Moje hobby jménem FIFA. Ale Vašek Kadlec je lepší, přiznává Holík

10. února 2017 07:00 » Je to hobby, které pojí snad všechny fotbalisty - hraní na konzoli. Záložník a kapitán Horních Měcholup Jiří Holík (23), který měl nakročeno do velkého fotbalu, ale dal přednost zaměstnání, však není jen nadšencem do herní klasiky jménem FIFA, ale i kamarádem slavných útočníků Jana Kollera a Václava Kadlece.

Hraní her se pro Holíka, s nímž se celý život táhne přezdívka Holas, rovná hraní nejznámější fotbalové „pařby“. A nutno dodat, že výhradně na konzoli. Té japonské. „Jako malý jsem na konzoli předminulé generace hrával Pro Evolution Soccer. Vždycky jsem ho prosazoval, oproti Fifě mi přišel hratelnější, živější, realističtější. To, že chyběly licence, mi vůbec nevadilo,“ vzpomíná s tím, že i s novější konzolí vytrval u fotbalového simulátoru od firmy Konami.

Poslední platí večeři
Jenže pak najednou přišla změna. „Prostě jsme s kamarády jednoho dne otočili a začali jsme hrát výhradně Fifu,“ líčí a dodává, že s kumpány pořádají regulérní turnaje. „Sejde se nás třeba deset, každý má jeden tým a hrajeme. Patří k tomu i sázky a různé hecovačky, aby to bylo zajímavější. Logicky pak nechybějí nadávky, emoce, pak to bývá jako ve skutečném fotbale. Sice je to jenom hra, ale jak my se u toho dokážeme zhádat,“ směje se.

Poslední dobou hraje Holík s kamarády i mini ligy. „Začali jsme tak, že si každý z nás koupil ve stejný den Fifu a měl týden na to zabudovat nějaký tým. Potom jsme začali hrát s tím, že je určitý počet zápasů, které mezi sebou během jednoho týdne musíme odehrát,“ vysvětluje. „Pravidla jsou nastavená tak, že ten, kdo skončí poslední, platí celkovému vítězi večeři.“

Ač dřív preferoval konkurenci, dnes nedá na hru od EA Sports dopustit. „Fifa byla dřív dost kostrbatá, tuhá. Nešel tam obejít gólman, nešlo pořádně udělat kličku hráči, jediné plus byly vlastně koupené licence. Ale během let se ohromně zlepšila, dozrála. Samozřejmě se vždycky najde nějaká chyba, ale podle mě je bezkonkurenčně nejlepší.“

Členem Holíkovy „pařanské party“ je i útočník Sparty Václav Kadlec. Od útlého dětství jsou totiž dobrými kamarády. „Na Žižkově jsme bydleli naproti sobě, chodili jsme spolu do školky i na základku. Trávili jsme spolu v podstatě všechen volný čas a vlastně jsme spolu začínali hrát i na konzolích,“ prozrazuje s tím, že sparťanský útočník mu ve Fifě dává na frak. „Těžko se to přiznává, ale Vašek je lepší. Přesněji řečeno je z nás všech jasně nejlepší. Párkrát jsem ho sice porazil, ale většinou nemám šanci,“ směje se.

U Kollera v Dortmundu
Holík se však fotbalu věnuje v první řadě aktivně, tedy na hřišti. Do balonu začínal kopat v jihočeské Smetanově Lhotě. Ano, v té Smetanově Lhotě, kterou proslavil nejlepší reprezentační střelec Jan Koller. Do vesnice se třemi stovkami obyvatel totiž Holík jezdil s rodiči na chalupu a přes tátu, který za místní, dnes už slavný mančaft odmala kopal a s Kollerem jsou dobří kamarádi, se seznámil i s „Dinem“.

V době, kdy hrál za Dortmund, se za ním dokonce Holík jel podívat a pár dní u něj pobyl. „Taťka za ním jezdil na všechny štace, ať už to bylo v Belgii, ve Francii nebo v Rusku. Vždycky ho tam zval společně s jejich dalšími společnými kamarády. A když je pozval do Německa, jel jsem taky. Byl to úžasný zážitek, na Westfálském stadionu jsem měl oči navrch hlavy,“ vybavuje si. „Později jsem byl i za Vaškem Kadlecem ve Frankfurtu, ale na Borusii to byl asi můj největší zážitek spojený s fotbalem.“

Ve Smetanově Lhotě si Holík dodnes občas kopne, jeho fotbalovým domovem jsou však už pár let Horní Měcholupy. Do těch se přesunul z Viktorie Žižkov, za kterou kopal od žáků až do dospělých. A zhruba půl roku byl i členem A-týmu. „Bylo to před třemi lety, v době, kdy tam působil Roman Nádvorník. Druhou ligu jsem si ale nezahrál. Byl jsem sice na lavičce, ale šanci jsem bohužel nedostal.“

Čím to, že na Žižkově nevydržel, obzvlášť když fotbalového talentu má na rozdávání? „Neměl jsem na to hlavu, dá se říct, že jsem při zápasech byl trémista. Když jsem byl uvolněný, tak jsem všechny bavil, ale jakmile jsem se dostal pod tlak, byl jsem najednou poloviční. Nad vším jsem zbytečně přemýšlel a tím pádem kazil. I proto mi říkali, že jsem spíš tréninkový hráč,“ usmívá se.

Mladým klukům, kteří se třeba jednou dostanou do podobné situace, proto radí: „Fotbal je strašně moc o hlavě. Hráč by měl na hřišti být nechci říct přehnaně sebevědomý, ale měl by si hodně věřit. Jinak snadno znervózní, začne se schovávat, nechce být tolik na balonu a neprodá to, co umí. Pak to logicky nemůže dotáhnout daleko,“ vzkazuje.

Přebor se hodně zlepšil
Jakmile Holík zjistil, že velkou kariéru asi neudělá, začal přemítat, kudy v životě dál. „Došlo mi, že bude asi lepší najít si pořádnou práci a fotbal odsunout na druhou kolej. Přerovnal jsem si to v hlavě,“ líčí. „Probral jsem to s rodinou a rozhodl se jít cestou normálního zaměstnání. A myslím, že jsem dobře udělal.“

Nejdřív si vyzkoušel džob ve firmě svého táty. „Rozvážel jsem gastro produkty do restaurací, což jsem dělal asi dva roky,“ vzpomíná s tím, že pak dostal nabídku od rakouské firmy Engel, která dělá stroje na vstřikování plastů. „To jsou obrovské mašiny, které se používají k výrobě plastových součástí v nejrůznějších odvětvích. Například palubní desky a další plastové díly do aut. Ale nejen do aut, je to vlastně všechno, co je z plastu. Víčka, lahve…“ vypočítává.

Jeho pozice je v oddělení s náhradními díly. „Řeším objednávky a nabídky právě na ty mašiny. Vzhledem k tomu, že ve výrobních linkách, například v automobilkách, jedou prakticky čtyřiadvacet hodin denně, tak je logické, že často odcházejí. A jakmile se něco porouchá, řeším to já,“ vysvětluje.

Práce Holíka baví, ovšem fotbal pro něj dál znamená hodně. „Ono je to svým způsobem pořád stejné, nebo alespoň podobné. V Měcholupech trénujeme čtyřikrát týdně, tedy jako ve vyšších soutěžích, a přebor má podle mě hodně vysokou úroveň,“ přemýšlí. „Hrál jsem ho už před lety za béčko Viktorky, takže mám možnost porovnání. A za tu dobu se kvalitativně hodně zvedl.“

Střední záložník Měcholup se dokonce nebojí srovnat úroveň přeboru s divizí, kterou si rovněž vyzkoušel. „Líbí se mi jeho prezentace a všechny ty věci, které se okolo něj motají. Třeba webové stránky, články a rozhovory, které k tomu patří, sestřihy utkání, prostě celkové promo, které se mu dělá. Když jsme odehráli zápas v divizi, tak měl člověk pomalu problém najít výsledky a tabulku. S přeborem se to nedá srovnat,“ pochvaluje si.

„Kdyby bylo na mně, hrál bych ho furt,“ dodává s úsměvem. „Navíc jsem v Měcholupech ohromně spokojený. Jsme mladé, stmelené mužstvo a máme vynikající partu.“

Štěpán Šimůnek

Článek vyšel v prosincovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE