Obojživelník aneb z brankáře brankářem

22. února 2018 06:00 » Doby, kdy sportovci typu Karla „Kádi“ Peška, Vlastimila Bubníka či Karla Koželuha reprezentovali Československo jak ve fotbale, tak v hokeji, jsou dávno pryč. Za jejich pomyslného nástupce se dá s notnou dávkou nadsázky považovat PETR ŠKVOR. Brankář Slavoje Koloděje reprezentační dres pochopitelně nikdy nenavlékl, přesto platí za obojživelníka, který se věnuje oběma nejpopulárnějším sportům. Bez zajímavostí není ani fakt, že na ledě se prohání se spoluhráči z fotbalu. Společně věří, že se jim podaří založit klub, přihlásit ho do amatérské soutěže a tím obnovit tradici kolodějského hokeje.

Fotbalová kariéra Petra Škvora je, stejně jako kariéry jeho dědy, strýců, táty i bratra, pevně spjata s Koloději. V obci na východě Prahy se narodil, za Slavoj začal hrát v žáčcích a v klubové kronice je dokonce zapsán jako nováček roku 1992 a druhý nejlepší hráč roku 1996. V téže kronice je v kolonce jeho charakteristiky kromě jiného uvedena i tato věta: Má trochu problém s koncentrací, někdy se nechává vyprovokovat ke zbytečným protestům.

Huba prořízlá
S tímto popisem 42letý chlapík, který první sezonu za muže odehrál v útoku, ale pak se přesunul do branky, souhlasí. „Jsem typ, který má rád, když se na hřišti všechno odehrává férově. Nesnáším, když rozhodčí někoho okatě tlačí. A protože jsem huba prořízlá, nikdy jsem si nebral servítky. V období přechodu z dorostu do mužů jsem kvůli tomu skončil v kabině rozhodčích, kde jsem jim dal takových jmen, že si mě pozvali na disciplinárku. Skončilo to pro mě půlročním flastrem,“ přiznává.

Ve fotbale pro Petra Škvora vždy byla a je podstatná především dobrá parta v kabině. Ta kolodějská prý fungovala za jeho éry bezvadně, i proto se do ní kdysi po půlroční anabázi v Újezdu nad Lesy rychle vrátil. „Zkrátka mi to v Újezdě nesedlo. Přestože fotbal tam byl na vyšší úrovni, bylo to tam spíš o tom, kdo má jakou značku oblečení nebo auta, a to nebylo nic pro mě,“ konstatuje.

Ze Slavoje pak už do jiného klubu neodcházel. A jak s fotbalem postupně končili jeho vrstevníci, ocitl se v obležení i o generaci mladších spoluhráčů. A přestože jej zdobí sportovní dlouhověkost, před časem se rozhodl od svého sportu č. 1 pozvolna vycouvat. „Fotbal bych hrál dál. S kluky v kabině, i když jsem oproti nim starší, je to pořád v pohodě a stejně tak věřím, že stačím i fyzicky. Ale přece jen už mám rodinu, tři děti. Už nechci hrát soutěž, dneska totiž ti mladí kluci rozhodně nehrají v rukavičkách a já nehodlám znovu přijít k nějakému úrazu. I proto jsem v Kolodějích skončil. Ale jsem dál připravený naskočit, třeba kdyby neměl kdo chytat a já zrovna neměl osobní plány,“ prozrazuje.

Kolenem do hlavy
Zmíněným úrazem má na mysli nemilou událost z roku 2008, kdy shodou okolností zaznamenal svou nejlepší sezonu v kariéře. „S jedním klukem jsme se při zápase tak dlouho hecovali, až to asi psychicky neunesl. Ve chvíli, kdy jsem chytil balon a zvedal jsem se, ke mně přiběhl a nakopl mě kolenem přímo do hlavy. Bezvědomí, otřes mozku, vyražený zub,“ popisuje. Brutální faul však zůstal nepotrestán. „Rozhodčí se zrovna otočil, a tak nic neviděl.“

Mnozí by se po takovém zážitku k fotbalu možná už ani nevrátili, Petr Škvor byl však už za měsíc zpátky v bráně. „Na Bulovce, kam mě manželka odvezla, si mě chtěli nechat, ale já podepsal revers a jeli jsme domů. A po nějakých třech čtyřech zápasech jsem zase chytal. A hned při prvním utkání jsem pro změnu dostal loktem do hlavy.“

Na začátku loňského roku vyměnil fotbal za hokej. „Kamarádi už nějakou dobu hráli, tak jsem se k nim přidal. Ptal jsem se, jestli potřebují hráče do pole nebo brankáře, a sdělili mi, že gólmanů je nedostatek. Tak jsem si sehnal výstroj a stoupl si do brány. Já asi u každého sportu nakonec skončím v bráně,“ směje se. „Bavilo mě to, kluci byli spokojení a pravděpodobně jiného blázna nenašli, tak jsem u hokeje zůstal,“ líčí.

S kumpány chodí hrát každé pondělí večer na hodinu a půl do nové arény v Říčanech. „Nás Kolodějáků chodí kolem osmi. To by samozřejmě bylo málo, takže hrajeme s kluky z Říčan a okolí. Bývá nás od dvaceti do šestadvaceti, což už je někdy až moc. Ideální počet je dvacet plus dva brankáři, pak se to dá krásně rozdělit na dva týmy,“ hlásí s tím, že veškeré zápasy probíhají na úrovni hobby. „Ke kontaktům pochopitelně dochází, ale rozhodně si nechodíme agresivně do těla,“ objasňuje.

Vyřízená levá
V hokejové bráně, na rozdíl od té fotbalové, se úrazu nebojí. „Zjišťuji, že si můžu ublížit maximálně sám. Třeba při rozkleku nebo nějakém špatném pohybu,“ vysvětluje, ale jedním dechem dodává, že hlavně v začátcích odcházel z ledu totálně zničený. „Levou stranu těla jsem míval úplně vyřízenou, protože celý život nic nedělala,“ usmívá se. „Míč jsem vyhazoval pravou rukou, rozehrával jsem pravou nohou. Kdežto v hokeji pracuje celé tělo. I proto se musím pokaždé pořádně rozhýbat.“

Zpočátku prý také musel odbourávat fotbalové návyky. „Jak jsem byl zvyklý vybíhat proti soupeři s balonem, tak jsem úplně nesmyslně vyjížděl proti protihráčům s pukem,“ přiznává. „A platí to i naopak. Při fotbale jsem měl tendence stát u tyčky, až na mě spoluhráči křičeli: Nejsi v hokeji,“ říká. „Ale z každého sportu jsem si do toho druhého přenesl i něco pozitivního. Třeba díky fotbalu mám v hokeji celkem dobrý pohyb. A díky hokeji se mi zase rozhýbalo tělo a protáhly šlachy, jsem pružnější,“ přemítá.

Hokejové partičce zápolení na úrovni koníčku vyhovuje, přesto by se ráda podívala do nějaké nižší soutěže. Tím by se vzkřísila letitá tradice, v Kolodějích se totiž lední hokej hrával. Konkrétně na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století na místním zamrzlém rybníce a pod umělým osvětlením. „Dnes už těžko zvládneme poskládat tým z jediné obce, takže i když to vyjde, nebudeme čistě Kolodějáci. Ale moc rád bych si hokej zahrál na amatérské úrovni soutěžně a myslím, že i pro celé Koloděje by bylo hezké sem hokej zase vrátit.“

Štěpán Šimůnek

Tento text vyšel v prosincovém vydání Pražského fotbalového speciálu. Všechna jeho čísla si můžete stáhnout ZDE