Královický cestovatel Krejča: Dostal jsem housle na Copacabaně

29. dubna 2016 07:00 » Neodmyslitelně patří ke Královicím i Pražská teplárenská přeboru: záložník MICHAL KREJČA hraje nejvyšší pražskou soutěž už dlouhé roky. A ač už je mu 37 let, prošel si v kariéře jen třemi týmy. Nerad totiž mění. O to víc možná překvapí Krejčova největší záliba, která rozhodně nekoresponduje s jeho konzervativním přístupem ohledně volby klubů – velmi rád podniká dobrodružné výpravy po světě. Naposledy projel Indii, Bangladéš a Nepál.

Kolik zemí už jste viděl?
Spočítané to nemám, ale začal jsem tím, že jsem projel většinu zemí v Evropě. Převážně autem. Často jsem se přitom snažil navštívit i fotbalové stadiony v daných zemích, což přetrvává i nadále, když jsem začal jezdit mimo Evropu.

Zaujalo mě, že jezdíte sám. Bylo to tak vždycky?
Není to tak, že bych jezdil jenom sám. Jsou místa, kam bych sám nikdy nejel, nicméně pokud jedu sám, vybírám si asi trošku více komplikované a méně komfortní země pro cestování. Začalo to tím, že jsem se takhle rozjel do Íránu a hrozně mě to tam nadchlo. Byla to jiná dimenze cestování.

V čem přesně?
Větší adrenalin, člověk víc přilne k místním, kteří mají tendenci vás kontaktovat. Írán, to byla pro mě první větší divočina.

Nebál jste se?
Bál jsem se, ale snažím se před každou cestou dokonale připravit a problémy eliminovat tím, že si o té zemi hodně přečtu. Přípravy začínám tak půl roku předem, pomáhají mi i konzultace s jinými cestovali na různých diskusních fórech. Byl jsem i v Brazílii, kde jsem se taky trochu bál, ale pokud si člověk dává pozor a dodržuje pravidla, že v noci nechodí do nebezpečných čtvrtí, je to v pohodě. Teď už můžu říct, že jsem tomuhle stylu cestování propadl.

Podle čeho si vybíráte destinace?
Ta země mě musí něčím lákat, většinou si vybírám místa, kde to není moc turisticky zkažené, kde jsou lidé přirození. Necestuji za památkami, ale za místní kulturou. Není pro mě podstatné, abych si někde udělal fotku u chrámu nebo sochy, jde mi o každodenní kontakt s tou zemí a lidmi.

Naposledy jste projel Indii, Bangladéš a Nepál. Dostal jste se do nějakých nebezpečných situací?
Všude v těchto exotických destinacích to je do určité míry nebezpečné, ale díky precizní přípravě jsem se snažil nebezpečí eliminovat. V Bangladéši jsem se ale docela bál. Současný stav světa není úplně optimální a zrovna tady je chování lidí silně ovlivněno náboženstvím a životní úrovní. Paradoxem je, že přesto je zde většina běžných lidí naprosto srdečná a rozdali by se. Turisté tam navíc prakticky nejsou.

Jak to tedy v jedné z nejchudších zemí světa vypadá?
Nebál jsem se, že by mě chtěli okrást, jestli je myšleno tohle, ale měl jsem strach z náboženských fanatiků. V té zemi bylo něco ve vzduchu. A to něco byl právě strach, který se nedal popsat. Kamkoliv jsem přišel, viděl jsem v očích slušných lidí, že se o mě bojí. V Bangladéši jsou skupiny opravdu radikálních muslimů, kteří nejsou nevraživí jen proti „bezvěrcům“, jako jsem pro ně já, ale i mezi sebou. Válčí tam teroristické organizace, jsou to fanatici a je jich tam hodně. Útoky jsou tam běžné. Všude na ulicích jsou vojáci, u kterých jsem viděl zděšení, když mě zahlédli.

Proč?
Za týden, co jsem tam strávil, jsem neviděl v Bangladéši jediného bílého. Ti vojáci věděli, že jsem v jejich teritoriu, že za mě mají zodpovědnost, že z toho nemají dobrý pocit. Opravdu jsem se nebál okradení, ale někdo vás tam může unést a zabít jen tak z principu. Kvůli náboženskému pobláznění vás klidně odstřelí jako psa.

I přesto se ženete do takhle nebezpečných výletů? Není to riziko zbytečné?
Člověk si tu realitu uvědomí až na místě. Připravíte se teoreticky, ale v reálu je to jiné. Ta země mě moc lákala, ale abych nemluvil jen negativně: jak jsou tam běžní lidé chudí, tak jsou neskutečně úžasní, nejsrdečnější, co jsem kde viděl. Ta tvrdá realita vás zasáhne až na místě. Tam se mi rozklepala kolena, dopředu jsem si to ale nepřipouštěl.

Neměl jste chuť to otočit?
Nešlo to, jel jsem tam z Indie a pokračoval do Nepálu. Musel jsem Bangladéší projet, jinak by se mi hodně narušil scénář cesty.

Dostal jste se do nějaké opravdu hraniční situace?
To úplně ne, i když několikrát jsem byl blízko. Fotbalovou terminologií bych to nazval, že jsem se snažil číst hru. Z půl metru na vás někdo vytáhne kudlu lehce, ze dvou metrů už se mu to dělá hůř.

Když vás poslouchám, neumím si moc představit, co bych dělal týden v Bangladéši...
Je to jiné cestování, než na které jsou lidé v Česku zvyklí. Člověk má cíl a ten potřebuje zvládnout. Vím, kam chci dojet a kolik na to mám času. Cesty mám rozplánované na etapy. Nejsem na místě, že bych tam trávil čas a neměl co dělat. Navíc jsou v těch zemích časové úseky relativní, co v Česku trvá půl dne, tam zabere dva dny. Věděl jsem, že v Dháce mám dva dny na prohlídku města, pak musím pokračovat dál. Mám už vytipovaná místa, která navštívím. Někdo jede do Paříže a jde na Eiffelovku, já jdu v Dháce k řece, která je centrem dění.

Zmiňujete, že jsou tam časové úseky relativní. Z toho asi vyplývá, že autobusy nebo vlaky nejezdí úplně na čas…
Musíte improvizovat. Těžím z informací, které jsem posbíral dřív, zbytek vyřeším na místě. Základ je mít naplánovaných několik volných dní, z toho času pak dotujete prodlevy, které vzniknou. Tam neexistuje nějaký jízdní řád, ale třeba od jiných cestovatelů vím, že tady je se spoji komplikace, jinde to zase docela ujde. To, co očekávám, se tak z osmdesáti procent vyplní.

Konzultujete s někým tyhle cesty ohledně bezpečnosti?
Základ je nahlásit se na webu ministerstva zahraničí, pak mám jednu až dvě osoby v Česku, kterým o sobě dávám pravidelně vědět, a máme domluvu, kdy mají jednat, pokud bych se neozýval. Na webu ministerstva nebyla vyloženě informace, že je Bangladéš zakázaná, jak je to třeba v případě Pákistánu. Rozhodnutí, jestli jet nebo nejet, bylo vyloženě na mých pocitech.

A když se na to podíváte zpětně: neriskoval jste až příliš?
Do jisté míry jsem mohl mít štěstí, koeficient štěstí se nedá vyhodnotit. A ano, asi to bylo i trochu nebezpečné.

Město Dháka patří k nejhorším na život na celé planetě. Přibližte, jak to tam vypadá?
To se snad ani nedá, jsou tam strašné životní podmínky, neuvěřitelný smog, přes který člověk nevidí slunce. Chudoba je tam úplně extrémní. Spousta chudých měst má bohaté a středně bohaté čtvrti, a pak takové ty chudé favely. Tady je město protkané chudobou celé, všichni jsou zoufale chudí. Zároveň jsou však neuvěřitelně vyrovnaní a spokojení – nevědí, že to může být jiné. Chovali se tam ke mně skoro nejlépe ze všech mých cest.

Jak se to projevuje?
Když jsem chtěl radu, pomoc, byli strašně vstřícní, což třeba vůbec neplatilo v Indii. Nebo se chtěli jen pozdravit, pobavit. Jejich srdečnost byla obrovská. Když se ale s cizincem začne někdo bavit, do minuty je kolem padesátihlavý dav.

Vy jste ze své cesty dával na Facebook pravidelné reporty. Z Bangladéše ale chyběly, byla to jedna z mála zemí, kde nešel internet?
Internet tam funguje, ale tyhle ortodoxní islámské země mají omezení, je tam náboženská diktatura, takže jsou přístupné jen některé stránky. Facebook mezi nimi nebyl.

Mají obecně chudí lidé v těchto zemích možnost se dostat na internet?
Ti opravdu chudí mobily nemají, ovšem bylo dost lidí, kteří žijí v chatrči, ale paradoxně mají mobil, kterým si všechno můžou vyfotit a dostanou se na internet. Je to fenomén. Mobil je pro ně neskutečné bohatství. Třeba v brazilských favelách není základní elektřina, jak ji známe od nás, hygienické podmínky jsou tam katastrofální, ale skoro každá chatrč má satelit. Ptal jsem se, jak je to možné. Funguje tam lobby politiků, kteří nákupy satelitů a televizí dotují, že je ti lidé dostávají zdarma nebo za úplně malé peníze, ale dají se pak dobře ovlivňovat při volbách. Také to však má bezpečnostní charakter: jsou to úplatky pro místní gangy, aby byl klid. Sluj s rákosy na střeše, nad kterými visí satelit, to je tam úplně běžné.

Jak řešíte ubytování? Vše až na místě?
Většinou na základě doporučení, dnes už booking.com funguje skoro po celém světě. Jedu s jasnou představou. Že bych vyrazil jen tak na blind, to pro mě nepřipadá v úvahu.

Jel byste třeba do Bangladéše znovu?
Nejel, a to ne kvůli tomu, že mám špatné vzpomínky nebo trauma. Co mě zajímalo, to jsem viděl a nemusím to vidět znovu – kochat se neštěstím, které tam je. Hodně mě ta zkušenost ovlivnila. My si tady vůbec neuvědomujeme, v jakém ráji žijeme, jaké tady máme sociální jistoty, které jsou naprosto nadstandardní, i když nadáváme. Tyhle země jako Bangladéš, to je úplné dno, podmínky jsou strašidelné. Děsím se toho, kdy se něco stane, protože si neumím představit, jak dlouho takhle vydrží žít. Lidé tam za pár let budou umírat zaživa, ty podmínky jsou otřesné.

Otřesně zněly i vaše postřehy z Indie: krysy velké jako králíci, lidé s nádory přes půl hlavy, spalování mrtvol v řece. To je tam běžné?
Je to potřeba brát jak historickou tradici země, zrovna spalování mrtvol tam vnímají jako samozřejmost. Není to svázané žádnými pravidly, takový volný styl. Můžete přijít a udělat si malý táborák. Nikdo to neřeší, což je šílené. Byl jsem ve Váránasí, což je jedno z nejposvátnějších míst v Indii. Indové věří, že když zemřou tady a jejich popel bude rozptýlen do řeky Gangy, bude to nejlepší pro jejich duši. Spousta lidí tam jezdí umřít, což je hodně depresivní. Když jdete po ulici a vedle vás čeká na chodníku mrtvola na spálení, je to hodně svíravý pocit. Leží tam zabalená v bílém a kolem lidi o něčem diskutují. Musíte se naladit na jejich notu.

Vám se to podařilo?
V tomhle trochu ano, ale třeba ekologie tam nehrozí, to je strašidelné. Byl jsem na zahradním festivalu, vedle mě stály dvě hezké holky a jedly. Daly poslední sousto a plastové talířky s příborem spadly na zem. Že by to aspoň hodily pod stůl, když už tohle? Ne, prostě jedly a najednou to upadlo. Vlastně se mi líbila ta noblesa, s jakou to pustily. A povídaly si dál.

V Indii vás také podle vašich zápisků zaujal největší chaos, jaký jste kdy viděl. Dá se to přiblížit?
V Indii žije 1,25 miliardy lidí, kteří jsou odmalička zvyklí žít v přeplněných místech, chaos a zmatek je tam běžný. Je tam každodenní a neustálý boj o každý centimetr místa, ale jim to přijde normální. Třeba vlaky. Oni několikanásobně vyprodají kapacitu a vůbec neřeší, jak se ti lidé dovnitř poskládají. Je tam pětkrát víc lidí, než vlak oficiálně uveze, iks z nich určitě bez lístku. Důležité je pro ně se někam dostat, neřeší jak. Koupil jsem si místenku na lehátko z Dillí do Kalkaty, což je 1500 kilometrů. Přišel jsem ke svému místu a tam byli další tři nájemci. Dva jsem vystrnadil, jednoho jsem se nezbavil a jel se mnou na mém lehátku až do chvíle, než vystoupil. Nikoho se nedovoláte, za pět dlouhých jízd vlakem v Indii jsem průvodčího potkal jednou. Ale člověk se strašně rychle přizpůsobuje, ke konci už mi to tak ani nepřišlo, naučil jsem se v tom chodit.

To se dá?
Základ je se tam co nejdřív s někým spřátelit, abyste v něm měl oporu, kdyby se něco případně dělo. Mohly by nastat situace, ve kterých se Evropan neumí úplně orientovat. Ale je to důležité i proto, aby vám někdo řekl, že už máte vystoupit, protože stanice jsou mizerně značené a vlak mívá velká zpoždění.

Řeka Ganga, o níž jste mluvil, je pro Indy posvátná. Jak se vám to hemžení kolem ní líbilo?
Ano, je to pro ně nejposvátnější místo, cokoliv je s ní spojené, je pro Indy léčivé - to je náboženský pohled. Teď můj racionální: do řeky tečou splašky, všichni se v ní koupou, i zvířata, perou v ní prádlo, spalují v ní mrtvoly, zároveň jsou schopní si tou vodou potírat místa na těle, kde mají nějaký zdravotní problém. Když si přikládají vodu z Gangy na kůži, jsou v extázi. Přitom je ta voda plná neskutečných bakterií, několikanásobně převyšuje nejhorší limity. Ale celé to dění, mumraj kolem, to byl zážitek, který se nedá zaznamenat na foťák. Co mě ale překvapilo, to byla zákeřnost Indů. Byl jsem v šoku.

Máte nějaký příklad?
Přijel jsem do Indie ve tři ráno a poprvé jsem se konfrontoval s tím mumrajem. Měl jsem představu, kde se ubytuji, ale v tom bazaru, kde je milion uliček, se něco těžko hledá. Věděl jsem, že o to brnkám nosem, ale když se zeptáte Indů, tak vám každý řekne, že to zná a zavede vás tam. Přitom vás chtějí podvést. Vedou vás jinam, aby na vás vytvořili tlak, že je to složité a vy jste jim dal za pomoc peníze, nebo vás vedou do jiného hotelu, kde dostanou provizi za hosta. Nevěřil jsem jim.

Takže za radu se platí?
Ano, ale věděl jsem, co je adekvátní. V Indii platíte za všechno, i když jsou to směšné částky. Za radu se tam dává 10 až 20 rupií, přitom 65 rupií je jeden dolar. Je to nic, jednotky korun, ale nejsme na to zvyklí. Oni to berou tak, že každý bílý má peníze. Nechápou, že když jdete pěšky, tak proto, že chcete jít pěšky a ne jet rikšou. Nechápou, že si nekoupíte každou věc, na kterou se díváte. Berou to takhle: Ty jsi bílý, ty si to musíš koupit!

Když jsme u peněz – na kolik vyjde podobné putování?
Byl jsem tam víc než tři týdny, i s letenkami mě to vyšlo na 23 tisíc korun a najel jsem víc než pět tisíc kilometrů. Ty země jsou extrémně chudé, třeba v Nepálu je za dolar 105 rupií a jídlo stojí 65 rupií... Já se snažím ty země co nejvíc poznat, žiji tam lokálním způsobem, stravuji se a cestuji jako oni, proto jsou ty ceny tak nízké. Ten zmiňovaný přesun vlakem z Dillí do Kalkaty stál 225 korun.

Jak na cestách řešíte peníze? Máte je stále u sebe? Berete si i kartu?
Člověk musí mít hotovost, nedá se spoléhat, že si všude vyberete. Beru si hotovost, rozdělím ji na tři části a důkladně je schovám. Velkou část mám na jednom místě, další dvě jinde.

Prozradíte, kde bývá ta největší část uschovaná?
Na vnitřní stranu pásku jsem si našil zip a peníze do něj zastrkal po celém obvodu. Kdyby mě někdo šacoval, nic nenajde. Pokud vás svléknou do naha, tak žádná skrýš nepomůže. Kartu si beru taky, ale nastavuji si menší limit.

Co bylo pro vás nejsilnějším zážitkem?
Obrovské kontrasty všedního života. Třeba v Nepálu je velký nedostatek elektrické energie, je puštěná jen někdy přes den. V noci je veliká tma, nejsou tam lampy, nic. Jednou jsem takhle šel a najednou spadl do metr a půl hluboké šachty. To byl velký šok. V Indii zase všichni plivou.

Tak to jste se jako fotbalista mohl rychle přizpůsobit, ne?
Plivání fotbalistů je oproti plivání Indů velmi kulturní. Tam nejde o plivání, ale spíš o tahání si chrchlů až z paty. To byla síla. Kdo nadává, že fotbalisté a vůbec sportovci plivou, měl by jet do Indie.

Doporučil byste lidem, ale navštívili tyhle destinace?
Určitě ano, minimálně zjistí, jak dobře se tady máme. I co se týče neobyčejných a nevšedních zážitků je tohle dobrý cíl. Jen od toho lidé nesmějí čekat pohodovou dovolenou, na které si odpočinou, protože tady musíte být pořád ve střehu. Vypnout se nedá ani na minutu. U jídla už přemýšlíte kam dál, jak to udělat, jak se tam dostat, koho se zeptat. Pořád musíte vidět tři kroky dopředu.

Když jsem viděl autobusy z vašich cest, moc bezpečně na mě nepůsobily. Jak to bylo v reálu?
Bál jsem se, protože s bezpečností to nemá nic společného. Jak styl řízení, tak technický stav. Ale jednou jsem se rozhodl, že tam pojedu, tak to musím brát. Ale to riziko je velké, což mě často napadlo. Každá nehoda tam musí končit drasticky. A těch nehod taky nebude málo.

Šíříte takhle ve světě slávu Královic?
Někdy byl problém, aby znali Česko, takže Královice by byly opravdu jen pro fajnšmekry. Ale fotbal obecně je hlavní spojovací nástroj pro každou zemi, čím je chudší, tím víc to platí. Fotbal tam přebíjí všechny půtky a nesváry. I ten nejchudší člověk na světě zná Messiho. Mně pomáhal Čech, Nedvěd a Rosický. Když jsem na to šel přes fotbal, byl to silný nástroj, jak získat sympatie. A došlo i na královický fotbal. Měl jsem v telefonu spoustu našich fotek a místním se to hrozně líbilo.

Zahrál jste si na téhle dovolené fotbal?
Tady ne, ale zahrál jsem si fotbal v Brazílii, což byl můj sen. Bylo to na slavné pláži Copacabana v Riu. V Česku hrají kluci pět na pět a nikoho k sobě nevezmou, ani je to nenapadne. Já se tam koukal na partu, přišel další kluk a najednou jsme šli automaticky hrát, každý na jednu stranu. Všem to přišlo naprosto samozřejmé.

Jak jste na nejfotbalovější pláži světa obstál?
Za žádného velkého fotbalistu se nepovažuji, oni navíc hrají dost na sebe, to vnímání fotbalu je tam hodně individualistické. Při první akci jsem dostal okamžitě housle, což pro mě není nic neobvyklého, ale tady jsem je dostal takovým způsobem, že se mi to v životě nestalo. Podobné jsem vyfasoval akorát od Aleše Burdy z Cholupic. (směje se) Brazilci jsou extrémně technicky vybavení, ale šíleně sólují. Brazílie by pro mě nebyla, stačí mi pražský přebor. (usmívá se)

Jak dlouho ještě chcete na téhle úrovni hrát?
Nad tím hodně přemýšlím. Zažil jsem, že hráli kluci, kteří na to zoufale neměli, ale chtěli být na hřišti, což není věc, kterou bych chtěl u sebe. Až s hraním skončím, určitě bych se fotbalu chtěl věnovat, ale trenéřina nepřipadá v úvahu. Spíš nějaká funkcionářská role. V tomhle jsem hodně okoukal od pana Janouška (šéf Královic Ladislav Janoušek – pozn. red.), který si umí získat lidi na svou stranu. Vždycky to uměl.

Třeba i Martina Hyského, což je asi nejambicióznější trenér v Pražská teplárenská přeboru, ale přitom se nad fotbalem v Královicích stále vznáší jistý duch vesnice.
Souhlasím a všem je jasné, že Martinovi nemůžou Královice nikdy dát to, co požaduje. Trápí ho, že málo trénujeme, a třeba nemáme ani takovou kvalitu, jakou by si přál. Já mu naprosto rozumím. On se tady ale taky učí vnímání fotbalu po amatérské stránce, což je věc, kterou doposud nepoznal. Martin patří úplně někam jinam a jednou skončí v nejvyšší sféře fotbalu.

Pro vás už je tohle asi konec, ne?
Jasně, pro mě je to konečná fáze. Tým máme nadstandardní, i když věkově na hraně zenitu. Po výhře v přeboru jsme neměli dlouho domácí hřiště, navíc přišlo uspokojení, vytratil se hlad po výsledcích. Teď se vracíme zase domů a rádi bychom se na novém hřišti ještě jednou pokusili přebor vyhrát. To je motor nás všech.

A pak zase na cesty. Kam se chystáte dál?
Zatím ještě nevím, ale láká mě Střední Amerika z Mexika až na hranice s Jižní Amerikou nebo Kolumbie, Venezuela, Ekvádor a Peru.



KDO JE MICHAL KREJČA
Sedmatřicetiletý záložník Královic, který hrál do roku 2004 v Uhříněvsi, ale „trpěl“ tam tehdejším neúspěšným atakem na přebor. Za ním přišel do Královic a z tohoto klubu se pro něj stala srdeční záležitost. Stejně jako spolupráce s manažerem Ladislavem Janouškem, který teď velí Královicím, ale prošel si i Uhříněvsí. „Jsme na stejné vlně,“ říká Krejča, který kromě zmiňovaných dvou klubů kopal půl roku v Dubči, kde bydlí. „Chovali se tam ke mně moc hezky, ale fotbalově se mi nedařilo,“ vzpomíná vášnivý cestovatel. Autem projel Evropu, navštívil Írán, Indii, Bangladéš či Nepál. Na těchto cestách poznával kulturu a každodenní život v místě. Často ale jezdí také za sportem: od roku 2004 byl na všech velkých fotbalových turnajích s účastí Česka, v Americe navštívil zápasy hokejové NHL i basketbalové NBA, v Paříži sledoval French Open, viděl i mistrovství světa v ragby. Pracuje jako business manažer ve firmě Arval, která poskytuje auta na operativní leasing.

Radim Trusina

Tento rozhovor vyšel v březnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE