Neúspěch ve Stuttgartu jsem si vyčítal, říká obránce Zlíchova Schulz

26. května 2016 07:00 » Narodil se v Rakousku, dlouho žil v Japonsku, a i když má „tamní vizáž“, Japonci ho nikdy nebrali za svého. Ač je pro něj němčina jazykem číslo 1, usídlil se v Praze, kde už se cítí jako doma. Přitom nemá český pas. To všechno platí o muži jménem KEN SCHULZ, který byl před lety na zkoušce v bundesligovém Stuttgartu. Neprorazil. Sen o velkém fotbalu se nevyplnil. Dnes hraje I. A třídu za Zlíchov...

Jak přesně je to s vaším původem?
Táta je Čech, jmenoval se Šulc, ale asi třicet let už žije v Rakousku, tak si příjmení změnil, aby to tam pro něj bylo lehčí. Máma pochází z Japonska, ale přijela do Česka studovat a s tátou se potkala tady. Mně pak dali jméno Ken.

Jako ta postava od panenky Barbie?
No, bohužel... Když někomu cizímu řeknu, že jsem Ken, je ta reakce stejná. Trochu mě štve, že je to nejznámější postava, která je s mým jménem spojená. Je to trochu smutné, ale je to tak. Nic s tím nenadělám. Na fotbale už naštěstí vtípky na tohle opadly. I když na začátku samozřejmě byly. Ještě mám japonské jméno Išikawa, ale to tady nepoužívám. Když jsem žil v Japonsku, tak jsem byl Išikawa Ken. Používal jsem to místo Schulze. To v Japonsku nic neznamená, nikdo by to tam nechápal. Išikawa je příjmení maminky a v překladu to je „kamenná řeka“. V Japonsku se příjmení uvádí jako první, ale tady mi stejně nikdo neřekne jinak než Kenny.

Rodiče se tedy seznámili v Praze, ale vyrůstal jste v Japonsku, že?
Ano. Z Prahy rodiče jeli do Vídně, tam jsem se narodil. Pak se ale rozešli a máma vzala mě s bráchou a vrátila se do Tokia. Táta zůstal ve Vídni.

Jste víc Rakušan, Japonec nebo Čech?
Od všeho něco.

A jako kdo se cítíte?
Jako všechno. Jsem v Česku už dlouho, momentálně se cítím jako Čech, ale obecně to nejde říct. Když jsem žil v Japonsku, cítil jsem se jako Japonec. Ale okolí mě tam tak nebralo, ani nebere.

Opravdu ne? Pro mě tedy jste klasický Japonec.
Jsem pro ně cizinec. Vy ten rozdíl nepoznáte, ale pro Japonce jsem vizáží míšenec. Evropštější Japonec.

Narodil jste se v Rakousku, ale tam jste nikdy nežil. Proč?
S Rakouskem, kromě toho, že jsem se tam narodil a je to domov táty, nemám skoro nic společného. Paradoxně mám ale rakouský pas, ale ani jejich kultura mi není nijak blízká. Můžu říct, že jako Rakušan se necítím, ač mám jejich občanství. Japonský pas mi vypršel, ten jsem taky občas používal. Teď už jen ten rakouský.

A český nemáte?
Ne, český pas nepotřebuju.

Není to bez něj v Česku občas těžké?
Mám tady přechodný pobyt a nikdy nebyly problémy. Jsem braný jako cizinec, proto u sebe mám pořád rakouský pas. Jednou totiž malá nepříjemnost byla.

Jaká?
Zastavila mě v metru cizinecká policie, já u sebe neměl pas, tak mě odvezli na služebnu, udělali si moje fotky, otisky prstů, musel jsem zaplatit pokutu. Pak mě nechali odejít. Od té doby neudělám bez pasu ani krok.

Nemáte blíž k žádné z vašich tří osudových zemí. Zeptám se jinak: která kultura je vám nejbližší?
Německá.

Aha...
V Japonsku jsem chodil na německou školu, všechno bylo v němčině, i s kamarády jsem mluvil německy.

Myslel jsem, že německá kultura od té rakouské není zase tak moc vzdálená.
Podle mě je jiná. V Rakousku berou věci volněji než v Německu, kde se věci berou striktně. To je mi bližší. Je to podobné jako v Japonsku. Když jsou věci na puntíku, mám to radši.

A co jazyky? Jak je máte seřazené?
První jazyk je pro mě němčina, pak čeština a angličtina, na čtvrtém místě je japonština.

Až na čtvrtém?
Dlouho jsem nemluvil, skoro jsem japonštinu zapomněl. Japonsky mluvím jen u dědy v Tokiu a tam jsem asi pět let nebyl. Ani tady v Česku není nějaká silná japonská komunita.

Nechybí vám Tokio?
Je tam docela rušno, Praha je proti Tokiu taková vesnice. (usmívá se) Ale moc hezká! Třeba támhle ten zelený strom (ukazuje), ten v Tokiu neuvidíte. Tam je všechno zastavěné, každý metr je maximálně využitý.

Proč jste vlastně z více možností zvolil pro život Prahu?
Vzala mě sem máma, chtěla do Prahy, šel jsem s ní. Brácha zůstal v Japonsku, udělal si maturitu a pak šel do Rakouska za tátou. Hodně lidí se mě ptá, proč taky nejsem v Rakousku nebo Japonsku.

To mě napadá taky. V obou městech je vyšší životní úroveň než v Praze.
To je pravda, ale máma se tak rozhodla a já už se tady cítím být doma. Mám tady kamarády, líbí se mi tady.

Jaké české a jaké japonské vlastnosti máte?
Mám v sobě japonskou pečlivost. A z Česka? To je těžké. (směje se) Možná jsem přivykl na český smysl pro humor. I když nejsem tahoun kabiny a spíš poslouchám, tak musím uznat, že český humor je vtipný a líbí se mi. Jinak asi neberu věci na tak velkou váhu jako dřív. Tady je to takové volnější než v Japonsku.

Tam je to upjaté?
Je to dané kulturou. V Japonsku má starší člověk nebo nadřízený větší slovo. Co řekne, to musíte udělat. Kvůli tomu tam nejsou lidé úplně takoví, jací doopravdy jsou. To se mi moc nelíbí. V rodině je to volnější, ale na veřejnosti je tohle strašně důležitá věc.

V Česku obecně moc Japonců nežije, že?
Moc jich neznám, i když se procházím po ulici, tak jsou tady spíš Vietnamci nebo pouze turisté z Japonska. Oni berou Česko jako parádní dovolenou, ale ne na žití. O životní úrovni už jsme mluvili. Praha je v Japonsku braná jako velmi krásné město, jeden z nejvyhledávanějších turistických cílů.

Češi zase často berou Japonce jako turisty v kloboučcích, kteří si fotí všechno a všude. Neštve vás to?
Každý turista má přece foťák, ne jen Japonci. A že fotí víc a všechno? Nevadí mi to. Když chtějí, tak proč ne.

Jak se vám žije v Česku?
Jazyková bariéra, to je pro cizince asi to nejsložitější. I moji známí o tom mluví. Naučit se česky, to je tady asi ta největší starost a překážka. S tátou jsem mluvil česky jen občas, protože jsme nežili společně. S mámou jsem mluvil německy, s dědou japonsky. Odmalička ve mně sice čeština byla, ale ne že bych ji používal každý den. Dost mi pomohlo, že jsem měl z dětství nějaké základy. Časem se to tady v Praze oživilo. Po německém gymnáziu jsem šel studovat VŠE, ale nedokončil jsem ji. I kvůli češtině. Bylo pro mě nemožné napsat diplomku v češtině. Jinak jsem člověk, který se umí přizpůsobit. Žil jsem dlouho v Japonsku a oni jsou takoví. Co mi tady chybí je to, že tam je všechno moderní, jiné.

Co třeba?
Na šraňky se nečeká deset minut, do vlaku nebo metra se nikdo nedostane bez lístku, nějaké jízdy načerno neexistují. Jsou to maličkosti, ale je toho víc. Česko je za Japonskem pořád zpátky, i když je to moderní evropská země. Jen si vezměte, že v Japonsku vyvíjejí roboty. To tady bude nejdřív za deset let.

A co sushi? Dáte si ho v Praze občas?
V Praze na sushi? Nechodím. Dal bych si ho, ale je to úplně něco jiného. Ryby tady nejsou čerstvé, nedá se to srovnávat. Je to něco podobného, jako byste jel do Japonska na svíčkovou. To by bylo divné, ne?

Trochu ano.
Není to pro mě lákavé. A taky je sushi v Česku hrozně drahé. V Japonsku je levnější.

Vy jste v Japonsku žil do 15 let. Jak jste se dostal k fotbalu? Jak moc je tam populární?
První v popularitě mezi sporty je jednoznačně sumó, fotbal je druhý. Takže pokud nechcete dělat sumó, je fotbal logická volba. (usmívá se) Mojí ikonou byl Nakata a Nakamura. Ti byli tenkrát nejlepší. Fotbalisté jsou tam jako rockové hvězdy. Japonci jsou větší fanoušci, Češi jsou chladnější.

Vy jste angažmá ve velkém klubu taky nebyl daleko. Máte za sebou zkoušku ve Stuttgartu. Jak se to stane?
Hrál jsem v Tokiu za místní klub Tripletta. Přijel tam bývalý mládežnický kouč ze Stuttgartu na tréninkový kemp. Zaujal jsem ho, tak mi domluvil test ve Stuttgartu. Přiletěl jsem a vstoupil do ohromného areálu, něco jako tady má Sparta Strahov.

Co bylo dál?
Šel jsem trénovat s týmem, byla střelba a pak jsme běhali. Toho jsem se obával nejvíc. Skončil jsem třetí od konce. Hodně špatné. Zase se šlo střílet a na konci tréninku mi řekli, že nemají zájem.

Takhle rychlý proces to byl?
Ano, jeden trénink a konec. Důvod byl, že jsem na to po technické ani fyzické stránce neměl. Bylo to pro mě velké zklamání. Tenkrát jsem to s fotbalem myslel úplně vážně. Chtěl jsem se prosadit.

Když se na to podíváte s odstupem pár let – měl jste něco udělat jinak?
Kdybych věděl, že se tam takhle bude běhat, připravoval bych se na to víc. Navíc: byl to jen jeden trénink, nemohl jsem úplně prodat, co ve mně je. Je to strašně málo času, i když musím uznat, že tam byli lepší fotbalisté než já. I tak jsem si to vyčítal. Chtěl jsem se prosadit, byla to pro mě největší životní zkouška. Bohužel.

Hrála tam nějakou roli i nervozita?
Ne, vůbec. Chtěl jsem ze sebe vydat to nejlepší, byl jsem rád, že mám takovou šanci. Pak se máma rozhodla, že se i kvůli mému fotbalu přesuneme do Prahy. Byl jsem ve Spartě, tenkrát v jednom týmu třeba s Davidem Pavelkou, ale pak mě poslali do Meteoru. Následovala Dukla, kde jsem byl až do juniorky, ale nechytl jsem se. Pak do Aritmy a Zelenče. Tam jsem se zranil a myslel jsem, že je s fotbalem konec. Až mi zavolal trenér Zlíchova, jestli tam nechci kopat. A zůstal jsem dodnes.

V Česku hráli ligu jen tři Japonci, ale žádný z nich velkou stopu nezanechal. Ať už šlo o Elsamniho v Teplicích, Wakuie ve střížkovských Bohemians či Yuki Nakamuru na Žižkově. Vzpomínáte na ně?
Pamatuji si jen toho ze Žižkova. Japonci sem jezdí spíš na dovolenou, ne hrát fotbal. Kromě těch tří jsem ani neslyšel o žádném Japonci, který by třeba hrál nižší soutěž.

