na každém tréninku. Ve fotbale jsem něco prošel a užívám si to.
Zkušeností máte na rozdávání. Vezmete si někdy třeba po trenérovi slovo a povíte něco mladším spoluhráčům?
Nic neříkám. Samozřejmě je zvláštní, když kluci v pětadvaceti, sedmadvaceti nechodí na tréninky. Já když jsem začínal, tak nás bylo na tréninku dvacet a všichni jsme chtěli hrát. Ale já nikoho neodsuzuji. Je prostě jiná doba. Pro mě byl největší trest, a byl bych naštvaný, kdybych nesměl na fotbal. Teď mají lidi moc jiných zájmů. Navíc jsem měl i štěstí na trenéry: Jarkovský, Andrlík, Janoušek, Roškota, Spilka, teď je v Sibřině Hegedüs. Za tyhle chlapy bych dejchal. Třeba to byli rasové, ale spravedliví.
Na fotce jsem viděl, že trénujete v bundě Sparty. Máte k letenskému klubu nějaký vztah?
Odmalička Spartě fandím, když se mi ta bunda líbila, tak jsem si ji koupil. A nosím ji, ať to každý vidí, že jsem sparťan. Jsem na to hrdý a hodně její zápasy prožívám. Když Sparta prohrála hokejové finále a večer na Letné vyhrála fotbal Plzeň, to bylo na zabití. (směje se). To byla černá neděle.
Vztah máte nejen ke Spartě, ale i k nedalekým Královicím. Jste strýcem Tomáše Randy, který je ikonou tamního klubu…
Já jsem tam hrál s jeho tátou. On kopal stopera, já v útoku. Teď už si tam zahraju jen jednou za rok, vždycky když je pouť. Těším se na to. Co se týče Tomáše, tak mě mrzí, že to nedotáhl dál. Mohl se posunout výš, jinam. V tom jsme třeba jiní. Já když měl šanci jít do vyšší soutěže, tak jsem šel. Myslím, že mohl kopat třetí ligu, nebo divizi. Stoprocentně.
Byl jste aspoň omrknout jejich nové hřiště?
Teď to tam mají krásné a těším se, až si tam o pouti kopnu. Vzpomínám na svého prvního trenéra tam, to byl Láďa Janoušek, to je také ikona klubu.
Jak dlouho vůbec ještě chcete hrát fotbal?
Mám plán, že to chci dotáhnout do šedesátky. Určitě to tím ale neskončí. Po fotbalech budu chodit dál. Třeba se dostanu i víc na fotbal do Královic. Teď se tam podívám tak jednou za rok, protože se nám mlátí termíny. Hrajeme v podobných časech.
Mezi spoluhráči máte syna, věkově jsou ostatní jinde. Skoro to samé platí i pro trenéra. Jak vás berou?
Když přišel do Sibřiny trenér Hegedüs, tak mě oslovoval pane Randa. Tak jsem mu řekl, ať mi říká Randič, nebo klidně debile, ale určitě ne pane Randa. (směje se) A kluci v týmu mě berou jako rovnocenného. Vědí, že mě fotbal prostě baví. Jen mi nesmějí říkat: Nazdar dědku!
Co se stane, když si to přesto někdo dovolí?
Pokud to někdo udělá, tak to má za velkého panáka. Ale všichni to berou, patří to k věci. Třeba na soustředění je hodně veselo, když někdo doběhne až za mnou. (směje se) I to se stává, pak si ho ostatní dobírají.
Někdy ale trenér potřebuje zvýšit hlas. Schytáte to taky?
No jasně. Když to udělá a zvýší na mě hlas, tak jsem rád. Beru to tak, že je vidět, že mu nejsem lhostejný, že mu na mně záleží. Protože vidí, že jsem něco mohl udělat lépe. Přitom by se na mě mohl klidně vykašlat.
A co soupeři? Od těch si asi taky vyslechnete své, ne?
To je různé. Oni se často diví. Říkají: Ahoj Zdeňku, ty ještě hraješ? A když vidí, že tam hraje i syn, tak občas rýpají. Prý: Hele, on přivedl vnuka. Všichni milujeme fotbal. Já s bráchou to máme po našem tátovi, Tomáš to má po dědovi. Naše rodina má ale prostě fotbal v krvi. A bude to tak, i když už nebudu hrát.
René Machálek
