Jak na malé fotbalisty? Nekřičet a nebýt loutkař, říká oceněný trenér Bezpalec

15. ledna 2016 07:00 » Před šesti lety založil s kamarády v Březiněvsi první mládežnický tým, dnes eviduje klub z okraje Prahy už 170 dětí, které mají v registračním průkazu uvedeno: Březiněves. I díky tomu se TOMÁŠ BEZPALEC, jako jediný zástupce fotbalu, dostal do TOP desítky v celostátním projektu „Díky, trenére“. Nevyhrál, ale i tak si své účasti ve finálovém kole považuje. A pro klub je to jen jeden z důkazů, že je na správné cestě. Jaká je jeho filozofie výchovy mladých fotbalistů? O tom vyprávěl pro prosincové číslo časopisu Pražský fotbalový speciál.

Jak vysoko řadíte účast v nejlepší desítce projektu Díky, trenére?
Nejen účast v desítce, už jen ta nominace od rodičů ve mně vzbudila pocit, že to nejspíš děláme v Březiněvsi dobře. I když mi to lidé říkali už dřív, tak teď to šlo do éteru.

A děláte to dobře?
Myslím, že ano. Ale tohle byla i nějaká zpětná vazba, že to stejně vnímá i okolí, především rodiče dětí. To je pro mě velmi pozitivní. Už jen fakt, že jsem byl vybraný do poslední třicítky, byl krásný. Na náš trénink pak přijeli organizátoři, podívali se na něj, pochválili ho. I na základě příběhu Březiněvsi jsem se dostal do finálového kola. Bylo to super.

Bral jste tu soutěž vážně? Jak jste k ní vlastně přistupoval?
Nechci říct, že jsem to neřešil, že mi to bylo jedno, ale nechával jsem to plout. Dělal jsem všechno jako dřív. A moji kluci perfektně makali.

Připravil jste si speciálně pro tenhle projekt nějaký top trénink?
Nic takového, byl to běžný hodinový trénink. Snažím se poctivě připravit na všechny, tenhle nebyl výjimkou. Jenže je problém, že do poslední chvíle nevím, kolik mi přijde kluků, jak to mám stavět.

Takže máte v mládeži podobné problémy, na jaké si stěžují i trenéři mužských týmů?
Ano, čekáme do posledních chvil, kolik kluků přijde. Někteří rodiče nechápou, že i my se musíme připravit. Místo toho napíšou pět minut před začátkem, že kluk má nějaké vystoupení ve škole. O tom ví minimálně týden dopředu, i kdyby tři dny... Tohle jsou střípky, které vás trochu naštvou. Ale bereme to tak, jak to je.

Co s tím?
S kolegy se snažíme, aby se rodiče naučili důslednosti, aby respektovali náš systém a podobné věci psali s předstihem. Nejsem trenér, který by ve středu večer posílal nominace, že se v sobotu hraje tam a tam, ať si udělají čas. Nominace dělám na tři týdny až měsíc dopředu. Přesto se mi stává, že mi někdo v pátek večer napíše, že jedou s klukem na chatu. Od rodičů by to chtělo větší pochopení, že i my trenéři si organizujeme čas, který těm klukům věnujeme. Vždyť já na trénincích a zápasech ani nemám svého kluka, který hraje jinde. Dělám něco navíc, nic za to nechci – tedy jen pochopení. Ať se rodiče zkusí zamyslet, jak by se zachovali v mé kůži.

Co vám vlastně chybělo k tomu, abyste projekt „Díky, trenére“ vyhrál?
Předvedli jsme pětiminutový trénink na bázi toho, co se učíme. Komise se radila, pak vybrala čtyři nejlepší, bylo to čistě na nich, možná se rozhodovali i na základě jednotlivých příběhů. Do čtyřky jsem se nedostal, ale nezanechalo to ve mně vůbec nic negativního. S ostatními kolegy jsme si přáli úspěch navzájem, byla tam velmi přátelská atmosféra. Byli jsme na jedné lodi. Měli jsme všichni podobné vnímání toho, jak se má přistupovat k trénování dětí, ať jde o jakýkoliv sport.

Odnesl jste si z tohoto setkání nějakou inspiraci z jiných sportů pro fotbal?
Ano, byl tam společenský večer, kde byli lidé z třicítky. Já si z toho odnesl, že bych rád naše tréninky víc propojil s gymnastikou. Ke kolegyni do Znojma to máme sice daleko, ale pokusím se sehnat někoho tady v Praze. Hodně jsem se spřátelil také s vítězem Michalem Eisenkolbem z florbalu. Ten mi vyprávěl o jeho míchačce, což je velmi zajímavá myšlenka.

Povídejte.
Udělá turnaj, tam pozve i hráče z jiných klubů a všechny rozmixuje. V jednom mužstvu tak spolu hrají děti, které by jinak soupeřily. To mě hodně inspirovalo. Chtěl bych udělat něco podobného u nás v Březiněvsi. Napříč celým fotbalovým klubem, pak to ještě rozšířit o okolní celky. S Michalem už jsme se domluvili, že florbalisté přijedou k nám na fotbalový turnaj, kde to promícháme, to samé pak uděláme u nich v hale s florbalem. Kluci si zase vyzkoušejí něco jiného. I ve fotbale je možné zavést něco takového. Líbí se mi projekt Pražského fotbalového svazu Neberte nám naši hru (apeluje na rodiče, aby nezasahovali do práce trenérů a nekřičeli na děti – pozn. red.), tak proč nedělat i tohle? Seznámit kluky, kteří proti sobě hrají, trenéry. Uvidíme, co z toho vznikne.

Chápu správně, že efektem by měla být přátelštější atmosféra při následujících zápasech?
Přesně tak. Kluci by se měli naučit být ohleduplnější k soupeřům, jde také o propojování společnosti.

Je pravda, že některé vztahy ve fotbale jsou zbytečně vyhrocené...
To může být na mužské úrovni, ale i když je velká rivalita, je to hlavně o lidech. Nemá smysl emoce z fotbalu přenášet na mezilidskou úroveň. Po zápasech bychom si měli umět podat ruce, k tomu kluky vedeme.

Při finálovém kole jste ukazoval váš trénink před komisí. Jaké jste měl ohlasy?
Dostal jsem pozitivní zpětnou vazbu, že trénink měl náboj, že děláme cvičení hrou, čehož se sám zúčastňuji a předvádím klukům to, co po nich chci. Bylo to celé pozitivní. Zkušenější trenéři říkali, že naše vystoupení bylo pěkné, a líbilo se jim, že zatěžujeme rovnoměrně obě nohy a vůbec celé tělo. To byla pochvala – do té doby jsem si to ani neuvědomil.

V porotě byl také reprezentační trenér Pavel Vrba. Mluvil jste s ním?
Někam spěchal, ale naše vystoupení viděl. Když odcházel, tak jsme ho na chodbě odchytili, aby se s námi vyfotil. Klukům rozdal podepsané kartičky, bylo to od něj hezké. Ještě předtím, když jsme dotrénovali, si vzal mikrofon a chválil nás za provedení a filozofii, o které jsem mluvil v souvislosti s Březiněvsí. Na obsáhlejší komunikaci nebyl prostor, bohužel.

Kolik hodin týdně vlastně fotbalu věnujete?
Když si odmyslím funkcionařinu (Bezpalec je v Březiněvsi zároveň sekretářem mládeže – pozn. red.), tak čistě pro mou kategorii je to 10 až 12 hodin týdně, dalších iks hodin jsem na fotbale myšlenkami. V práci jezdím za klienty autem, což je o to horší pro rodiče, že na cestách vymýšlím hodně aktivit pro mé kluky. Mám dost času na přemýšlení. (usmívá se)

Jak vás osobně ovlivnili trenéři, kteří vás vedli jako kluka?
Na trenéry mládeže jsem asi zapomněl, ale jak jsem se dostal k trénování, tak jsem si osvěžil vzpomínky a vybaví se mi dva, kteří měli kamarádský přístup a postoj. To bylo super. Na negativní věci vzpomínám nerad. Jeden trenér na nás docela často hodně řval, to mi vadilo a nedělám to.

Je právě tohle největší hřích pro trenéra mládeže?
Z mého pohledu jsou dva. První je křik na kluky, druhý je trenér-loutkař.

To mi, prosím, vysvětlete.
Znamená to, že vodí kluky po hřišti jako loutky a křičí: Udělej kličku, vystřel, přihraj, na zem... Neříkám, že nikdy nic takového neřeknu, ale snažím se spíš kousnout do jazyka a nechat kluky, aby se rozhodovali sami, a tím se i rozvíjeli. Bohužel do toho někdy mluví rodiče a vodí hráče, i když jsme my trenéři potichu. Oni si myslí, že je netrénujeme, když zrovna nemluvíme, ale postupně jsem už naše rodiče naučil, ať do hry nemluví, že kluky trénuji, jen se snažím je tolik nevodit. Když to člověk dělá, tak pak kluci jen čekají na pokyny, neudělají nic sami, neumějí se rozhodovat a řešit situace podle sebe.

