Nejlepšího trenéra roku 2017 má Tempo. Jsem tady šťastný, říká Teplan

12. ledna 2018 06:00 » Odměna, milé překvapení a pro někoho možná i senzace. Šéftrenér mládeže a týmu do 15 let v pražském Tempu Jaroslav Teplan byl na 16. Galavečeru Grassroots fotbalu na pražském Žofíně společně s Jiřím Kovárníkem z Pardubic vyhlášen nejlepším trenérem v žákovské kategorii za rok 2017. „Je to něco neuvěřitelného, je to obrovská pocta. Tohle ocenění bych neobdržel bez lidí, kteří tráví spoustu času na Tempu. Chci smeknout před trenérským kolektivem na Tempu, protože jejich práce má lví podíl na tomto ocenění,“ uvedl Teplan.

Od neděle jste nejlepším trenérem v žákovské kategorii za rok 2017. V tu chvíli jste říkal, že tomu nemůžete uvěřit. Teď už se vám vše určitě rozleželo v hlavě. Co na to tedy říkáte?
Pomalu se mi to v hlavě začíná rozkládat. Je to obrovská prestiž a obrovská pocta, které jsem se dočkal od celé fotbalové společnosti. Když vám na Žofíně tleskají všechny fotbalové osobnosti, rodiče, přítelkyně a spolupracovníci z Tempa, kteří se galavečeru zúčastnili. Osobně si to začínám uvědomovat, když mi přichází spousta gratulací od kolegů z branže. Je to obrovský závazek pokračovat v nastaveném trendu a ještě více se zlepšovat.

Co se vám honilo v hlavě, když jste stál na Žofíně jako vítěz ankety FAČR?
Byl to neskutečný pocit, stát tam před těmi fotbalovými či trenérskými legendami, mladými talenty a řadou trenérských kolegů, kterých si nesmírně vážím. V hlavě toho moc nebylo. Abych pravdu řekl, tak si toho ani moc nepamatuju a budu se muset podívat na záznam, co jsem tam vůbec říkal.

V řadě rozhovorů zmiňujete přítelkyni, jak to má s vámi těžké v tom smyslu, že váš život je plný fotbalu. Určitě na vás musela být pyšná...
Přítelkyně se mnou na vyhlášení byla a byla mi velkou oporou. Věřím, že na mě je hrdá, ale spíše je to otázka směrem k ní. Já jsem šťastný, jakým způsobem mě v mé práci podporuje, je trpělivá a fandí mi. Já jí občas lituji, co musí všechno se mnou absolvovat, co musí se mnou vydržet a za to jí patří můj velký obdiv a velké díky.

To, jaký směr vaše trenérská kariéra na Tempu nabere, vás asi před čtyřmi lety nenapadlo, že?
Když jsem na Tempu začínal u ročníku 2000, byla to pro mě velká škola a výzva. Vůbec jsem neměl tušení, že bych já nebo klub mohli dosáhnout na takovou cenu. Ovšem po čtyřech letech se tady udělalo obrovské penzum práce. Od vedení klubu, přes trenéry a vedoucí až po správce klubu. Každý z těchto lidí má obrovský podíl na této ceně. Ještě bych zmínil, že při utváření mé trenérské kariéry nebo utváření mé vlastní osobnosti jsem měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Nechci nikoho jmenovat, abych někoho nevynechal, ale jsem vděčný za jejich názory, rady nebo jenom připomínky.

Působil jste v Dukle a Slavii, nepřiletí teď zase laso z nějaké vyšší soutěže?
Velkými kluby jsem si prošel, když jsem začínal trénovat. Jsem jim vděčný za tuto příležitost, kterou jsem od nich dostal. Setkal jsem se tam s lidmi, se kterými jsem pořád v přátelském kontaktu a mohu se jim svěřit, popovídat a vyslechnout si jejich názor. Ale abych se vyjádřil k otázce. Nepřemýšlím tak, že by najednou měla přilétnout nějaká nabídka a já bych chtěl z klubu odejít. Aktuálně jsem v Tempu šťastný a chci zde odvést co nejlepší práci. Pořád se jako klub máme kam posouvat, máme určitý směr, spoustu nápadů.

Odolal byste?
Nikdy nechci dělat unáhlená rozhodnutí. Nechci říkat, jestli bych odolal či ne. Jak jsem odpověděl na předchozí otázku: na Tempu jsem aktuálně šťastný a stále máme před sebou hodně práce.

Ocenění vnímáte jako odměnu pro celý klub. Uděláte aspoň pro svůj tým nějakou malou oslavu?
Jednoznačně. Toto ocenění bych neobdržel bez lidí, kteří tráví spoustu času na Tempu. Takže chci smeknout před trenérským kolektivem na Tempu, protože jejich práce má lví podíl na tomto ocenění. Spousta trenérů má spoustu nápadů a návrhů, kam klub nebo jednotlivé týmy posunout. Pořád je to pouze dílčí úspěch jednotlivce a my chceme, abychom byli úspěšní především ve výchově dětí jako klub a zvyšovali tak svůj potenciál. Určitě si s trenéry lehce připijeme a pro kluky do kabiny taky něco menšího připravím.

Co pro vás tahle cena znamená?
Radost z toho, že se jako klub posouváme kupředu, motivaci, že jdeme správným směrem a zároveň zodpovědnost za všechny děti v klubu, abychom nestagnovali, nebyli uspokojeni, ale pokračovali v nastavené práci a snažili se plnit dětem jejich sny.

Říká se o vás, že jste náročný trenér. Nebude mít tahle cena za následek, že budete ještě náročnější?
Říká se, že jsem náročný trenér? Určitě mám určité požadavky, které mám jak na kluky, tak na trenéry či rodiče. Náročný jsem především na chování a vystupování kluků. Základ je zdravá osobnost. Cena mě rozhodně nijak neovlivní. Myslím si akorát, že budu víc náročnější, sám na sebe.

Před lety jste mluvil o tom, že klub musí sjednotit koncepci a zapracovat na komunikaci mezi trenéry. V Tempu jste v roli šéftrenéra mládeže. Jste nyní spokojený, jak to na Lhotce funguje?
Nejsem nikdy spokojený, protože pokud bychom byli, tak řada věcí začne stagnovat, propadat se či pouze dobíhat v nějakém režimu. Chceme-li se neustále posouvat, tak komunikace na celoklubové úrovni je strašně důležitá. Je důležité, když vedení pravidelně diskutuje s jednotlivými realizačními týmy, když trenéři mluví mezi s sebou, když se trenéři mezi sebou potkávají. Musím, ale říci, že se v tomhle ohledu spousta věcí změnila. Máme otevřené sportovní třídy na ZŠ Jitřní, kde působíme tři trenéři Tempa, dále vybudování umělé trávy na Tempu. Na základě těchto věcí se máme možnost všichni mezi sebou celoročně setkávat, mluvit, pozorovat se navzájem v tréninku nebo i trenérům v jiných kategoriích vypomáhat. Dále míváme pravidelné trenérské schůzky. Myslím si, že je řada věcí, které jdou ještě vylepšit, ale za tu dobu se v tomto ohledu udělal obrovský pokrok. Myslím si, že většina týmů na Tempu má velice podobný způsob myšlení, uvažování a nároky na způsob hry a výchovy dětí. Obrovský podíl na tom má i Tonda Plachý, který je obrovskou trenérskou personou v našem klubu. Dokáže naše mladé trenéry rovněž inspirovat, poradit či motivovat.

V profesionálním klubu má trenér na hráče větší páky, jak je těžké přesvědčit kluky v oddíle jako je Tempo, že stojí za to dělat nějakou činnost, na níž nebyli zvyklí?
To je hezká otázka. Tady musím zmínit jméno Venci Nechvíly, který má na starosti naše předškoličky. On dokáže děti zaujmout, dokáže u nich budovat lásku k fotbalu nebo ke sportu. Díky němu vytváříme základy pro naše mládežnické týmy. Takže důležitou věcí je na děti působit od nejmenších let a pěstovat u nich lásku k činnosti, kterou dělají – jsme zaměřeni především na výchovu vlastních dětí. U starších dětí, které do klubu přicházejí, není cílem přesvědčovat, chceme, aby si kluci vytvářeli vlastní názory na danou věc. Je to o čase a trpělivosti. Snažíme se s nimi otevřeně bavit a řešit problémy individuálně. Kluci se musí sami rozhodovat, jestli do toho chtějí jít, nebo ne. Někdy samozřejmě člověk musí i zvýšit hlas, ale každé dítě je osobnost a musíte si najít cestu ke každému. Sport je celkově důležitým nástrojem pro utváření osobnosti dítěte, a v dnešní době to jedna z mála činností, která dostává děti do diskomfortního prostředí. Musí zde nastat vzájemná důvěra v trojúhelníku trenér – dítě – rodič. Věřím, že když se nám podaří hlouběji proniknout i na základní školy, jasně nastavit pravidla pro celkové fungování a zlepšit komunikaci na úrovni škola - Tempo. Poté se nám konečně podaří uzavřít důležitý kruh ve výchově dítěte ve spolupráci rodina – škola – fotbal. Poslední věcí k této otázce je strašně důležitá spolupráce trenér – rodič, společným cílem musí být vychovat osobnost, když se podaří vychovat i fotbalistu, už je to taková třešnička na dortu. Nyní se nám podařilo na Tempu vydat i příručku pro rodiče, díky které se je snažíme informovat o naší činnosti. Kdyby o ni měli zájem i jiní trenéři, tak je volně ke stažení na našich webových stránkách.

Po příchodu na Lhotku jste mluvil o tom, že rozdílů proti předchozím působištím je opravdu hodně. V čem se povedlo udělat největší pokrok?
Především ve dvou věcech: a to v trenérském obsazení a infrastruktuře. Největší pokrok se povedl tím, že se vybudoval fantastický sportovní areál pro děti, rodiče a trenéry. To je obrovská výhoda klubu, když se zde mohou všichni vzájemně potkávat, povídat si, sledovat tréninky či si jít jen tak zaběhat do přilehlého lesa. Dalším - pro mě neméně důležitým - prvkem je vybudování výborného trenérského kolektivu. Od trenérů áčka až po trenéry v předpřípravkách. Máme zde spoustu mladých inteligentních trenérů, kteří mají vlastní názory či nápady. Samozřejmě se nám rovněž zlepšuje komunikace s rodiči, či se založily sportovní třídy.

Jen malá odbočka: zvažoval jste, že zkusíte oživit hráčskou kariéru? Věk na to máte, je vám 32 let, proč se to nepovedlo?
Zvažoval jsem, ale omezovaly mě neustále zdravotní problémy, pak ještě nedostatek času. Tak z toho bohužel sešlo. Jsem rád, když si jdu zahrát alespoň Hanspaulku. 

Během působení v Tempu jste nedokončil doktorát na FTVS a teď vedete na základní škole Jitřní sportovní třídy. Naplňuje vás to?
Jsem maximálně spokojený, mohu dětem předávat zkušenosti, které jsem nabral při studiu na FTVS a v trenérské branži. Máme tu děti z Tempa, mohu s nimi řešit problémy, sledovat jejich prospěch. Mohu poznávat osobnosti jiných dětí a učit se, jakým způsobem smýšlí či jednají, popřípadě co je k danému chování vede. Jsou to další pozitivní impulzy pro trenéra mládeže, protože pořád hledáte cesty k tomu, jak otevírat komunikační kanál dítě x trenér nebo jak se vzdělávat. Tímto způsobem se mi daří nabírat zkušenosti a věřím, že mě role učitele výrazně posouvá i v roli trenéra a naopak. Dalším důležitým faktem je, že jsou tady i další trenéři z Tempa, což je opět silným impulsem nastavovat tělesnou výchovu na naší sportovní škole. Postgraduální studium mi rovněž přineslo spoustu informací, zážitků, poznal jsem tam řadu skvělých lidí, se kterými jsem pořád v kontaktu. Nebyl jsem tam však tak šťastný jako v profesi trenéra a učitele.

Já jsem byl nejšťastnější, když nám na tělocviku učitel dal míč a my hráli fotbal. To vypadá, že takhle to na vašich hodinách tělocviku nefunguje, co?
To jednoznačně souhlasím, ale pořád je před fotbalem vybíjená. Všichni by nejraději do sebe pořád jen bušili míčem. (směje se) Samozřejmě naším cílem je rozvoj především pohybové kultury a učení se dalším pohybovým dovednostem – vytvoření širokého pohybového rejstříku, neboť kluci mají fotbalu na tréninku „dost“. Bohužel v dnešní době ubývá pohybové přirozenosti, většinou převládá sedavý způsob života, jsou jiné možnosti, tak se to snažíme dohánět všemi možnými pohybovými činnostmi. Nechci vzpomínat, jaké to bylo za nás, ale dneska je prostě jiná doba a my musíme chytat její trendy. Ve výuce se snažíme zaměřovat většinou na všechny sporty vyjma fotbalu, i když občas si ho kluci taky zahrají. Výhradně se ve škole zaměřujeme na atletiku, gymnastiku, úpoly a jiné míčové sporty.

Četl jsem, že pro vás výsledky nehrají roli a nesledujete ani tabulky. Takže podporujete směr FAČR, kdy se nezveřejňují do určitého věku výsledky dětí a mládeže?
Je pravda, že jsem tohle řekl. Výsledek je důležitý především z hlediska sebevědomí dětí. Když vyhrávají, tak jsou schopné se více těšit na tréninky, atmosféra v týmu je výrazně pozitivní a jsou schopnější i během zápasů nebo tréninků si více dovolit. Nikdy však nemůže být výsledek na úkor rozvoje jednotlivých hráčů nebo pěstování strachu, že když se udělá chyba, dostane se gól. Tréninkový i zápasový proces musí být především učební, a proces učení chyby přináší a z nich musíme mít právo se poučit. Tabulky stále nesleduji, nejsou pro mě prioritou. Jednoznačně jako klub podporujeme směr FAČR, poněvadž si myslíme, že je správný. Nejdůležitější je v těchto letech, kdy se nezveřejňují výsledky, u dětí vypěstovat lásku k fotbalu – vnitřní motivaci, děti by se neměly těšit na turnaj nebo na zápas, jenom protože tam jsou medaile nebo poháry. Primárním cílem musí být láska.

Víc než výsledky je tedy pro vás herní rozvoj hráčů. Jenže Tempo se dere soutěžemi v mládežnické kategorii výš a výš, takže o výsledky taky přece jde, ne?
S kvalitním tréninkovým procesem a kvalitním vedením hráčů se klub postupně posouvá směrem vzhůru. Kluci svoji kvalitou přerůstají svoji konkurenci a jsou schopni se prosadit způsobem, kterým chceme. Samozřejmě, že ve starších kategoriích již jde i o výsledky, ale pořád nesmíme zapomínat na výchovu individualit. Do týmu dospělých, do různých soutěží, přeci nikdy neprojde celý tým, ale každý jednotlivec se zařadí na svoji kvalitativní úroveň.

Už vás napadlo, že jednou opustíte mládežnickou kategorii a povedete tým dospělých?
Tak nad tímto tématem jsem se opravdu ještě nezamýšlel. Myslím si, že jsem se našel v kategorii, která mě baví, a které stále mohu přinášet nové impulzy. Může se to jednou stát, ale zatím to určitě není aktuální téma.

Kam až to chcete v trénování dotáhnout?
To je těžká otázka, kam to chci dotáhnout. Jdu po nějaké cestě, snažím se na ní odevzdávat to nejlepší, překonávat překážky a výzvy, a pak se uvidí, kam dojdu. Není to tak, že chci jít do Arsenalu. Cesta je dlouhá a jedině poctivou prací je člověk schopný se posunout o kus dál.

Během doby, co jste na Tempu, jste byl sledovat tréninky v bundesligovém HSV. Následovala ještě jiná stáž, a kdo je případně vaším trenérským vzorem?
Ano, byl jsem v Hamburku v rámci studia licence UEFA A Trenér mládeže. Od té doby jsme se byli ještě podívat za Tondou Barákem v Příbrami, když tam ještě působil. Letos o jarních prázdninách chci také někam vyjet, ale ještě je ve hvězdách kam. Jestli zahraničí, nebo navštívit nějakou regionální akademii. Co se týká trenérského vzoru, tak se snažím vidět to nejlepší na každém trenérovi a převzít si to na sebe. Každý vás může inspirovat, ať už pozitivně, tak negativně, že si řeknete, takhle to opravdu nechci dělat.

Co vám jako trenérovi roku 2017 udělalo na fotbale největší radost?
Rok 2017 nám přinesl spoustu klubových radostí, nebyla pouze jedna. Začali jsme hrát zápasy na nově zrekonstruované přírodní trávě, obrovská sounáležitost lidí v klubu v projektu Tempo sobě, Tonda Kinský, odchovanec Tempa, si připsal první reprezentační starty, Martin Vitík jako hráč Tempa byl vyhlášen nejlepším hráčem na závěrečném turnaji MKS, možnost dorostu působit v divizních soutěžích, řada kluků měla možnost si zahrát za výběr Pražského fotbalového svazu, někteří kluci dostali možnost působit v top týmech Prahy. Bylo toho opravdu hodně, nerad bych zde něco opomenul. Největší radost mi však přináší možnost být každý den na fotbale a vidět spousty dětí, jak je fotbal baví, jak se radují z každého vstřeleného gólu, vidět trenéry, jak se jim snaží pomáhat v plnění jejich snů a zároveň se sami rozvíjí a vidět rodiče, jak jsou pyšní na své děti, na svůj tým a věřím, že i na svůj klub.

A kam svoje trenérské mety posunete pro rok 2018?
Určitě se na Tempu posunu k jinému ročníku, poněvadž v létě se můj ročník 2003 bude přesouvat do kategorie mladšího dorostu. Jinak jsem sám zvědavý, co mi nový rok přinese. Spíše věřím, že se zase jako klub posuneme o kousek dál, že všichni budou na Tempu spokojení. Máme v klubu spoustu nápadů, spoustu nadšených lidí a věřím, že se nám z toho podaří zase něco uskutečnit. Ještě bych chtěl poděkovat své rodině, která mi byla a je velkou oporou, přítelkyni, která to se mnou opravdu nemá jednoduché, lidem, kteří mě obklopují a dokáží mě inspirovat, motivovat, učit se radovat z maličkostí. Všem trenérům bych rád vzkázal, ať jsou v tréninku dětí trpěliví, ať se s dětmi radují z každého tréninku a zápasu a rodičům, aby věřili svým trenérům a jejich tréninkům.

René Machálek, sport.cz

Foto: Jan Tauber