Pískat chlapy? Zatím bych si netroufl, říká nejmladší rozhodčí v Praze

5. května 2016 07:00 » Mladšího rozhodčího byste v Praze hledali marně. Vždyť MARIÁNU BREZOVI bylo v lednu teprve patnáct let a už má za sebou coby oficiální sudí několik utkání. Pískáním se však hráč Řeporyjí živit nehodlá, chce ho mít jen jako „bokovku“. I tak už ale stihl zčásti okusit nevděčný úděl sudích - i proto, že nechává hře volnější průběh, si vyslechl své. Budoucnost vidí spíš za katedrou, chtěl by být učitelem.

Mariána to k fotbalu táhlo odjakživa, s tátou a prarodiči si chodil kopat už coby malý špunt. „Pak mě přivedli na Motorlet, odkud jsem se zhruba po devíti letech přesunul do Řeporyjí, kde hraju už asi rok a půl,“ sumíruje mladík, z něhož se před časem stal rozhodčí vlastně úplnou náhodou.

„K mámě do práce přišel nějaký pán a říkal, že spěchá, protože jde pískat. Máma se ho zeptala, jak se k tomu pískání dostal, načež jí odvětil, že přes svaz. No a v podstatě tentýž den jsem už vyplňoval přihlášku,“ usmívá se. „Ale je fakt, že mě to k tomu táhlo odmala. Když jsme si šli s klukama zakopat, vždycky jsem radši pískal,“ vzpomíná.

Konflikty řeší diplomaticky

Aby se mohl chopit píšťalky, musel Marián pochopitelně absolvovat sérii kurzů. „Na začátku srpna jsme měli úvodní celodenní seminář, na kterém se střídali různí delegáti a další lidé ze svazu, kteří nám krom jiného říkali o tom, co funkce rozhodčího obnáší. Zkrátka jsme se dozvěděli vše, co nás čeká,“ vysvětluje, jak se dostal k licenci.

Od ledna už se pak z Mariána stal plnohodnotný sudí. Zatím může pískat jen utkání věkových kategorií, do kterých tzv. dorostl, tudíž v jeho případě starší žáky. „Mám dojem, že jako pomezní rozhodčí můžu snad už i po dorostence, ale tím si popravdě nejsem jistý,“ popisuje s tím, že na zápasy mužů by si ještě netroufl. „Popravdě zatím leda tak na mladší dorostence, a to ještě jako postranní. V chlapech už to bývá dost vyhrocené a řekl bych, že pro rozhodčího i stresující,“ přemítá.

Ani pro arbitra v nižších věkových kategoriích však není rozhodování zápasů úplně snadné. „Samozřejmě jsem si už něco vyslechl, ať už od diváků nebo od trenérů. Ale vždycky se snažím řešit to diplomaticky a třeba o poločase tomu člověku vysvětlit, proč jsem co zapískal. Je mi jasné, že na podobné třenice musím být připravený, ale jsem přesvědčený, že případné nadávky je potřeba ignorovat a řešit je až posléze,“ uvědomuje si.

Učitel dějepisu a zeměpisu

Na konflikty bude Marián muset být připraven už jen proto, že zápasům nechává volnější průběh. „Ze začátku jsem si říkal, že radši budu pískat víc, ale nakonec je to naopak. Koneckonců i od svazu mám doporučeno, abych hru moc nekouskoval. Hlavně u mladších výběrů jde totiž o to, aby ti kluci hlavně hráli. I když už jsem si na tenhle volnější styl pískání vyslechl pár komentářů, zejména od trenérů, kteří mi říkali, že ten a ten zákrok už byl možná na hranici a mohl jsem ho písknout,“ přiznává.

Malí fotbalisté si zpravidla dávají velké cíle a mají slavné vzory. U sudích to ale – třeba v Mariánově případě – neplatí. „Vyloženě vzor mezi rozhodčími nemám, protože když se dneska podíváte na rozhodčí, tak… no… nic slavného to není,“ směje se. „A kam to chci dotáhnout? Nijak vysoko určitě ne, maximálně tak A nebo B třídu. Jak už jsem říkal, pak už to bývá moc vyhrocené.“

Jako profesionální rozhodčí se tedy Marián Breza, který momentálně studuje na gymnáziu Christiana Dopplera, živit nebude. Svou budoucnost vidí spíš za katedrou. „Rád bych byl učitel, nejradši dějepisu a zeměpisu, protože tyhle předměty mě nejvíc baví a navíc mi nepřijdou nijak extra náročné. Pískání bych chtěl mít jako vedlejší práci, v podstatě pro zábavu. U fotbalu se totiž chci držet, protože mě hrozně baví. I proto mě do budoucna láká trénování,“ líčí nejmladší pražský rozhodčí.

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v březnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE