Obránce Adam Petrouš chystá na léto comeback, zatím se věnuje rodině a podnikání

24. března 2010 11:35 » V hlavním městě si zahrál za Slavii, Bohemians, Spartu i Žižkov. Právě ve Viktorii se ale fanouškům fotbalová stopa dvaatřicetiletého obránce Adama Petrouše ztratila. Někdo by si mohl myslet, že ukončil bez velkých fanfár kariéru, odchovanec Slavie však v hlavě nosí plán na letní návrat na hřiště. Nyní se dává dohromady po velkých zdravotních problémech, tvrdě trénuje a k tomu se věnuje podnikání. „V létě se chci pokusit o návrat,“ hlásí Petrouš.

V posledních letech vaši kariéru brzdila vážná zranění, jak to s vámi nyní vypadá?

Problémy začaly v srpnu roku 2008, kdy jsem si na tréninku v rakouské Admiře Vídeň přetrhl achilovku. Stalo se mi to na posledním skoku na tréninku. Spoluhráči se smáli, proč jsem nepřeskočil takovou malou překážku. Já jsem v tu chvíli slyšel jen zvuk, něco jako prasknutí větve a když jsem shrnul stulpnu, bylo jasné, že je zle a achilovka praskla.

Takže to se dokážete dobře vžít do pocitů, které nyní prožívá třeba hvězdný David Beckham, jehož tohle zranění potkalo nedávno v dresu AC Milán...

Když jsem v rádiu slyšel, co se mu stalo, tak mě mrazilo v zádech. Bylo mi ho líto. Celé jsem si to prožil, dobře vím, jak se člověk cítí a co ho čeká. Říká se, že přetržená achilovka by se měla operovat hned druhý den a tak to u Beckhama bylo. Já jsem ale na zákrok čekal pět dní.

Jak je to možné?

Prostě se někde stala chyba, nemá cenu to teď řešit. Hodně mi v té době pomohl Míra Baranek, vyřizoval mi hodně věcí v nemocnici. Já jsem si pak v té době každých dvanáct hodin třeba sám píchal do stehna injekce, aby nedošlo ke sražení krve. Nakonec jsem tu operaci absolvoval a šest měsíců se léčil.

Jenže v Rakousku jste pak už fotbalové štěstí nenašel. Proč?

Oznámili mi, že už se mnou do budoucna nepočítají a přeřadili mě do rezervy. Jenže mi zakázali hrát zápasy, platili mi základní plat, ale takhle mi nemuseli dávat prémie. Já jsem ale v té době hlavně potřeboval hrát a to jsem nemohl.

A tak jste se sebral a zkoušel se prosadit v druholigové Viktorii Žižkov. To ale také úplně nevyšlo, i když trenér Petržela měl o vás zájem a začátek byl slušný, nebo se pletu?

On si přál, abych přišel. Věděl, že i když třeba nebudu hrát, tak mám nějaké slovo a pomůžu mu v kabině. Docela se mi tam dařilo a já si to angažmá vybojoval, i když tam byly hlasy proti mému angažování. Jenže pak přišly další potíže s achilovkou a druhá operace. Tentokrát u doktora Horala v České Lípě, který operoval i desetibojaře Šebrleho s Dvořákem.

A žižkovské angažmá tímhle skončilo. Prý jste dobrovolně odešel, což nebývá zrovna obvyklé. Můžete to nějak vysvětlit?

S klubem jsem byl dohodnutý na rok. Nechtěl jsem ale, aby mě půl roku platili, když marodím. Chtěl jsem být fér a udělal gesto. Tak jsem ve Viktorce skončil. Když mi to pak zdraví dovolilo, začal jsem trénovat. Tady mi pro změnu pomohl Aleš Kaplan, který mi udělal tréninkový plán.

Takže se připravujete na velký fotbalový návrat. Jak by měl vypadat a kde ho zrealizujete?

Makám, chci dokázat, že na to ještě mám. Teď je to zranění relativně v pohodě, uvidíme, co se stane, až budu na hřišti v kopačkách. To je pak úplně něco jiného. Rád bych si ještě zahrál venku, v Rakousku. Míra Baranek mi tam něco rozjednal nedaleko Vídně už v létě, ale tehdy ze všeho sešlo. Jde o klub, který by rád postoupil do třetí ligy. Teď se to pokusíme oživit.

Při tak vážném zranění vás ale určitě napadlo, že to může znamenat i konec kariéry. Řešil jste i tuhle otázku?

Pokud zjistím, že to nepůjde, tak ukončím kariéru. Nebudu riskovat podobné vážné zranění podruhé. U fotbalu bych ale chtěl být i dál, trénoval bych třeba děti. Mám ve Spartě syna, vím, že to dělají dobře. Uvidíme, jak to dopadne.

Mluvíte o angažmá v cizině, řada exligových hráčů ale působí třeba v nižších soutěžích v Česku. Miroslav Obermajer kope třetí ligu za Vyšehrad, Pavel Mareš pak třeba nově divizi za Přední Kopaninu. Tohle vás nenapadlo?

Ne. Do nižších soutěží v Čechách bych nešel. Ti kluci tam šli, je to jejich rozhodnutí, já mám teď jiný názor. I když: nikdy neříkej nikdy. Třeba za pět let budu mluvit úplně jinak.

Během herní pauzy jste se zaměřil i na mimofotbalové věci a stal jste se podnikatelem, když spoluvlastníte kosmetický salon. Realizace v tomhle oboru, to byl nějaký váš dětský sen?

Kdepak, nebyl. Nevydržím ale nic nedělat. Když jsem dostal tu nabídku, souhlasil jsem a teď jsem polovičním vlastníkem kosmetického salonu La Belle v centru Prahy. Baví mě to, starám se o zaměstnance, poznávám lidi. Je to zase něco úplně jiného. Chodí k nám třeba manželka Tomáše Řepky. Jednou byl náš podnik dokonce Salonem roku. Je to úplně jiný svět.

-sks-