Nehoním se za nulami, tvrdí gólman Winter. Ale má jich už pět

21. září 2011 14:15 » O první místo v tabulce II. ligy se dělí společně se Zlínem fotbalisté Bohemians Praha, kteří ještě v minulé sezoně hráli ČFL. Nejvýraznější postavou týmu ze Střížkova je v současnosti pětatřicetiletý brankář Václav Winter, který v pěti z dosavadních sedmi zápasů uhájil čisté konto! Až dosud ho překonali jen dva hráči: slávista Vyhnal, hostující v Sezimově Ústí, a spoluhráč Horáček, který si dal v Brně vlastní gól.

Václave, zažil jste už někdy tak skvělý vstup do sezony?
Zažil, bylo to v době mého působení v Atlantiku Lázně Bohdaneč, kdy jsme hráli po sestupu z nejvyšší soutěže druhou ligu v ročníku 1998/99. Měl jsem tehdy na konci sezony čtrnáct zápasů s nulou. Dlužno říct, že jsme měli dobrou obranu.

V loňské sezoně s Bohemians Praha v ČFL však těch nul bylo patnáct.
Klub nám zachoval i v ČFL profesionální podmínky, takže se od nás čekalo, že třetí ligu suverénně vyhrajeme. Takže do toho tak nějak zapadaly i ty moje zápasy s čistým kontem. Na jaře jsem dostal v několika zápasech jen jediný gól a většinou až na konci utkání. Měli jsme už zajištěný postup a bylo těžké se plně koncentrovat. Já se za nulami nehoním, důležitější je tým, jeho výsledky a také aby v něm byla pohoda.

Zmínil jste druholigový ročník 1998/99. Tehdy utvořil Jaromír Blažek v brance Bohemky rekord v podobě 22 zápasů s čistým kontem. Víte o tom?
Ovšem, vždyť jsem tehdy v obou zápasech proti Bohemce chytal za Bohdaneč. Dvaadvacet nul za sezonu, to je opravdu výjimečné číslo. Ale rekordy padají, takže i tohle se dá překonat.

Který z těch sedmi zápasů v nové sezoně byl pro vás nejtěžší?
Možná překvapím, že to nebyl ani jeden z těch pěti, kdy jsem neinkasoval. Nejvíc si totiž vážím výkonu svého i celého mužstva z utkání v Brně, kde jsme remizovali se Zbrojovkou 1:1. Dostal jsem tam gól už v první minutě, ale kluci to pak odehráli skvěle. Hodně těžké to ale bylo hned v prvním utkání v Jihlavě, kde jsme nakonec vyhráli 3:0.

Co se pro vás teď ve druhé lize a s novým trenérem Barátem změnilo?
Nezměnilo se nic, objem tréninku je stejný. Jsem rád, že jsem tady a že hrajeme domácí zápasy i ve druhé lize na Střížkově. Tým si toho stěhování v předchozích letech užil dost, nejprve Xaverov, pak Viktoria Žižkov a nakonec Strahov. Teď jsme už druhou sezonu zpět ve skutečně domácím prostředí, to je stoprocentně naše výhoda. V létě se tu udělala rekonstrukce areálu a lidé se sem už nechodí jen dívat, ale také nám fandí. To, co tady dokázal pan Kapr a lidé okolo něj, je úžasné. Tohle bych rád zdůraznil.

Bohemians Praha je tým nabitý zkušenými a staršími hráči, přesto je občas na hřišti seřvete jako malé kluky…
Jsem zvyklý spoluhráče dirigovat. Nemám problém upozornit je, pokud se zapomenou a v obranné fázi v tu chvíli nezaujímají vhodné postavení. Ale směrem dopředu ne, dirigovat je ještě v ofenzivě, to bych si už nedovolil.

Mnozí vás chválí za vynikající práci nohama, často se ale zdá, že sebevědomí přeháníte a před vlastní brankou dost riskujete. Souhlasíte?
Nemluvil bych o riskování. Někdy je potřeba trochu podržet čas, daní za to jsou občas žluté karty. Je fakt, že si na to musím dávat větší pozor. Zatím jsem ale nedostal více než dvě žluté za sezonu. Pokud dostanu malou domů, v pravou chvíli to před dobíhajícím protihráčem zaseknu.

No, při zápasech doma v takové chvíli spíš občas zatrnou. Tohle se také sem tam nevyplatí, že?
Zatím se mi to nevyplatilo jen jednou. Bylo to na jaře roku 2008, v prvním utkání semifinále Poháru ČMFS se Spartou, které se hrálo v Horních Počernicích. Jinak nikdy. Prohráli jsme po mé chybě 0:1, gól mi dal Jirka Jeslínek. V další sezoně už pak hrál ligu za Bohemians Praha.

Kdosi vás nazval specialistou na postupy, kolik jste jich tedy vlastně slavil?
Zatím čtyři. Začalo to s Kladnem, potom jsem už byl v Bohemians Praha, kdy jsme pod vedením trenéra Luboše Urbana postoupili dvakrát za sebou, nejprve do druhé a hned nato do první ligy. Tehdy to nikdo nečekal, proto měl tento postup asi nejvyšší hodnotu. No a v loňské sezoně přišel čtvrtý postup, z ČFL do druhé ligy. Ten už jsme slavili v domácím prostředí tady na Střížkově.

Takže na konci té letošní sezony to bude oslava číslo pět?
Já myslím, že možné je všechno. Máme zkušené mužstvo, které touží vyhrávat, a tak by to měl být i náš cíl. Pokud se nám bude dařit, proč by z toho nemohlo být první nebo druhé místo na konci sezony? Pro mě jsou cíle a výhry důležité, nemám ve zvyku dělat fotbal jen tak.

Po odchodu Jaroslava Belaně do Ružomberoku vám ale nekryje záda žádný zkušený gólman.
S Jardou jsme velcí kamarádi, teď se zkouší prosadit doma na Slovensku. Na druhou stranu je fakt, že se cítím lépe jako brankářská jednička, prostě když vím, že mám od trenéra důvěru. Příliš častá rotace na brankářském postu mi moc nesedí. Ale je tady jako dvojka Honza Šebek, který působil v mládežnických týmech londýnské Chelsea. Takže každý jsme nahraditelný.

Máte vůbec čas na něco jiného než fotbal?
Na rodinu, mám sedmiletou dceru Viktorii. To je ten nejlepší relax. Nejsem ten typ, který má v hlavě fotbal 24 hodin denně. Na druhou stranu chodím se dívat i na jiné zápasy. Na ligu ne, jen na nižší soutěže.

Například?
Například na divizi v Horních Měcholupech, protože tam bydlím. Chodím v Praze na zápasy od I. A třídy po divizi. Původně pocházím z Jižního Města, z těch klasických paneláků. A nebo jak se říkalo, z králíkáren.

Ale jste odchovancem Slavie, ne?
Ano. Tehdy to bylo tak, že zástupci klubů obcházeli školy a hledali hráče. Byli i u nás na Jižňáku, a tak jsem se ocitl už v pěti letech ve Slavii. Působil jsem v Edenu až do devatenácti, v době, kdy tam byly takové brankářské osobnosti, jako Honza Stejskal, Jarda Blažek nebo Radek Černý. Ten pak odešel do Chebu a já jsem se posunul ve Slavii na post brankářské trojky.

Možná málokdo ví, že jste dal také gól v mistrovském zápase.
Jsou brankáři, kteří jich mají víc. Třeba Radek Sňozík kope penalty.

To ale není zase až tak zajímavé, z penalty, protože vy sám jste skóroval coby brankář přímo ze hry!
Je to tak. Bylo to za Bohemians Praha v květnu roku 2007, v zápase ČFL v Českých Budějovicích. Hráli jsme tehdy proti domácímu béčku Dynama a prohrávali 0:1. V nastaveném čase jsem si naběhl před branku soupeře a vyrovnal na 1:1.