Takže váš názor je nechat rozhodování na hráčích a poté s nimi diskutovat, proč to udělali zrovna takhle?
Ano, tak. Mám knihu pana Plachého (vedoucí trenérsko-metodického úseku mládeže FAČR, který pro Pražský fotbalový speciál dřív připravoval seriál o tréninku mládeže, napsal knihu Učebnice pro trenéry dětí – pozn. red.), což je pro mě skoro jako bible. Hodně mě inspirovala. Když člověk přejde z dospělého fotbalu na ten dětský, musí přehodit myšlení. Základ je nechat děti, aby se rozhodovaly samy. Když hrají, trenéři na ně křičí, jsou stejně v transu, okolí tolik nevnímají. Jaký má význam, když kluka za něco seřvu? Vždyť to ze svého pohledu můžu vidět špatně, nemusí to být spravedlivé. Pokud mám něco v průběhu zápasu, přitáhnu si hráče na lajnu a zeptám se ho, proč to udělal takhle. Je mi jedno, že v tu chvíli hrajeme o jednoho méně. Pokud bych ho vystřídal, mohl by to brát jako trest. Maximálně ho vyndám, o té situaci si promluvíme a za půl minuty ho dám zpátky.

Vy jste začínal jako trenér-tatínek, ale sám se vzděláváte a rozšiřujete si obzory. Kolik procent trenérů-tatínků se kolem fotbalu pohybuje? Jaký je poměr trenérů nadšenců a těch s větší erudicí?
U nás v Březiněvsi jako trenér-tatínek začínal každý. To je první fáze a je super, že se k tomu vůbec někdo odhodlá. Pak už je na každém, jak se vzdělává. Ale můžu říct, že Pražský fotbalový svaz na to hodně dbá, pořádá školení, která jsou skvělá, navíc tam trenéři nasbírají vzájemně kontakty. Hodně se to lepší. My jsme se v Březiněvsi v prvních letech zaměřili na stáže a různé projekty. To hodně pomáhá. Já můžu naše trenéry jako sekretář navést, ale chtít musejí sami. V klubu jsme si nastavili, že je důležité se vzdělávat. A taky jsme poznali, ač jsme si to na začátku nemysleli, co říkají odborníci, že by táta neměl trénovat svého kluka.

Proč ne?
Protože to vždycky nejvíc odnese. Věci z domova se přenášejí na fotbal a obráceně.

Proto váš syn nehraje v Březiněvsi?
Nemusel jít pryč, ale já skončil u jeho kategorie a přešel jsem k jiné. Syn šel hrát za Pragu a jsem za to hrozně rád. První faktor je ten, že Praga hraje vyšší soutěž. A taky vím, a to není nic proti našim trenérům, že se v tomhle klubu dělá kategorie mladších žáků velmi dobře.

Když se chodíte dívat na synovy zápasy, jste ukázněný rodič?
Myslím, že zápasy prožívám v rovině, v níž by měl být každý rodič: neběhám kolem klandru, nemluvím do práce trenérovi, vychutnávám si hru a jsem v neaktivní roli – jen jako pozorovatel. Doma zápas samozřejmě probereme, ale je jen věcí trenéra, kam syna postaví, jak hrají. Já jen fandím, což by měl dělat každý rodič.

Jaká je pro trenéra mládeže nejdůležitější vlastnost? Je to trpělivost?
Těch vlastností je určitě víc. Trpělivost stoprocentně, určitě kamarádskost. Musí si umět získat důvěru kluků a být srandista. Snažíme se dělat cvičení hrou – jen to může rozbít pocit, že je to monotónní. Hrou dostaneme kluky do jiné nálady, sem tam je dobré hodit řeč: co ve škole, proložit to vtípkem, třeba že běhá rychle jako moje babička, prostě humor těch malých kluků.

Pomáhá tenhle přístup odbourávat bariéry? Berou vás pak kluci víc za svého?
Může to mít tenhle efekt. Ptáme se kluků na různé věci, třeba co by doporučil kamarádovi v nějaké herní situaci. Můžeme to nalinkovat, dát příkazem, jak by co mělo vypadat, ale nechceme dělat fotbal direktivně. Náš cíl je dělat ho na partnerské bázi. Občas dojde i na „individuální rozhovory“, sedneme si na trávník a povídáme si, jak se jim líbí tréninky, co říkají na trenéry, kdo je jejich nejlepší kamarád, jaké dělají kroužky...

To je dost změna oproti dřívějším letům, kdy trenéři vystupovali z pozice nadřazené autority.
Je to tak. My k tomu dáváme ještě něco navíc. Kromě tréninků organizujeme různé mimofotbalové akce. Byli jsme třeba v jump parku, kluci si zablbli, rodiče pokecali, bavilo to všechny. Děláme rozlučky, hrajeme volejbal, přehazovanou, byli jsme v zoo, na ligovém i reprezentačním zápase. Tyhle věci vytvářejí komunitu, jsou to takové malé teambuildingy. Možná jsou to drobnosti, ale každá taková akce vás semkne. Nejhezčí je, když pak kluci přijdou a říkají: Trenére, to byla paráda.

Jste vlastně víc trenérem, nebo psychologem?
Je to kombinace obojího, některé dovednosti musíme kluky naučit, některé možná trochu nadrilovat. Ale pak je to také o psychologii, aby nepoužívali bezmyšlenkovitě drilovací metody, ale aby je použili s myšlenkou. Měli by mít něco zafixovaného, ale podle svého se rozhodnout, kdy to předvedou na hřišti.

Máte nějaký příklad?
Učili jsme se přešlapovačku, věnovali jsme tomu dost času. Pak jsme klukům před zápasem řekli: Ukažte, že tu kličku umíte, použijte ji kdykoliv během zápasu. Zkusili to dva nebo tři, pak se přidali další. Nebylo to: Běž a dej gól! Ano, dej gól, ale udělej u toho ještě něco navíc, což je v tomto případě důležitější než ten gól.

V Březiněvsi také používáte metodu s názvem Trojúhelník. O co přesně jde?
Je to způsob, jak ještě víc propojit lajnu trenér-hráč-rodič. Jde o to, dostat rodiče tam, aby mluvili stejně jako trenér, nebo minimálně podobně, a nevyvraceli jeho názor, ať je jakýkoliv. Rodič by ho neměl rozporovat, ale podpořit. Mám to tak i v práci: musíme si důvěřovat a jet ve stejné linii, ne každý dělat a říkat něco jiného.

Takže si i s rodiči sedáte na pohovory?
Snažíme se dělat pravidelné schůzky a říkat jim, kam chceme kluky dovést, co s nimi chceme dělat, jak aktivní budeme, ale také nastavujeme pravidla. To je před sezonou, pak si to vyhodnocujeme. Každý si k tomu může říct cokoliv. Nejsem konfliktní člověk – myslím, že 99 procent rodičů je už na stejné lajně jako já.

A to procento?
Já respektuji jejich názor a oni zase můj. Nebyl nikdo, s kým bychom se neshodli, že bychom se museli rozejít.

Musíte přesto v něčem ustoupit ze své filozofie kvůli rodičům?
Z filozofie ne, ale v určitých věcech, které k fotbalu patří, ano. Například se mi zdá správné, když se kluci po tréninku osprchují a až pak jdou domů. Chtěl jsem to nastavit i v Březiněvsi, ale nastalo haló od maminek, že se o hygienu postarají samy. Neshodli jsme se, upustil jsem od toho. Mají prostě pravdu. Není to věc, kvůli které bych chtěl jít do konfliktu. Pokud se to ale bude týkat trénování, budu si stát za svým. Ať mi rodiče klidně říkají svůj pohled, beru zpětnou vazbu. I u nominací se jich ptám: hraje váš kluk dostatečně?

Je důležitější mít lepší vztah s rodičem, nebo s hráčem?
Neřekl bych důležitější, ale určitě je důležité, aby se rodič naučil respektovat pravidla a mluvil stejně, nebo aspoň podobně jako trenér. Je to stejně důležitý vztah jako trenér-hráč, kterého musí fotbal v téhle fázi hlavně bavit. Líbí se mi myšlenka, že tak do 11 let musí fotbal především bavit, možná pak se můžou řešit trochu výsledky. Pokud je fotbal do jedenácti let nebude bavit, hrozí, že skončí jak s fotbalem, tak se sportem vůbec.

Když mluvíte o výsledcích: Fotbalová asociace nedávno zakázala zveřejňovat výsledky dětí. Jaký je váš názor?
Jsem s tím v pohodě, může to pomoct odbourat honbu trenérů i rodičů za výsledky. Já si tedy výsledky eviduji, ale jsou až na druhém místě. Kluky to motivuje, chtějí být lepší. Ale nesouhlasím s tím, abychom hráli s mančaftem, od kterého dostaneme 50 gólů, a pak se to někde prezentovalo. Důležitý je výkon. Klidně výsledky odbourejme. Mladším to vadit nebude, my starší se s tím naučíme žít.

Jak by měli rodiče vůbec vybírat fotbalový klub pro své dítě?
My jsme si v Březiněvsi vytvořili desatero, jak trénovat mládež, které je na našem webu. Tady jsme se inspirovali ligovými kluby. Z mého pohledu bych se rozhodoval právě podle toho, jestli má ten daný klub nějakou koncepci. Trenéři nemusejí být ani vzdělaní, ale je důležité, aby pro tu práci měli zápal. A vybíral bych i podle kategorie: i v klubu, který nemá dobrou pověst, může být u nějaké kategorie trenér, který to dělá dobře.

To ale znamená zkusit pod ním pár tréninků.
Ano, dnes už je to běžné. U nás dostává nováček měsíc na aklimatizaci. Musí si zvyknout na nové kamarády, trenéry, rodiče musejí vidět, jak se u nás klukovi líbí. Pokud ano, tak po měsíci řešíme, že bychom ho zaregistrovali, že bude platit příspěvky. Pokud se mu u nás nelíbí, může odejít.

Před šesti lety jste v Březiněvsi zakládali mládež, dnes máte 170 dětí. Nejste překvapení, jak rychle jste se rozrostli?
Nečekali jsme to, ale je to krásné. Nechci říct, že nám to přerůstá přes hlavu, ale potřebujeme nové trenéry, to je pro nás nejpalčivější věc. Dnes jich máme devatenáct, což je fantastické, ale potřebujeme jich ještě víc. Začínali jsme s patnácti klukama, pak jich bylo třicet, šedesát a dneska těch sto sedmdesát. Asi se lidem líbí, jak v Březiněvsi k fotbalu přistupujeme. Hodně nás taky podporuje Městská část, pro niž je fotbal chlouba a dělá Březiněvsi dobré jméno. Výraznou pomocí jsou také granty, které v posledních letech přes magistrát sehnal Pražský fotbalový svaz.

Propojujete trenéry, děti a rodiče. Jak se vám daří propojovat celý klub? Má vaše strategie u dětí návaznost také na A-tým Březiněvsi, který hraje I. A třídu?
Ano, koncept je propojený až do áčka, ale zatím musím přiznat, že chceme jen my v mládeži, i když zastupuji celý fotbal. Ochota kluků z áčka zatím není taková. Snažíme se na tom pracovat, žádáme je, aby nám šli pomoct s tréninkem, a nabízíme, že jim pak třeba ulevíme na příspěvcích, když povedou dva tréninky měsíčně. Je to dobré i pro ty malé kluky, kteří vidí, že na jejich trénink přijde v jejich očích velký fotbalista, i když jen z I. A třídy. Chceme to provázat, ale zatím se nám to tolik nedaří. Ale ti, kteří si přišli zkusit trénovat, zjistili, že to není taková sranda.

Hodně se mluví o budoucnosti českého fotbalu, o síle generací. Jak se na tohle díváte vy? Přece jen vidíte spousty zápasů a desítky nových talentů.
Vždycky bude nějaká generace... Fotbal se v Česku dělá dobře po trenérské a metodické části, je v něm dost odborníků. Ligové kluby mají skvělé trenéry a dělají to super. Stejně tak se mi líbí, jak to funguje na Čafce nebo na Hájích. Já bych si jen představoval větší propojení mezi profesionálními kluby a amatéry, jako jsme my. Nemusí to být ukotvené smlouvami, prostě abychom mohli přijít, zaťukat a poprosit, jestli by nám nepřijeli ukázat trénink. Neříkám, že je to jejich chyba, měla by to být i naše aktivita. V těch klubech dělají rozumní lidé, tak proč to nezkusit?

Prosincové číslo časopisu Pražský fotbalový speciál s dalšími tématy z pražského fotbalu si můžete stáhnout zde

Radim Trusina