Pojďme k vám. Byl jste vždycky stoper?
Ne, ještě v Aritmě jsem byl útočník, v Zelenči záložník, ve Zlíchově jsem stoper. Jestli půjdu do dalšího klubu, doufám, že nebudu chytat. (směje se) Musím ale říct, že mi stoper sedí: mám celou hru před sebou, je to přehledné. Jen mi chybí víc útočení, chtěl bych dávat góly.

Nějaké ale dáváte i tak.
Málo. Většinou po rohu. Měřím 179 centimetrů, ale mám asi dobrý timing. I když se nepovažuju za extra dobrého hlavičkáře, občas se takhle prosadím.

Jak byste se vůbec fotbalově popsal?
Rád bojuju o balon. Souboje, to je moje. Když získám míč, snažím se ho rozehrát technicky, ne jen balony odkopávat.

Trenér Kaiser o vás říkal, že máte famózní kopací techniku a trefujete šibenice na přání. Opravdu?
Přeháněl. Není to úplně pravda, na Zlíchově máme lepší střelce, kteří to umějí s balonem. Přímáky nekopu. Jsem právě ten, co čeká na hlavičku. Takové japonské kladivo. (usmívá se)

Taky jste prý pro Zlíchov v dost zápasech rozdílovým hráčem. Co vy na to?
Jsem rád, že to tak trenér bere, ale já to tak samozřejmě nevidím. Pro mě dělá rozdíl celý tým, ne jen jeden hráč. Kluci, kteří dávají góly, jsou daleko důležitější než já. Ale je to hezké, když to trenér říká.

Setkal jste se na fotbale v Česku s rasismem?
V době, kdy jsem byl na Aritmě, se to občas stávalo. Poslouchal jsem, že jsem šikmooký. To mě dost zasáhlo. Na Zlíchově je víc cizinců a já jsem jeden z nich. Nikdo to tam neřeší. A i kdyby mi někdo něco podobného říkal, už si to vůbec neberu do hlavy. Je mi to úplně jedno. Žádný konflikt jsem kvůli tomu, jak vypadám, nezažil, ale můj spoluhráč s černou pletí to měl horší.

A v životě se s předsudky setkáváte?
Už se to moc nevyskytuje, možná je to tím, že to opravdu neřeším. Když jsem byl mladší, dělo se to poměrně často. Šel jsem domů ze školy a různé bandy a party měly komentáře. V české společnosti to pořád je, není k jiným národům moc tolerantní. V Japonsku jsem nic takového nezažil. Na Zlíchově problémy nejsou. Jsem tady celkově spokojený. Není to sice bohatý klub, ale máme skvělou partu a já jsem tam strašně rád.

Hrajete ve špičce I. A třídy. Mluvíte výhledově i o přeboru?
Co se týče hráčů, kvalita na přebor by tady podle mě byla, možná posílit o jednoho dva hráče do základní sestavy, pak by to bylo ideální.

Máte tedy se spoluhráči přeborové ambice?
Jasně, v kabině to řešíme, chceme být co nejvýš. Jednou bychom se tam chtěli podívat.

Komu vlastně fandíte ve fotbale? Česku? Japonsku? Rakousku?
Dobrá otázka, asi nikomu. Nemám ani trochu žádné preference. V hokeji fandím Česku, tam bych si u japonských zápasů moc nezafandil. (usmívá se) Ve fotbale jsou všechny tři země zhruba na stejné úrovni. Kdyby hrálo Japonsko s Českem, tak bych opravdu nepřál nikomu. Když jsou ale jiní soupeři, tak je to jasné, že fandím jak Česku, tak Japonsku. Co se týče klubů, tam to mám jasné: tři roky jsem byl v Dukle, mám k ní vztah, znám tam lidi. Můj klub je Dukla.

Usadil jste se v Česku. Plánujete tady už definitivně zůstat?
Kdybych dostal nějakou velmi zajímavou pracovní nabídku, tak se může stát, že bych odešel do Německa nebo Rakouska. A kdyby ne, tak jsem tady maximálně spokojený. Jsem tady doma. Mám české kamarády, není důvod měnit.

Čím se vlastně živíte?
Dřív jsem pracoval pro jednu počítačovou společnost, starali jsme se firmám o sítě a řešili veškeré jejich problémy s počítači. Pak jsem ale přešel do firmy mého spoluhráče ze Zlíchova – je to taky cizinec, Mongol. Jeli jsme ze zápasu a on říká: Hele, ty vlastně mluvíš dobře německy, viď? Tak to bych pro tebe měl práci. Dělám mu marketing pro jeho německý e-shop s parfémy a kosmetikou. Komunikuju s německou stranou, dělám kampaně, sociální marketing, emailing, telefony v němčině.

No vidíte, parfémy a kosmetika, a jsme zase u Kena...
Přesně tak, i proto se v té firmě cítím doma, jako ryba ve vodě. (směje se)

V Česku teď expandují čínské firmy. Vnímáte to jako částečný Japonec nějak citlivěji?
Co se týče mě, tak s tím žádný problém nemám. Neřeším, kdo je jaké národnosti, to je spíš věc médií. Obecně je ale pravda, že Čína se proti Japonsku vymezuje. V Číně dokonce zakázali postavit budovu, které měla uprostřed kruh. Prý to nápadně připomínalo japonskou vlajku. Já ale nejsem nevraživý vůči žádnému národu.

Myslel jsem to i tak, jestli z tohoto čínského rozmachu můžete teoreticky těžit. Přece jen znáte japonské znaky. Mohl byste to nějak využít právě v pracovní kariéře?
Znaky jsou skoro stejné, to je pravda, ale čtou se úplně jinak. Nebyl bych schopný se s Číňanem domluvit. Chápu, kam tím míříte, ale žádnou výhodu nebo možnost práce mi to nepřináší. A taky: čínská kultura, to je úplně něco jiného než ta japonská.

Fotbalová kultura se podobá všude na světě. Máte ještě nějaký fotbalový sen?
Teď už ne. Dřív jsem chtěl hrát profesionálně, ukázat, že na velký fotbal mám. Na to už je pozdě, tak se pro mě fotbal stal zábavou. Můj hlavní cíl je být spokojený, trénovat s dobrým kolektivem, za což jsem na Zlíchově moc rád, protože vím, že to není všude samozřejmost. A pak hrát se Zlíchovem co nejvýš. Jednou třeba v tom přeboru.

KDO JE KEN SCHULZ
Narodil se 5. listopadu 1990 ve Vídni. Jeho otec je Čech, matka Japonka, která studovala v Praze. Poté se přesunuli do Rakouska, ale po rozchodu rodičů odjel malý Ken s matkou žít do Tokia. Začal hrát fotbal za místní klub Tripletta a v dorostu byl dokonce na zkoušce v bundesligovém Stuttgartu. Neuspěl. Přesunul se do Prahy, tady vystřídal Spartu, Meteor, Duklu, Aritmu a Zeleneč. Pak přišla nabídka ze Zlíchova, kde zakotvil a stal se klíčovým hráčem sestavy týmu, který patří mezi špičku v I. A třídě. Původně začínal jako útočník, ale přes zálohu se dostal až na post stopera. Pracuje pro spoluhráče z Mongolska pro jeho německý e-shop s parfémy a kosmetikou – studoval na německých školách, němčina je pro něj jazyk číslo 1. Ač je z poloviny Čech a z poloviny Japonec, používá rakouský pas, český vůbec nemá, česky však mluví velmi dobře.

Radim Trusina

Tento rozhovor vyšel v dubnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE