Na Bayernu se mi třásly ruce, chtěl jsem jít pozdravit Ribéryho, směje se fotograf Tempa Slavíček

5. ledna 2011 07:00 » Ještě před rokem pořizoval fotografie ze zápasů fotbalistů Tempa v I. A třídě. Teď už ví, jaké to je dokumentovat zápas slavného Bayernu Mnichov! Fotograf přeborového nováčka Pavel Slavíček v rámci prosincového zájezdu, který pořádal Pražský fotbalový svaz, byl na ploše při utkání Bayern Mnichov - St. Pauli. Obvykle míří jeho objektiv na hvězdy Tempa Žaluda, či Kočího, které tentokrát vystřídal Ribéry se Schweinsteigerem. „Díky perfektním organizačním schopnostem pracovníků PFS jsem obdržel akreditaci na focení zápasu z plochy, bylo to úžasné,“ rozplýval se Slavíček, amatérský fotograf, který kromě Tempa dřív externě fotil i pro Deník.

Jak jste si focení na Bayernu užil?

Už první okamžik a dojem při vstupu na hrací plochu byl ohromující. Na zápas se St. Pauli dorazilo okolo 60 tisíc diváků a atmosféra byla skvělá. Jediný menší problém byl na začátku, když jsem se měl dorozumět s ochrankou a následně v akreditačním centru. Všichni mluvili „pouze“ německy, s angličtinou jsem dlouho neuspěl, až po chvíli se našel jeden z pořadatelů, s kterým jsem mohl mluvit anglicky.

Kolik fotografů na zápas přišlo? Bylo obtížné si najít dobré místo?

Přišel jsem na stadion půl hodiny předem a to bohatě stačilo. Fotografů nebylo víc, než chodí v Česku na ligu. Všichni byli velice příjemní, fajn a v pohodě. A taky měli lepší výbavu než já, která je na Bayernu nezbytná.

Proč?

Překvapilo mě velmi slabé osvětlení stadionu. Třeba Slavie v Edenu má osvětlení na značně lepší úrovni. Tam nebo na Spartě se svým vybavením nemám problém. Většině profesionálních fotografů sedících vedle mě v aréně Bayernu s nejnovějšími přístroji to bylo jedno, ale já se starším strojem se světlem docela bojoval.

Má i fotograf trému, když fotí na Bayernu? Tak jako by ji asi měli fotbalisté z menšího klubu?

Ano, je to úplně stejné. Trému jsem na začátku měl. Když jsem vešel na hřiště a rozhlédl se po té obrovské aréně, to byl zážitek, který se nedá popsat. Třásly se mi ruce. Najednou u mě stál Schweinsteiger s Ribérym a bavili se, jak budou rozehrávat roh.

To jste měl informace z první ruky.

(Směje se) Bohužel mluvili německy a to já neumím.

Třásly se vám ruce, i když jste pak měl fotit třeba tyhle dvě hvězdy?

Z české ligy jsem zvyklý fotit například Tomáše Řepku, ale tohle bylo něco jiného. Ribéryho mám strašně rád, je to jeden z mých nejoblíbenějších hráčů. Líbí se mi jeho přístup, nasazení s jakým chodí do soubojů, dává do toho všechno. A tady mě opět přesvědčil. Hrál výborně. Chvilku maká v útoku a za minutu už něco hasí v obraně. Když šel ke mně, tak jsem přemýšlel, že mu snad podám ruku (směje se). To by ale nešlo, tak jsem to neudělal, ale hodně jsem na něj číhal s foťákem.

Takže si doma zarámujete Ribéryho, kterého jste si sám vyfotil?

Jasně, mám ho asi na patnácti fotkách, hodně jsem se na něj soustředil.

Byl to váš životní zážitek, co se týče focení fotbalového zápasu?

To v každém případě. Fotbal sice nebyl nic extra, ale diváci byli spokojení, protože Bayern vyhrál 3:0. Co se týče atmosféry, byl to nejlepší zápas, co jsem kdy zažil.

Povídejte.

Už jen když četli sestavu... Hlasatel řekne křestní jméno a celý stadion přidá příjmení. A takhle jeli celou jedenáctku. To byl ohromný, ohlušující řev. Stejné to bylo s oslavou gólu, kdy se příjmení křičí třikrát, a pak začne hrát hudba. Když dá gól Altintop, hraje turecká hudba, když Ribéry, tak zase francouzská. Mají to připravené, bylo to něco neskutečného. A ti fanoušci? Šedesát tisíc lidí, kteří aktivně fandí. To není jako u nás, kde křičí pár desítek lidí a zbytek kouká. Tam spolupracoval celý stadion, bylo to velké.

Prý jste po gólech Bayernu nebyl schopný fotit, proč?

Opravdu těžko jde popsat tu atmosféru a hukot, který se ozval. Já se na to musel dívat. To se nedá srovnávat s přeborem, kde vykřikne patnáct až šedesát lidí (usměje se). Po gólu se mi vždycky skoro zastavilo srdce. Než jsem si uvědomil, že bych měl zase fotit, bylo po radosti. Až u třetího gólu se mi povedlo zachytit oslavy.

Fotbalisté si z podobných zápasů mohou vzít cenné zkušenosti. Platí to i pro fotografa?

Pro fotografa je strašně důležité, aby se dokázal odpoutat od hry. Vždycky, když jsem fotil Tempo, měl jsem největší problém s tím, že jsem se radoval z gólů. V tu chvíli ale pak nejste zapnutý a připravený na focení. Trvalo mi to rok, možná i delší dobu, než jsem přestal slavit. I dnes, když jsou vyhrocené zápasy, mi to nejde. Když jsem zažil Bayern, tak by mě teď atmosféra české ligy neměla rozhodit. Pokud v lize po gólu zakřičí pět tisíc lidí, nezblázním se z toho (směje se). Tohle bylo desetkrát silnější, budu se teď snad na fotbal víc soustředit. Každopádně bych chtěl podobný zápas a atmosféru zažít víckrát, to by se mi líbilo.

-tru-

Další podrobnosti a postřehy ze zájezdu na Bayern včetně fotogalerie Pavla Slavíčka budou publikovány v lednovém čísle časopisu Pražský fotbalový speciál.