Přijďte na drink od Voňavky
31. ledna 2018 07:00 » Od fotbalu si hned dvakrát dal dlouhou pauzu, ale pokaždé se k němu vrátil. Nejdřív do mateřského Rapidu Malešice, za který JAN MUSIL kopal už od přípravky, aktuálně pak do klubu TJ Spoje, v němž se stal součástí nově založeného C-týmu. A přestože se musí sžívat s novou pozicí pravého obránce, kterou nikdy nehrál, je tu nadmíru spokojený. Kromě fotbalu se už dlouhé roky věnuje i hokejbalu a jeho velkým koníčkem je poker. A když budete chtít, můžete si od něj nechat namíchat drink. Stačí zajít do vršovického podniku Milá tchýně, kde dělá barmana.
S fotbalem začínal v šesti letech v Malešicích. Logicky, v Rapidu totiž tehdy působil jeho táta, někdejší ligový brankář Sparty či Hradce Králové. „V době, kdy jsem nastoupil do přípravky, ještě chytal. Pomohl k postupu do přeboru a časem tam začal trénovat,“ připomíná. „Já v Rapidu vydržel do nějakých čtrnácti let, ale pak jsem skončil. Trenéři totiž chtěli, abych stejně jako táta chytal. Ale mě to nebavilo. A ani mi to moc nešlo, hrál jsem pravou zálohu. Prostě klasický Beckham,“ směje se.
Pod vedením táty
Od fotbalu si Jan Musil dal na čtyři roky pauzu. Bez sportu však nezůstal, už tehdy totiž hrál i hokejbal. A v osmnácti se vrátil i k fotbalu. „Šel jsem zpátky do Rapidu. Ve starším dorostu, který tehdy už trénoval táta, měli málo hráčů, tak jsem šel vypomoct. Ale bylo to jen na jednu sezonu,“ vzpomíná na roční epizodu, po níž se s malešickým klubem rozloučil definitivně.
Jeho druhý návrat k fotbalu proběhl teprve nedávno, letos v létě jej kamarádi zlanařili do nově založeného céčka Spojů. Poměrně dlouhá pauza se na kondici Jana Musila nijak zásadně neprojevila, udržoval se totiž nejen díky hokejbalu, ale i malému fotbalu – už od roku 2009 hraje Hanspaulskou ligu za klub GP Rangers. Zatímco za něj chytá, ve Spojích ho ze záložníka přeškolili na pravého obránce.
Jak sám přiznává, s novou pozicí se teprve sžívá. „Vůbec jsem netušil, jak se to hraje,“ usmívá se. „Už se to začíná lepšit, ale je to na mě dost běhavý post. Naštěstí proti nám nehrají tak rychlí soupeři, jsou to spíš starší věkové kategorie, jeden tým měl věkový průměr snad pětačtyřicet let,“ upozorňuje a taktně popisuje úroveň III. třídy: „Je to… zajímavá soutěž.“
Ač je C-tým Spojů teprve v plenkách a ani nepořádá tréninky, Jan Musil netají, že by si se spoluhráči rád vyzkoušel vyšší soutěž. „Myslím, že druhá třída by pro nás byla ideální. Ale žádné konkrétní cíle si nedáváme. Já osobně jsem v první řadě rád, že mě to ve Spojích baví. Dokonce mě až zaskočilo jak moc.“
Ještě víc však Jan Musila baví zmíněný hokejbal. S ním začínal rovněž v Malešicích. „Tenkrát tam ještě bylo hokejbalové hřiště a zakládal se nový mládežnický tým. Měl hodně originální název Hokejka Praha. Řekl jsem si, že to zkusím, ale bral jsem to spíš jako doplňkový sport k fotbalu. No, a u hokejbalu jsem vydržel dodnes,“ prozrazuje s tím, že už jedenáctým rokem působí v týmu SPC. Ten se dlouhá léta jmenoval South Park Cows a nedávno název zkrátil.
Zkušenosti, které Jan Musil nabral při hokejbalu, se prý dají zúročit i ve fotbale. „Neumím padat. Jakmile do mě při souboji někdo strčí, tak prostě nespadnu,“ směje se. „Dá se to brát jako výhoda, ale občas by asi pomohlo, kdybych to neustál.“
Nepříjemný konflikt
Jan Musil se živí jako barman, loni „přestoupil“ z Popocafepetlu do útulného podniku Milá tchýně ve Vršovicích. „Práci za barem jsem si našel jako přivýdělek k vysoké škole, studoval jsem na zemědělské univerzitě. Tam jsem ale skončil a zůstal jsem jen u práce,“ přibližuje a dodává, že specifickou profesi si oblíbil. „Jsme malý podnik postavený na štamgastech. Ty, kteří sem chodí pravidelně, už dobře znám, vždycky pokecáme, je to tu moc fajn.“
Alkoholu, který kolem něj teče proudem, nepropadl. „My ani pít nesmíme. Tedy, neměli bychom… Samozřejmě že mě zákazníci občas pozvou na drink, ale vždycky jim říkám, ať mi dají čas třeba do půlnoci. Když si pak dám jednoho dva panáky, je to v pohodě,“ ujišťuje.
Barmanské „žonglování“ se sklenicemi prý nedělá. „Sice to doma trénuji, ale žádné triky tu po mně naštěstí nevyžadují. Stačí, když vím, jak se drinky připravují,“ tvrdí, ale jedním dechem dodává, že všech 88 drinků, které najdete v Milé tchýni na nápojovém lístku, v hlavě nemá. „Pomáhám si tahákem, který mám pod barem.“
Ingredience těch základních a nejprodávanějších však pochopitelně zná a při zmínce o Long Island Iced Tea pohotově vypálí: „Ten je oblíbený a lije se tam vlastně všechno. Vodka, gin, rum, tequila, triple sec, citronová šťáva. Pak se to vyšejkuje a na závěr dolije kolou,“ vyjmenovává s tím, že jeho nejoblíbenějším drinkem je Negroni. „To je gin, červený vermut a campari. Je to hořké, ale moc dobré.“
Vzhledem k tomu, že v práci bývá do dvou do noci, stává se občas svědkem konfliktů hostů. „Naštěstí jich nebývá moc, ale zrovna nedávno se tu jeden docela nepříjemný odehrál. Nějaký člověk nás chtěl zabít, snažil se vykopnout dveře. Navíc tvrdil, že je šampion MMA, takže jsme se celkem báli. Vyřešili jsme to tak, že jsme se tu zamkli a zavolali policajty,“ popisuje krušné chvilky. „Když přijeli, tak napadl i je. Nakonec se jim povedlo odvézt ho na záchytku a druhý den se nám přišel omluvit. Že prý normálně nepije,“ líčí, ale upozorňuje, že na barmany si po bitce bažící individua běžně netroufají. „Všichni asi mají v hlavách, že na nás se nesahá.“
Poker ve Vegas
Do života Jana Musila patří kromě fotbalu a hokejbalu i poker. „Vždycky jsem ho bral jako koníček číslo jedna. Dřív jsem ho hrával furt, teď, když je méně času, už se mu nevěnuji tolik, ale moc mě baví,“ hlásí a jako odkaz na své velké hobby ukazuje vytetované záhlaví karty na ruce.
Poker hrál jak online, tak klasický živý. „Ten častěji. Chodil jsem pravidelně do pokerových klubů, někdy i několikrát do týdne,“ přibližuje a doplňuje, že se účastnil i velkých turnajů. „Párkrát jsem byl na České pokerové tour, ale díru do světa jsem neudělal. Stejně tak nejsem díky pokeru milionář. Ale něco jsem vyhrál, myslím, že jsem v plusu.“
Blafování, které je nedílnou součástí oblíbené karetní hry, prý není nic pro něj. „Moc ho nepoužívám, ale patří ke hře a občas je potřeba. Rozhodně si nedělám image tajemného hráče. U stolu jsem vždycky za sebe, s protihráči si naopak povídám, beru to s nadhledem,“ charakterizuje se a netají, že by si rád zahrál v Las Vegas. „Chtěl bych zažít atmosféru tamních kasin. Ale tím, že se poker dá hrát celý život, tak na to mám ještě dost času,“ usmívá se fanoušek Dukly.
Dejvický klub mu přirostl k srdci ještě v dobách, kdy hrával druhou ligu. „Dukla tehdy na jaře měla vstupy na všechny domácí zápasy zdarma. S bráchou jsme se nudili, tak jsme tam párkrát zašli a už nám to zůstalo. Občas na žlutý balet zajdeme i teď. Nechodí tam moc lidí, takže tam máme klid. Pěkný výhled, klobása, pivo, prostě super,“ směje se Musil, který už roky nosí nezvyklou přezdívku Voňavka.
Tu mu přišili na hokejbale ještě v době, kdy hrál za starší žáky. „Na soustředění jsme měli odchod na večeři a já se zeptal, jestli se ještě stihnu osprchovat. A zatímco jsem se sprchoval, všichni na mě venku čekali,“ přibližuje zrod Voňavky. „Ta přezdívka se přenesla i teď do Spojů, ale kluci to postupně zkrátili a teď už mi říkají jen Wu. Nejdřív Voňavka, pak Vůně, teď Wu…“
Štěpán Šimůnek
Tento článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, všechna jeho čísla si můžete stáhnout ZDE
