Josef Vavruška: Půl století s Admirou!
3. března 2016 07:00 » Říká o sobě, že je typem člověka, kterého když někam posadíte, tak ho tam také najdete. Možná i proto dělá JOSEF VAVRUŠKA sekretáře v Admiře už neuvěřitelných 50 let! V tomto ohledu mu nikdo v Praze, a dost možná ani v celé republice, nemůže konkurovat. Jak se za tu dobu jeho práce změnila? Kdo mu je největší oporou? A považuje se vůbec za srdcaře?
Josef Vavruška, jemuž bude v březnu 88 let, se narodil v Rokytňanech (okres Jičín). V roce 1958 se pak přestěhoval do Prahy, konkrétně do Kobylis. „Kvůli práci (dělal vedoucího úseku plánování v družstvu zlatníků Soluna - pozn. red.) jsem si tehdy musel udělat maturitu, takže jsem do roku 1965 studoval. Pak už jsem měl volné ruce a mohl začít dělat fotbal. A protože jsem bydlel, a bydlím, blízko Admiry, bylo jasné, že půjdu tam,“ vzpomíná na své začátky v klubu s koňmi ve znaku.
Na Admiře je už od roku 1965, rok dělal vedoucího mužstva starších žáků, poté změnil pozici. „Přišel za mnou tehdejší předseda a nabídl mi, jestli bych nechtěl dělat sekretáře. Tak jsem to zkusil. A trochu se to protáhlo. Jsem totiž takový typ, že kam mě posadí, tam mě najdou,“ směje se. „Letos v létě to bude už padesát let. A pořád mě to baví. Beru to tak, že je moje povinnost odvést práci, kterou klub potřebuje,“ vysvětluje.
Podle Vavrušky obnáší práce sekretáře vesměs totéž co v dobách, kdy s ní začínal. „Podstata je podobná. Jde především o administrativu. Od lepení plakátů až třeba po plánování zápasů,“ přibližuje s tím, že ač má vzpomínek na rozdávání, nerad se v nich brodí. „Vyzvedávat některou dobu je složité. Ta práce je odvislá od výsledků, takže když se dařilo, bylo to vždycky lepší. Úspěchy klubu jsou pokaždé odrazem práce,“ líčí.
Jeden zásadní rozdíl oproti „sekretařině“ tehdy a dnes by se však našel – práce s počítačem. „To je moje největší slabina. Za pochodu se učím, ale když se na monitoru objeví něco nestandardního, tak jsem vedle,“ přiznává s úsměvem muž, jehož byste v útulné kanceláři na Admiře našli od pondělí do pátku. „Víkendy mám volné, tedy pokud se sám nejdu podívat na zápas. Jakože většinou chodím,“ podotýká.
Po celou dobu „50“ let v Admiře s ním spolupracuje známý pražský rozhodčí a delegát Ladislav Čadský. Ten působil v různých funkcích: jako předseda klubu, předseda jednoty Sokol až po současného organizačního pracovníka. Oba mají dalšího koníčka v šachách, sehráli nespočet partií, ale v současnosti nahradil Čadského další fotbalový vysloužilec a trenér Josef Veniger.
Řadu věcí Vavruška konzultuje s mediálním pracovníkem klubu a fotbalovým publicistou Alešem Pivodou, na kterého se může spolehnout, zejména pokud jde o fotbalovou historii.
Jako sekretáři mu „pod rukama“ prošly desítky, respektive spíš stovky hráčů. „Bylo jich tolik, že si to ani nejde pamatovat. Měl jsem tu čest potkat se v Admiře ještě s největšími postavami kobyliského fotbalu, pány Antonínem Rýgrem a Josefem Forejtem starším. Kus svého fotbalového umu odvedl v Admiře i Robert Segmüller, svého času nejlepší kanonýr pražské Slavie,“ vypočítává Vavruška.
„Z těch, co to někam dotáhli, bych dále jmenoval Jardu Marka, který hrával ligu za Bohemians, Jardu Nebeského, který se prosadil v Hradci Králové, nebo Pepu Krejču, který nás opustil bohužel v mladém věku. Z Admiry vykročil do fotbalového světa pozdější trenér národního mužstva Dušan Uhrin starší, který, přestože žije ve Františkových Lázních, přijede každý rok na vánoční setkání fotbalových internacionálů Admiry. Z těch mladších připomenu gólmana Míru Millera, který z Kobylis šel chytat ligu do Mladé Boleslavi, nebo Pavla Krmaše, donedávna oporu bundesligového Freiburgu,“ vzpomíná Josef Vavruška.
Nejen proto, že se ve fotbale pohybuje takovou dobu, by mu měl rozumět jako málokdo. „No, nemůžu o sobě říkat, že jsem fotbalový odborník, ale rozumím mu určitě víc než třeba hudbě nebo malování,“ usmívá se. „I tím, že na fotbal chodím, o něm přehled mám.“
Vavruškovi po celou dobu byla a je velkou oporou manželka Jiřina, s níž letos oslaví „diamantovou svatbu“, brali se už v roce 1956! „Občas to pro ni bylo náročné, ale vydržela to se mnou. A letos budeme opravdu slavit šedesát let manželství,“ těší ho.
Mimochodem, se ženou má dva syny, přičemž oba byli u fotbalu. A nepřekvapí, že oba také kopali za Admiru. „Mají fotbal rádi, ale na vysokou úroveň se nedostali. V Admiře hráli jen v mládeži. Starší Zbyněk bydlí pod Řípem a nyní trénuje žáky v Roudnici nad Labem,“ podotýká nejdéle sloužící sekretář.
Nerad vzletně hovoří o srdcařství nebo klubismu, ale je jasné, že po padesáti letech v jednom oddíle mu Admira k srdci přirostla. „Musela, když jsem tu takovou dobu. Srdcař určitě jsem,“ přikyvuje.
Štěpán Šimůnek
Tento článek vyšel v únorovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout zde
