Lukeš: Být učitelem ho nelákalo, ale učí. Liga ano, jenže mu dvakrát utekla

14. července 2016 07:00 » Ač dvakrát postoupil do první ligy, jednou s Blšany a podruhé se střížkovskými Bohemians, nejvyšší soutěž si nikdy nezahrál. Xaverovský srdcař DAVID LUKEŠ toho však nelituje. Ve fotbale totiž vždy stavěl na první místo spíš fungující, kamarádský kolektiv než honbu za osobním úspěchem. I tak má kariéru bohatou – jak tu na trávníku, tak tu profesní i osobní.

David vyrůstal na Černém Mostě, takže fotbal začal celkem logicky hrát v Xaverově. To mu bylo sedm let. A vydržel tu až do jedenadvaceti, kdy přestoupil do tehdy druholigových Blšan. „Hned první půlrok se nám podařilo postoupit do ligy,“ vzpomíná David, jenž se tehdy v týmu z populární fotbalové vísky potkal třeba s Patrikem Gedeonem nebo Janem Šimákem.

Kapitán reprezentace

Ač pomohl k postupu do nejvyšší soutěže, sám si ji nikdy nezahrál. „Ligový start nemám, za Blšany jsem nastoupil jen v pohárovém utkání. I proto, že jsem si zpřetrhal křížové vazy v koleni. Takže místo ligy mě čekala osmiměsíční pauza,“ prozrazuje chlapík, který se po zranění rozehrával na Přední Kopanině.

Poté následovala série hostování. „Vrátil jsem se do Blšan, ale šanci jsem nedostal, takže jsem šel zpátky do Xaverova. A potom do Krče. Ale ta neustálá hostování mě moc nebavila, takže jsem to víceméně zabalil a rozhodl se jít do Brandýsa, který tehdy hrál divizi.“

Právě na téhle štaci David poprvé přičuchl ke koučování. „Přišlo to tak nějak samo. Trénování mě vždycky lákalo, takže když v Brandýse skončil trenér, nabídl jsem se a tuším, že dva zápasy jsem působil jako hrající trenér. Další rok jsem trénoval přípravku a půl roku jsem měl na starosti starší dorost. Licenci jsem měl z FTVS, kterou jsem v té době ještě studoval,“ sumíruje.

V Davidově fotbalovém životopise se právě i díky tomu, že působil na FTVS, najde i velmi zajímavá kapitola, nebo spíš série kapitol: čtyřikrát se účastnil letní Univerziády, českou akademickou reprezentaci vedl dokonce jako kapitán. „V roce 1995 v Japonsku jsme byli pátí, o čtyři roky později na Sicílii desátí, v roce 2001 v Pekingu pátí a nejlepšího výsledku jsme dosáhli před třinácti lety v Jižní Koreji, kdy jsme byli třetí,“ rekapituluje.

Vyšší soutěž = horší vztahy

V té době bylo Davidovi sedmadvacet a čekal ho další přestup, tentokrát na Břevnov. Po třech letech se přesunul do střížkovských Bohemians, s nimiž postoupil do první ligy. A stejně jako před lety v Blšanech si ji nezahrál. „Tam se to lámalo. Byl jsem v týmu jediný, kdo současně chodil do práce, protože v té době jsem už učil na Rakouském gymnáziu. Do toho jsem měl ještě další práci, pro jednu firmu jsem dával reklamy do tramvají. Dělalo se to po nocích, takže to bylo časově dost náročné.“

Velké vytížení Davidovi logicky bralo čas na odpočinek a regeneraci. „Navíc jsem začal mít nějaké svalové problémy, neměl jsem jistou smlouvu a nechtěl jsem pouštět práci. Proto jsem raději přestoupil do Votic, kde jsem jakoby ukončil aktivní kariéru. Tři roky jsem tam působil jako hrající asistent trenéra,“ přibližuje s tím, že po následné anabázi u ligového dorostu v Benešově a třech letech u mužů na Motorletu se oklikou vrátil do Xaverova, který mezitím „povstal z popela“.

„Jakmile jsem viděl, že se to tam znovu dává do kupy, neváhal jsem. Je to sice fráze, ale Xaverov je pro mě srdeční záležitost. Myslím, že každý hráč, když byl někde v mládeži a má možnost se pak vrátit, by to tomu klubu měl vracet,“ přemítá David. „Teď jsem tam kapitán a společně s Jirkou Chalupou i trenér,“ dodává s tím, že oceňuje, jak se v Xaverově daří práce s mládeží.

Toho, že si nikdy nezahrál ligu, ač k tomu měl dvakrát velmi blízko, David nelituje a svou kariéru by neměnil. „Jsem člověk, který má v kolektivu a v týmu rád určité kamarádství. Ve vyšších soutěžích je ale velká konkurence, která nastavuje pro mezilidské vztahy trochu jiné podmínky. A s tím jsem se vždycky trochu pral,“ vysvětluje.

Občas zaskočí Marek Kincl

David Lukeš vystudoval na FTVS obor sport a tělesná výchova s tím, že měl specializaci na trénování fotbalu, z něhož dělal i diplomovou práci. K profesi kantora, které se věnuje už roky, se pak dostal víceméně náhodou. „Učení jako takové mě nikdy moc nelákalo, vyplynulo to tak nějak samo,“ přiznává.

V době, kdy přestupoval do Břevnova, totiž už nechtěl trávit celá dopoledne doma. „Navíc už jsem nebyl nejmladší. Odpověděl jsem tedy na inzerát a začal jsem učit tělesnou výchovu třídy fotbalistů na základní škole Na Balabence… No, byl to opravdu hodně velký zážitek,“ naznačuje s významným úsměvem.

David tu vydržel dva roky, pak raději základku vyměnil za soukromé Rakouské gymnázium (kde se mimochodem potkává s někdejším sparťanem Markem Kinclem, který tu pracuje na vrátnici).

„Zpočátku jsem učil na částečný úvazek, pak hodiny přibývaly a už další rok jsem byl na plný úvazek. A jsem tu už přes deset let,“ líčí v útrobách moderní školy v Modřanech.

Gympl, na němž působí, je specializovaný na jazyky. A jak název napovídá, zejména na němčinu. I proto jsou kantoři z větší části Rakušané. To, že by se s nimi David nedomluvil, však nehrozí. „Sice jsem se němčinu a angličtinu učil jen čtyři roky, ale maturoval jsem z nich a základy zvládám, domluvím se. Kolegové jsou navíc vstřícní a sami se učí česky.“

Přestože už završil první „desetiletku“, profese ho pořád baví. „Asi jako v každé práci. Někdy víc, někdy míň,“ usmívá se v narážce na vypjatá období typu uzavírání známek. „Ale vzhledem k tomu, že mám možnost porovnávat, tak musím říct, že místní studenti jsou na úrovni. Což je celkem zásadní,“ upozorňuje David, který je na Rakouském gymnáziu jediným kantorem tělocviku. „Což je někdy, třeba když jdeme na nějaký školní turnaj, problematické. Ale v takových situacích mi pomáhá právě Mára Kincl, který za mě zaskakuje.“

Víc času na rodinu

David momentálně bydlí s rodinou v Kyjích. Na manželku Lenku a děti Ondru a Terezku teď má i díky tomu, že už opět kope za Xaverov, víc času. „Ještě na Motorletu jsem musel být na tréninku i čtyřikrát do týdne, do toho zápasy. Tady trénujeme dvakrát týdně, což není takový fofr. Je to pro mě ideální i vzhledem k tomu, že děti jsou teď v období, kdy se jim musím víc věnovat a fungovat jako táta,“ říká.

Potomstvo vedou s manželkou, někdejší volejbalistkou, ke sportu. „Ovšem nenásilně,“ upozorňuje. „Jsem úplně vyřízený z rodičů, kteří hlásí, jak mají jejich děti v pondělí jeden kroužek, v úterý druhý atd. Podle mě mají děti do deseti let mít nějakou aktivitu dvakrát týdně a maximálně třeba zápas o víkendu,“ myslí si.

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v květnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE