Posedlost Přední Kopaninou

21. července 2016 07:00 » Když mu bylo 16 let, stal se klubovým sekretářem, v roce 2000 pak i předsedou – v pouhých 28 letech. Za Přední Kopaninu léta hrál, těžko se v Praze motá kolem fotbalu někdo, kdo by neznal TOMÁŠE CIGÁNKA. Jako šéf klubu teď po dlouhých letech ve funkci zažívá historický okamžik: jeho Kopanina obhájila triumf v Pražská teplárenská přeboru mužů. A jelikož se i autor rozhovoru na Kopanině roky pohyboval jako Cigánkův spoluhráč, nelze si v rozhovoru jinak než tykat.

Jak bys popsal Přední Kopaninu někomu, kdo o ní v životě neslyšel?
Kopanina je malý, rodinný, regionální klub u letiště. Myslím, že na svou lokalitu dosáhl nebývalých výsledků.

Pomohla i tebou zmiňovaná lokalita k vaší „pražské slávě“? Každý si to hned spojí.
Ano, letiště je jedno z našich poznávacích znamení, letadla přistávají nad hřištěm. Pořád jsme v Praze, i když je to špatně dostupná část. Ale na to, jak je Kopanina malá a obtížně dosažitelná, tak naše výsledky a množství hráčů, které se tady protočilo, ale i počet mládežníků, kteří se sjíždějí z celého okolí, svědčí o tom, že klub pracuje atraktivně.

A jsme zase u letiště. Třeba vaše letitá opora, brankář Jiří Švarc, pracuje často v zahraničí. A díky letišti je pro něj Kopanina ideálním klubem, že?
Jirka je v tomhle trochu specifický, jako jediný hráč toho opravdu využívá. Kopaninu má mezi prací a domovem. Je s ním spojená řada příběhů, kdy volá hodinu a půl před tréninkem, že je v Londýně, ať je všechno nachystané, že startuje letadlo a on jede přímo trénovat. Taky se na Kopanině historicky protočilo dost cizinců. Ti bydlí nedaleko mezinárodní školy v sousedních Nebušicích, která byla postavená s úmyslem být co nejblíž letišti, protože cizinci hodně cestují. A když jsou tady, hrají oni nebo jejich děti za Kopaninu. I proto máme stále v týmech hodně zahraničních hráčů.

Jak vůbec letiště vnímáš? Někoho z tohoto regionu letadla otravují.
Letiště vnímám jako naši kuriozitu, která k nám neodmyslitelně patří. Když přistávají obrovská letadla, na něž jsou lidé zvědaví, točíme to ze hřiště a video dáváme na naše webové stránky. Letiště nám několikrát taky pomohlo. Já bych si tu spolupráci sice představoval ještě větší, ale chápu, že je v okolí spousta obcí a zájemců, jako je Kopanina.

V čem vám letiště pomohlo?
Třeba při výstavbě umělé trávy na malý fotbal. Zúčastňujeme se jejich dotačních programů. Jeden se jmenuje „Dobré sousedství“, kdy obce postižené provozem letiště dostávají podporu na různé projekty. My dostali na malou umělku. Přáli bychom si větší spolupráci, ale to bychom museli být i větší klub.

Kopanina používá heslo, že je víc než klub…
(skočí do řeči) Víc než fotbal.

Promiň, spletl jsem si to s Barcelonou a zamotal se v tom.
Oni to od nás okopírovali. Oni kopírují skoro všechno, i barvu dresů, já se z nich zblázním. (směje se)

Jak tě napadl právě tenhle slogan?
Když člověk hledá nálepku pro věci, které dělá, kouká se a inspiruje všude okolo. My jsme ale nikde nic neokopírovali, pointa našeho příběhu spíš je, že skutečně na Kopanině není život klubu spojený pouze s úspěchy na hřišti. I proto možná takhle fungujeme. Vztahy uvnitř klubu se snažíme nastavit tak, aby běžel život jako takový. Je to vidět i na počtu akcí, které děláme. Nejen dětských. Myslíme taky na dospělé – máme krásný stadion, restauraci, sportcentrum, jsme velice činní a fotbal je důležitá součást života na Kopanině.

Nejsou nakonec ty mimofotbalové akce důležitější než fotbal?
Tak bych to neřekl. Kopanina má skoro tři stovky členů, kteří sem prioritně vstupují s cílem hrát fotbal. Až pak zjišťují, že je na to navázána spousta dalších aktivit. Je potřeba život okolo vytvářet, dávat lidem možnosti, co dělat. Právě kamarádství je věc, která může klub držet.

A dávat lidem motivaci, aby často jezdili z velké dálky.
Je to přesně to, co říkáš: sjížějdí se k nám lidé, kteří mají mnohem blíž jiné stadiony. Všude fungují fotbalové kluby a já neříkám, že tam dělají fotbal špatně. Jen ti lidé asi mají nějakou motivaci, že váží cestu na Kopaninu, než aby nechali hrát děti fotbal za rohem. O dospělých se nebavím, ti jsou trochu atypičtí. Muži vidí kvalitní soutěž, úspěchy, tak jsou ochotní přijet i z větších dálek.

Z tebe se stal funkcionář už v šestnácti letech. Proč tak brzo?
Táta přišel do Prahy na studia. Je hodně činorodý a aktivní člověk, studoval na Suchdole Vysokou školu zemědělskou, bydlel v Nebušicích a začal dělat fotbal na Kopanině. Hrála se tam poslední třída, začal to tvořit v podstatě od nuly. To bylo v 70. letech. Když jsem se narodil, byl jsem v podstatě odmalička spojený s Kopaninou. Můj táta a Jarda Landa (bývalý funkcionář Kopaniny) byli lídři klubu. Jakmile to šlo, usnadnili si práci a dali mi nějakou agendu na starosti. Řešil jsem papíry, pak organizační věci, přidaly se přestupové, trenérské a časem i manažerské. Potom byli rádi, že už mohli sledovat fotbal jen ze druhé vlny.

Odkud tvůj otec vlastně pochází?
Ze Zlatníků, to je u Opavy. Lidi si myslí, že jsou Cigánkové z Kopaniny, ale tu si táta našel. A lidi sem táhne nejen atmosféra, ale i ten stadion. Ač se o nás píše a říká, že máme špatný trávník, což má svoje důvody jako přetížení a problémy s vodou, nesmí se zapomínat na to, že máme nádherný stadion. Naprosto nadstandardní na soutěž, kterou hrajeme. Multifunkční, kromě hlavního hřiště ještě umělka, tribuna, dětské hřiště, v zázemí sportcentrum, kde je stolní tenis, ricochet, regenerace se saunou a vířivkou. A to je tátova zásluha. Od první buňky do dnešního stavu to tady vymyslel a zrealizoval. On je tvůrcem areálu, který nám dnes pomáhá, abychom mohli být sportovně úspěšní.

Co na Kopanině bylo, když tvůj otec přišel na studia?
Vůbec nic. Převlékali se v nedaleké hospodě, ani hřiště nebylo na stejném místě. Hrálo se podle toho, kde nebylo zorané pole.

Co vlastně otce motivovalo k tomu, aby vytvořil nový stadion? Zároveň to muselo stát dost peněz, ne?
Motivaci jsem s ním nikdy neřešil, bral jsem to jako samozřejmé, že ho to naplňovalo. Má rád sport a lidi, taky rád něco vytváří. Postavil řadu úspěšných projektů, ač studoval zemědělku, stavařina je jeho celoživotní vášeň. Teď měl sedmdesátiny a jsou za ním obrovské výsledky. Táta je ten lídr, často ostřejší, jednání jsou s ním někdy složitější, ale má jasnou vizi. A co se týče peněz, tak největší balík na fotbal, až nesmyslný, dal z toho, co vydělal. Dodnes je člověkem, který nám pomáhá hradit nějaké věci. Do Kopaniny dal opravdu hodně peněz.

Kam chtěl vůbec Kopaninu vytáhnout z nejnižší třídy?
Ač je náš marketingový slogan spojený s novou dobou, to on vytvořil ducha klubu svým chováním. Tím, jaké lidi sem přivedl, jak se chovali. Akorát táta nedělal tolik mládež. Byl stavitel, nechtělo se mu shánět trenéry k žákům. Udělal přípravku, kde jsem hrál já, o moc víc se o to nestaral. Jeho to nebavilo. Áčko ano, ale ne dalších patnáct týmů. V tomhle jsem já větší blázen.

A jaká byla jeho role po roce 2000, kdy jsi začal řídit klub?
Pořád významně přispíval, všechno jsem s ním komunikoval. Měl velké slovo, když se mu něco nelíbilo. Areál a náš klub je jeho dítě, které já jen někam posouvám. Nikdy jsem si nemohl dovolit udělat něco, abychom byli v zásadním rozporu.

Žádná velká rozepře tedy nikdy nenastala?
Maličkosti, které se týkaly sportovních věcí, trenérů, rozhodnutí, jestli jít nebo nejít do divize. On třeba v minulosti nechtěl, abychom do divize šli. Ale člověk si to chtěl zkusit, chtěl jsem se rozhodovat podle svých znalostí a pocitů. Někdy jsem udělal věci, které by on neudělal, ale koncepčně jsme se většinou shodli.

Je spokojený s tím, kam se Kopanina pod tvým vedením dostala?
Určitě je spokojený s tím, jaké má klub výsledky, jak se prezentuje a jaká je v něm atmosféra. S čím nebude spokojený, to je množství práce, které musím Kopanině dávat. Občas mi řekne: Běžte už s tím vaším fotbalem do pr...., kvůli fotbalu nemáš čas na nic jiného. Jak jsme to na Kopanině rozjeli s dětmi, je toho hrozně moc. Do toho by on nešel. Má spoustu aktivit a každá má své vymezené místo. Je neuvěřitelný, co všechno stihne odpracovat - a k tomu si udělat i čas pro sebe. Kniha, sudoku, kolo, zahrádka, vínko. Klobouk dolů, jeho organizace času je za ta léta fakt propracovaná. (usmívá se)

A ty svou éru hodnotíš jak?
Myslím, že Kopanina je respektovaný klub v Praze, ale i mimo ni. Dostal se mezi špičku v hlavním městě a drží se v ní dlouhodobě. Áčko jednoznačně, i mládež jsme posunuli na super úroveň na to, že jsme regionální klub. Díky účinkování v divizi jsme zasáhli i jiné destinace, určitě jsme si udělali dobré jméno. A to také tím, že dlouhodobě držíme věci, které nejsou běžné: zápasový magazín, dobré webové stránky. To jsou ty maličkosti, které nás odlišují. Ne v tom, že jsme je udělali, ale že je držíme dlouho v nějaké stabilitě. Dlouhodobá stabilita klubu, příjemné prostředí, pozitivní atmosféra v klubu, sportovní úspěchy a historicky desítky a stovky hráčů, trenérů, fanoušků. Myslím, že stopa Přední Kopaniny ve fotbale je hezká.

Když jsi mluvil o divizi, to je věčné téma vítěze pražského přeboru. Jak se obecně díváš na (ne)posuny z Prahy do divize?
Nikdy nevíš, co se stane, ale u nás obecně převládá názor, že do divize nepůjdeme. Pro Kopaninu je to velká soutěž, kterou jsme si opakovaně zkusili a musíme na ní být připravení hráčsky i finančně. Nemyslím si, že bychom divizi mohli hrát dlouhodobě. Osobně velmi dobře vím, jak vyčerpávající je účast v divizi, pokud za sebou nemáš silné partnery, kteří to zaštítí sportovně i finančně. Já za sebe určitě nebudu říkat: pojďme do divize. Ale stát se může cokoliv. Není to cíl klubu, ale pokud to posoudíme v danou chvíli jako správné, máme zkušenosti, jak to zorganizovat. (Přední Kopanina nakonec do divize postoupila, bude hrát skupinu C - pozn. red.)

Tohle tedy pražské týmy odrazuje od divize?
Nevím, co ostatní, ale mě tohle všechno. Nemáme tak silnou vlastní líheň fotbalistů ani žádný velký klub, který by nám poslal několik hráčů na divizi zdarma na rozehrání nebo za seriózní cenu. Nemáme tak kvalitní hřiště a náhradní plochu jako jiné týmy už vůbec. Jen to stačí, abychom řekli ne. Pak jsou to větší náklady na rozhodčí, na cestování, na mužstvo. Musí se častěji trénovat.

Jsou důvodem, proč nejít nahoru, také pověstné „okolní vlivy“?
S tím nekalkuluju. Řeším, co obnáší hrát divizi. Ale když to zvládneš, někam přijedeš a udělají z tebe kašpara, je to úplně frustrující. Doufám, že se doba změnila a už se nedějí skandály jako dřív, když jsme hrávali v Jirnech nebo Polepech. Věřím, že je to už lepší.

Ty jsi proti nekalým praktikám v zákulisí veřejně vystoupil. Získala si tím Kopanina kredit?
Když se něco takového stalo, tak jsme na to upozornili. Některé věci fakt nebyly normální. Jen jsme řekli, co je špatně, a dál ať se každý chová, jak chce. Každý má volbu jak dělat fotbal. Náš klub má nějakou hrdost, nějakou historii, své členy, sponzory a společně pěstujeme kredit značky FCPK.

Pokud byste nešli do divize, nemůže to klub paradoxně oslabit? Někteří hráči možná ztratí motivaci, nemyslíš?
To samé jsme řešili před touto sezonou. A vidíš, zase jsme vyhráli přebor. Samozřejmě to takhle nejde dlouhodobě, po nějaké době může dojít ke změnám na hráčských i trenérských postech. Teď jsme to zvládli, bylo to těžké, ale každá sezona je těžká. Před každou řešíš, co bude dál.

Trenér Sálem Hebousse končí. Kdo přijde místo něj?
Není to stoprocentní, ale je pravda, že řešíme i otázku nového trenéra. Sálem to má složité s tím, že bydlí i pracuje mimo Prahu a k nám musí dojíždět.

Kdo by mohl Kopaninu vést místo něj?
Někdo, kdo má osobnost na to, aby přivedl Kopaninu k dalším úspěchům. Lepší by byl trenér, který ji zná. Mrzí mě, že jsme neudrželi pro trenérské či funkcionářské posty někoho z generace kluků, kteří Kopaninu táhli před deseti lety. Ať už to byl Honza Charvát, Míša Buzek nebo třeba ty. To nám uteklo. (Přední Kopaninu převzal trenér Miroslav Vašut, Sálem Hebousse v klubu zůstává jako sportovní manažer - pozn. red.)

Vyhráli jste přebor podruhé v řadě. Jak těžké to bylo?
Z pohledu motivace mnohem těžší než poprvé. V minulé sezoně byla motivace stát se přeborovým šampionem ohromná. Donutit se trénovat a máknout, to byl teď větší problém. Navíc jsme měli víc zraněných, klíčoví hráči nebyli v takové formě jako před rokem. Tohle byl těžší triumf.

Láká tě vítězný hattrick?
V tomhle se možná trochu víc podobám tátovi. Jde mi hlavně o fungování klubu. Kdybych sledoval jen úspěchy áčka, mohlo by to ohrozit klub jako takový. Pokud budeme do pátého místa, tak je to úspěch a potvrzení příběhu Přední Kopaniny. Musí se ale makat i na ostatním: abychom měli dost dětí, dost trenérů, abychom měli lepší trávník. Mým úkolem není postupovat do třetí ligy, spíš zabezpečit běh všech týmů a celého klubu. To je moje role.

Ty jsi byl vždy vedený k tomu, že jednou Kopaninu převezmeš. Už máš svého nástupce?
I já řeším, jak jednou udržím kontinuitu. Ideální by bylo, kdyby mé děti chtěly na projektu Kopanina pokračovat. Kopanina byla vždycky spojená s rodinou Cigánků. Pokud by to nedělaly? To je teď těžká otázka. Věřím, že moji kluci v tom pokračovat budou.

Ty máš pořád sílu táhnout klub dál?
Jsem tady odmalička, vážím si toho, spojil jsem s Kopaninou život. V řadě případů mi klub omezil život mimo fotbal, ale pořád mám sílu a věřím, že se nám všem tady podaří sehnat další spolupracovníky, se kterými se podělíme o práci. Nikdy jsem nestál o one man show. Většina práce se ale stejně nakonec spojí u tebe, musíš do toho vstupovat. Pohybujeme se v amatérském prostředí, práce dobrovolníků má vždy svůj limit, naopak množství práce se zdá být bezlimitní. (směje se)

V poslední době k veškeré práci v klubu táhneš i restauraci...
To je prvek, který jsme do toho nechtěli zapojit, přineslo to spoustu starostí navíc. Ale restaurace zapadá do celého konceptu. Dřív jsme měli s nájemníky opakovaně problémy, tak si to prostě děláme sami.

Když tě tak poslouchám, tohle je posedlost Kopaninou.
Nějak jsme se v tom našli. Někdo jezdí na chatu, někdo na jachtu, nás Cigánky baví mít kolem sebe kamarády a dělat s nimi fotbal.

Měla Kopanina ve tvé éře nějaké opravdu černé období?
Jako celá řada klubů jsme měli našlápnuto na horší časy, ať už finančně nebo personálně, ale vždycky jsme zapnuli všechny motory a nebezpečí jsme zažehnali. Každý pád z divize byl složitý, vyhrabat se z něj je těžké. Nebo prodej divize do Brandýsa, pak jsme se taky museli semknout, začínalo se v I. A třídě. Nebo spousta dětí a nedostatek trenérů. Kopanina ale vždycky našla nějakého lídra. O Jardovi Landovi už jsem mluvil. To byl respektovaný funkcionář, který přiváděl hráče nejdřív z Aritmy, pak se napojil na Bohemku, Kladno. Přivedl trenéra Jirku Nose a spoustu hráčů. Jarda se sportovně vyznal, okolí ho uznávalo. Dokázal sehnat lidi. A táta to podpořil areálem. Klobouk dolů před nimi, že vždycky dokázali najít východisko. Na ně se nabalil zbytek a už to jelo.

Tebe neláká trénovat áčko? Sám jsi říkal, že bys nejraději někoho, kdo dobře zná Kopaninu. A kdo ji zná lépe než ty?
Já určitě nejsem varianta. Trénuju mladší přípravku, mladší žáky, vedu s Jardou Bírem béčko. Na trenéra-laika, protože nemám žádné kurzy ani licence, je to až dost. Jen využívám zkušenosti ze své kariéry. To, že trénuju, je důkaz, že lidí je málo. Možná v tom je fotbal těžší, než býval před lety.

Taky jsi omezil své působení na Pražském fotbalovém svazu, kde jsi byl místopředsedou. Už jsi „jen“ řadový člen Výkonného výboru. Proč?
Už jsem té funkci nebyl schopen dát tolik času, kolik by potřebovala. Tu roli převzal Karel Horčík, ten má chuť a elán na rozdávání. (usmívá se) Já tomu umím dávat jen tolik, co se na téhle pozici ode mě očekává.

Máš realitní kancelář. Jak stíháš tuhle práci?
Je to náročné. Protože kdo nedělal fotbal a hospodu, tak neví, co to znamená. Já dělám obojí. Neverending story... Naštěstí mám v realitce velmi schopného kolegu, takže funguje.

Léta jsi za Kopaninu hrával. To už neplatí, proč?
Hraju za pardály, občas se z taktických důvodů postavím na poslední minuty za béčko. Ale nedávno jsem to udělal, přišli jsme o dobrý výsledek, a tak už to nedělám. Tašku mám schovanou jen v autě, kdyby nás bylo málo. Nemám čas trénovat, zkušenosti mladým předávám už jen ústně.

Co bude s kapitánskou páskou a dresem číslo osm? Bez téhle kombinace jsi nikdy nešel na hřiště.
Osmičku mám pořád u sebe na lavičce, pásku má v béčku Martin Holeček. Kluci si osmičku párkrát zkusili vzít, ale to nejde, brát si ji jen tak, halabala. (směje se)

Takže se osmička vyřadí?
Musím to probrat s tátou, asi ji vyřadíme. To bylo vždycky číslo Cigánků, na Kopanině není pro každého. (usmívá se)

Když jsme se bavili o černých obdobích, jaké bylo pro tebe na Kopanině období nejhezčí?
V každé době se snažím najít to dobré, jinak bych to nemohl dělat. Doba, kdy jsem aktivně hrál, byla super. Člověk byl zapojený na všech frontách, něco vytvářel a zároveň byl přímým účastníkem na hřišti. Zahrál jsem si se skvělými hráči a udělal si strašně moc kamarádů. V tomhle je fotbal fenomén. Proto ho děláme. Máme rádi sport, srandu a kamarády okolo.

A kde vidíš budoucnost Kopaniny?
Přál bych si, aby zůstala takovou, jaká je. Vstřícná, kamarádská, otevřená slušným lidem a ti aby si toho vážili a nebrali to jako samozřejmost. Hodně dětí pro fotbal, radost ze hry a umění žít pro sport, kolektiv, pro svůj klub. A dočkat se dalších sportovních úspěchů, to je vždy koření pro další práci.


KDO JE TOMÁŠ CIGÁNEK
Dlouholetý předseda FC Přední Kopanina, s níž spojil svůj život tak jako jeho otec František, který klub z nejnižší třídy vytáhl až do divize. Jeho syn Tomáš byl odmalička vedený k tomu, že Kopaninu jednou povede. Začal sice hrát za sousední Nebušice, ale jakmile se na Kopanině založil mládežnický tým, přešel blíž k letišti. A z klubu už nikdy neodešel. Jako kapitán dovedl Přední Kopaninu k historickému úspěchu, což bylo 4. místo v divizi v roce 2000. Vždycky k němu kromě pásky patřilo také číslo osm. Byl rovněž jistým exekutorem přímých kopů a penalt. Ještě ve 38 letech naskočil při hráčské nouzi v divizi. Dnes už nehraje. Je mu 42 let.


Historická jedenáctka Přední Kopaniny podle Tomáše Cigánka:
Švarc – Šejc, Charvát, Záhorec – Buzek, Novák, Pešír, Stára – Botlík, Strnadel, Giil. Trenér: Nos.

Radim Trusina

Tento článek vyšel v červnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE