Kdyby byla šance, do přeboru bych šel hned, říká hrající trenér Kbel
13. července 2017 12:20 » Parádní sezona, kde ale nakonec chyběla postupová tečka. Fotbalisté Spartaku Kbely se hnali tabulkou I. B třídy výš a výš, nakonec jim ale v konečném účtování patřila druhá příčka ve skupině B. „Těšili jsme se, že by to mohlo s postupem klapnout. Byly roky, kdy šly z B třídy nahoru tři týmy, ale nestalo se,“ mrzí Tomáše Haniaka, šéfa, trenéra i hráče kbelského klubu.
Po povedeném startu do sezony jste mluvil opatrně a vidíte, nakonec z toho bylo druhé místo. Co na to s odstupem říkáte?
V tu dobu jsme si říkali, že je to pěkný, ale byl to začátek. Vnímali jsme tu šanci, že to mohlo skončit postupem, ale nakonec nám to o kousek uteklo. Doufali jsme, že bychom mohli postoupit i z druhého místa, ale nevyšlo to.
Kolovraty byly na špici hodně suverénní. Co chybělo vašemu týmu, aby je víc potrápil?
Začali jsme dobře sezonu, ale prostředek nám ulétl. Měli jsme tam doma zápasy, co nám nevyšly, ať už Chodov nebo třeba Kolovraty, na ně jsme nebyli ideálně připravení. Ale nehráli jsme špatně, byli jsme silní, jenže důležité zápasy jsme nezvládli. To byl náš problém. Pak už dlouho před koncem bylo jasné, že soutěž vyhrají Kolovraty.
V závěru jara se tým prokousal tabulkou na druhou pozici. S tím jste asi spokojený, že?
Jednu dobu jsme byli na čtvrtém, pátém místě. Ale nakonec jsme se dostali mezi špičku, chtěli jsme zůstat nahoře. A nakonec to skončilo druhou příčkou. Nezbývalo než čekat, co se bude dít na svazu, nebo v konkurenčních týmech, že by třeba někdo postup nevzal.
Zaznamenal jsem, že se lidé ve vašem klubu dál baví o postupu do A třídy. To asi budou zklamaní, že to nakonec nevyšlo...
Lidi tady ve Kbelích fotbalem hodně žili a věřili, že by to mohlo klapnout. Moc nám to přáli a fandili nám. Na naše zápasy chodili i naši dorostenci. Když jsme hráli doma, tak jsme měli pravidelně kotel i patnácti lidí. A někdy i na zápasech venku. To bylo hodně příjemné. My jsme jim potřebovali něco ukázat a nějak jim to vrátit. A kdyby to vyšlo s postupem, tak by to bylo poděkování Městské části, která nám pomáhá finančně i materiálně. Byl by to pěkný dárek.
Teď jste tedy fanoušky navnadili a oni ty úspěchy budou chtít pořád. Vnímáte to?
Určitě nechceme prohrávat, já sám neumím prohrávat. Když se to stane, tak mě to mrzí. Nechci nikdy prohrát. Děláme pro to všechno. Postupem času jsme to s druhým trenérem dostali do hlav kluků, do jejich podvědomí, že už nehrajeme jen tak pro radost, ale že chceme něco dokázat.
Takže přijde v příští sezoně útok na A třídu?
My jsme se hlavně uvolnili v nohách, v hlavách. Na hřišti každý ukazuje to, co umí. A pak si to sedlo od brankáře po útočníka až po náhradníky. Každý šel do zápasu s čistou hlavou, bez stresu. Měli jsme v hlavách, že dokážeme hrát dobrý fotbal a vítězit. Trvalo dlouho, než jsme to do hráčů napumpovali. Předtím tam byl stres, chyby. Teď jsme to odehráli uvolněně. Udělala se dobrá parta. Tak bychom v tom úspěšném období rádi pokračovali.
Druhým místem jste dali klubu dárek k výročí 95 let, které jste slavili v minulém roce. Co sto let existence klubu a přebor?
Tak dlouho bychom čekat nechtěli. (usměje se) Pokusíme se dostat do přeboru dřív.
Třeba Dolní Chabry jako vítěz I. A třídy zvažovaly, zda do přeboru jít. Kbely by asi neváhaly, že?
Musím přiznat, že se mi nelíbí, když někdo odmítne jít výš. Přece tu soutěž hraju kvůli tomu, abych postoupil, dostal se výš. Nebo ať hrají nějakou soutěž jen tak pro radost. Já chci s týmem něco dokázat. Ale aby někdo vyhrál a nepostoupil, to se mi zdá divné. Všechno je to o penězích, je to o hráčích, jak jsou mladí, jak jsou staří. Jestli to ti starší chtějí hrát, nebo ne. Je tam dost faktorů. Ale když si dám nějaký cíl před sezonou, tak bych ho měl dodržet.
Třeba do divize se pražské kluby moc neženou. Postup často odmítají. Jak by se zachovaly v podobné situaci Kbely?
Pro mě by byl největší problém - kdybych chtěl jít do divize - areál a hřiště. Musely by tam být jiné výběhové zóny, musely by splňovat jiné parametry než na A třídu, nebo B třídu. Ale jinak, já jsem kdysi řekl, když jsem šel hrát do Kbel fotbal, že bych si tu jednou chtěl zahrát divizi. Takže, kdyby to šlo, já bych to bral hned. Fotbal je krásná hra a ten postup je to nejhezčí.
Takže byste neměl žádné obavy třeba z cestování?
Já jsem tyhle soutěže hrál, i ty vyšší. Jezdili jsme a největší sranda s hráči byla v autobuse. Ale vezměte si, že tu máme kluky, co jsou u nás iks let a divizi, nebo teda přebor, nehráli. Pro ně by to bylo něco nového. Nejsem žádný pohádkář, něco jsem ve fotbale prožil a prostě ten postup je něco krásného.
Tajně jste snili o postupu, jak tedy Kbely oslavily druhé místo?
Jako kdybychom postoupili. Pronajali jsme si loď a jezdili jsme po Vltavě. Vždycky bývala rozlučka na hřišti, sedlo se, něco ugrilovalo a já říkal, uděláme novinku, nechte to na mě. Objednal jsem loď s jídlem a pitím a vyjeli jsme na tři hodiny na Vltavu. A pak to pokračovalo po Praze, náplavka a další místa. Loď byla pro celý klub – pro fanoušky, kotelníky, rodinné příslušníky, manželky. Užili jsme si to.
Když jste zmínil fanoušky, viděl jsem na videu, že máte po utkání děkovačky podobné těm ligovým na Slavii. Prozraďte, jak to je?
Je to tak. Mámě děkovačky před fanoušky, co chodí na Slavii fandit. Jeden z kotelníků je můj synovec. Kluci hrají za dorost, chodí nám fandit. Ale na oplátku jsme jim třeba šli zase fandit i my. Vzali jsme si ty samé vlajky, nakoupili jsme dělobuchy. Je to i natočené na Kbely TV. V rámci podpory k nám chodí pravidelně kameraman, co točí zápasy áčka. Udělá rozhovor s hráčem a trenérem. Tenhle rok jsme si fakt užívali a bavili se fotbalem.
Fotbalem žijete, ale nezavládne tedy teď po „nepostupu“ v týmu zklamání?
Ne. Sedneme si, dáme nějaké pivo a řekneme si, že do toho jdeme znovu.
Vy to burcujete nejen z pozice šéfa klubu, ale chodíte pořád i na hřiště. K tomu jste trenérem, podnikatelem, máte rodinu. Nemáte toho někdy plné zuby?
Tři kola jsem odehrál, v Kolovratech jsem se pak zranil a až do posledního podzimního zápasu jsem byl mimo. Jaro jsem ale odehrál. Půl sezony jsem byl na lavičce a půl na hřišti.
Vaše máma je fotbalová trenérka. Co na to vaše snažení říká? Chodí vám fandit?
Máma už nechodí, prý to nemá zapotřebí. Nemůže se na mě koukat, protože prý strašně řvu. Ať na spoluhráče, protihráče nebo rozhodčí. Já jsem to vždycky na hřišti dirigoval i burcoval, i když jsem byl ve druhé lize. To ke mně patří.
Kde je to v tomhle směru horší: když jste na lavičce, nebo v roli hráče na trávníku?
Z lavičky můžete komentovat všechno. To meleš, jedeš. Na hřišti musíte jít do souboje, tak to není takové. Je jasné, že mě pak protihráči nemají rádi. Já si z toho nic nedělám. Vždycky říkám: hele, na hřišti je to nějaký a po utkání klidně spolu můžeme jít na pivo. Pak jsem úplně normální.
Co soupeřům na vás vadí?
Tak třeba že provokuju, taky chci vždycky vyhrát. Mimo hřiště jsem normální. (směje se) Na pivo už se mnou ale soupeři moc jít nechtějí.
Pojďme ještě k těch ambicím směrem k vyšší soutěži. Budete v létě posilovat?
Mám tam dva, tři kluky, kteří se k nám připojí. Nikdo neodchází, nikoho nepouštím. Na druhou stranu víme, že jít jednou do přeboru by byl obrovský skok. Kluci by museli chodit trénovat a srovnat si to v hlavě.
Tréninkový režim by musel být o hodně přísnější?
Teď máme vlastně dva tréninky týdně a jeden z nich je povinný. Kdybych udělal tři tréninky, tak by stejně přišli jednou. Je jasné, že na přebor potřebujete tři pevné tréninky týdně a jeden předzápasový. Já když jsem hrál výš, tak jsme trénovali v týdnu pětkrát a z toho byl jeden trénink dvoufázový. V týdnu byl jeden den volný. To kdyby zkusili naši kluci, tak by se divili. Vím, že mají svoje práce, školy, ale někdo je i líný. Já jsem nevynechal zápas, když jsem měl kašel, rýmu. Teď když vidím omluvenky, že je někdo nastydlý... Musím chtít něco dokázat a tvrdě si za tím jít.
René Machálek, sport.cz
foto: www.svoboda.info