Já a pokladník? Díky, nechci!

19. ledna 2018 07:00 » Na hřišti je nepřehlédnutelný: ADAM TRÁVNÍK patří k nejvýraznějším osobám v sestavě Braníku, který je v Pražská teplárenská přeboru dlouhodobě chválený za líbivý fotbal. A tahounem je Trávník i mimo hřiště, kde vede ještě větší tým: ač je mu teprve 27 let, už tři roky šéfuje úspěšné firmě Friends Forever, která se zabývá hypotečními úvěry, investicemi všeho druhu, realitami, pojištěním i sportovním managementem. „Při tom všem si ale neumím představit život bez fotbalu. Potřebuju ho,“ říká Trávník ve své kanceláři v centru Prahy.

Na vašem webu přivítá návštěvníky úvodní otázka: Jste připraveni? Na co má být člověk připravený?
Je to heslo, takový claim, který jsme společně jako firma vymysleli. Zahrnuje to v sobě spoustu jiných podkapitol a my to doplňujeme komentářem. V tomto případě je to bráno na trochu jiný přístup, co se týče financí a realit, než byli klienti doposud zvyklí. Snažíme se s nimi jednat upřímněji, ukazovat jim plusy a mínusy od prapočátku našich schůzek, vysvětlovat různé principy, jak co funguje. Za ničím se neschováváme, vykládáme karty na stůl tak, jak jsou. Náš přístup je o dost osobnější. Dlouhodobě tvořený vztah s klientem je hlavní hodnota, kterou chceme vytvářet.

Neberte to špatně, ale tohle o sobě přece ve vašem oboru říká každý, že pracuje jinak, lépe…
Ano, každý to chce dělat „jinak“, což je už vlastně klišé a nevidím prostor pro to, aby si na tom někdo postavil firmu. Jde o to, že použít se to tvrzení určitě dá, ale důležitý je pak ten samotný proces. Kdo nedělá tuhle práci kvalitně, dlouhodobě tady nebude. Klíčové je se o klienta starat, tvořit si s ním vztah. Ne pořád jen hledat nové klienty, ale dávat maximální péči těm současným. Nefungujeme na multilevelovém principu, kde je běžné neustále vodit nové spolupracovníky a také získávat stále nové klienty. Objem klientů je na poradce limitovaný, tak aby mu mohl dát potřebný servis. Tohle podporujeme různými nástroji, ale také třeba asistentkou. A pak je tu další věc – stále se vzdělávat. To se v naší branži dost často podceňuje a někdy lidé dojdou do fáze, že jsou „nejlepší“ a všemu rozumějí. Pak začínají vzdělávání podceňovat. Může jim ujet vlak.

Kolika lidem dáváte práci?
Celkem je to kolem čtyřiceti lidí.

Je vám teprve 27 let, není zase tak obvyklé, že by člověk ve vašem věku byl na takové pozici. Jak složité bylo, abyste se takhle vypracoval?
Začal jsem hned po střední škole, do tohoto oboru mě přivedl kamarád, který u nás ve firmě dnes dělá taky. První rok pro mě práce nebyla vůbec žádná priorita – hrál jsem za Dobrovici divizi, byl jsem pasivní, jen jsem do toho pomaličku vplouval. Rozhodně jsem neměl žádné ambice se vzdělávat, nějak se víc angažovat, něco tomu obětovat. Klasicky jsem oběhnul rodinu a známé a nabídl jim pár produktů. O tom, že jsem neměl povědomí, co to bylo a jak by mělo finanční poradenství vůbec fungovat, asi mluvit nemusím. (hořce se pousměje) Od šesti let jsem žil po rozvodu rodičů jen s mámou, odmalička jsem tak měl docela velkou zodpovědnost, vůči sobě i mámě. Nechtěl jsem jí tahat peníze z kapsy, měl jsem v sobě zahryzanou cílevědomost. Pak přišel zlom.

Jaký?
Umřel děda a babička zůstala v bytě sama a nemohla to dlouhodobě finančně zvládat. Máma se musela odstěhovat k babičce a já se musel začít nějak živit, abych mohl zůstat v našem bytě a nemusel v osmnácti letech žít s mámou a babičkou. V tu chvíli jsem si řekl, že do toho zkusím šlápnout, a postupně to začalo fungovat.

Ale firmu máte až v posledních třech letech, že?
Ano, ale v branži jsem již přes devět let. Před třemi lety přišla situace, vlastně více situací, kdy jsme si řekli, že si uděláme svou firmu. Zkušenosti jsme na to s dalšími lidmi, kteří zůstali se mnou, měli, mysleli jsme si, že i znalosti. Za ty tři roky jsme ale udělali takový pokrok, že zpětně musím přiznat, že jsme ty znalosti až takové neměli. Dnes nám firma i díky nejrůznějším analytickým a metodickým nástrojům funguje, jsme stabilní. S čistým svědomím můžu říct, že klientům nabízíme opravdu kvalitu.

A taky máte velmi netradiční název: Friends Forever. Proč právě tohle, tedy v překladu navždy kamarádi?
Pro nás to není jen název. Je to závazek. Svou práci děláme vždy tak, jako bychom ji dělali pro nejlepšího přítele. Další význam je pro nás jako firmu ještě více osobnější. S jejím vznikem se nesl takový příběh, kde jsme si uvědomili, že pro nás všechny je nejsilnější hodnota přátelství. Někdo ten název nadhodil, možná i trochu ironicky, protože to zní jak od blogerky. Ale shodli jsme se na tom a vytvořili k tomu hodnoty. Klienti nám říkají, že se jim to líbí. Lidi si ten název pamatují. Často přijde i reakce na různé fotky ze sociálních sítí, že s kolegy pořád někde jsme. A to je pravda. Stále jsme na nějakých večeřích. Poslední dobou nás hrozně baví chodit společně na různé únikové hry, lost roomy či na různé sportovní turnaje. Třeba letos jsme spolu byli i dvakrát na dovolené. V zimě v Tatrách, v létě jsme sjeli Vltavu.

Pomohly vám v tomhle zkušenosti z fotbalové kabiny?
Ano, tohle přebírám z fotbalu. Vím, že když kabina funguje nejen na hřišti, tak se daří. Pokud jsou výsledky, baví vás chodit na tréninky, zápasy, stejné je to i v práci. Podobnost ve sportu a byznysu je docela velká. Kdo umí těžit ze zkušeností ve sportu a přenést je do obchodu, může mít výsledky.

To vám očividně jde. Jaké to je být ve vašem věku šéf?
Šéf je silné slovo. Já tomu spíš říkám, že jsem na pozici inspirativního lídra. Firma je postavená na tom, že si všichni musejí odsouhlasit náš postoj, plány. Chci to tak. Nechci vést firmu direktivně. Jsem iniciátor nápadů, které konzultuji s nejbližšími spolupracovníky, rozhodnutí pak děláme skupinově.

A lidé? Jdou za vámi?
Asi narážíte na můj věk, což byl dřív můj blok. Byl jsem hodně mladý, k tomu „baby face“, navíc fotbalista. Ale dnes nemám pocit, že by byl můj věk problém. Snažím se ho dohánět vzděláním a zkušenostmi. Se vší pokorou říkám, že nemám neúspěch u klientů. Nestalo se mi, že by mi někdo řekl, že jsem mladý, že mi nevěří. Řekl bych, že je to v určitém směru i výhodou. Někteří lidé z branže se potkávají se syndromem: všemu rozumím, všechno znám, ale finanční trh je tak živý, také se dost přesouvá na internet a zatvrzelí lidé, kteří se nechtějí přizpůsobit, nejsou ochotní dělat změny, můžou mít problém. V podnikání platí, že kdo nedělá změny, tak může dřív nebo později narazit. A já jsem změnám otevřený.

Jsou vašimi klienty i fotbalisté?
Ano. A při komunikaci s profesionálními fotbalisty kladu ještě větší důraz na vysvětlování. Dřív se je snažil někdo na naivitu v kombinaci s tím, že mají peníze, uvařit, teď už jsou na své finance opatrnější, což je dobře. Snažím se jim dávat znalost, vědomost i bez vidiny toho, že se bude něco realizovat skrze mě.

A co klienti z Braníku? Máte jich hodně?
V A-týmu jich mám dost, ale že bych kluky aktivně oslovoval na tréninku, že bych před nimi pořádal přednášky v kabině, to ne. Nějaké povědomí o mně existuje, kdo chce, tak se na mě obrátí. Zrovna teď tam řeším dvě hypotéky, ale nikdy ne veřejně. Vždycky si ty kluky vezmu bokem, protože informace, s nimiž pracuju, jsou citlivé. Znám detailně jejich finanční poměry, ale jsem profesionál a rozhodně nechodím za roh a nikomu o tom nevyprávím. To se nedělá. Stejně jako doktor nemluví o nemocech svých pacientů. Občas se na mě obracejí i rodiče mládežníků, historicky jsme podpořili nějaké branické kempy, takže se o nás ví.

Co je vlastně v dnešní době nejlepší investice?
To nejde takhle jednoduše říct. Každá investice je individuální, musíme znát její časový horizont i rizika, která chce investor akceptovat. Neřeknu vám, jestli je teď dobré kupovat bitcoiny nebo tuny zlata. Na kapitálových trzích už skoro devět let rostou akcie, ale nikdo neví, kdy přijde zvrat. Stejně tak rostou ceny nemovitostí a já v Praze ještě vidím další potenciál růstu.

Opravdu?
U konkrétních typů nemovitostí ano. Panelákové byty jsou nesmyslně přepálené, ale byty v centru města ještě půjdou nahoru. Podle mě i kvůli brexitu. Jestli budou lidé mizet z Velké Británie, budou hledat novou destinaci a Praha je hezká, cenově přijatelná. Díky tomu bude její centrum stále vyhledávané. Já osobně investuji i do orné půdy nebo lesů, když je hezká nabídka. Základní pravidlo zní: investovat pravidelně, což je podstatně lepší než mít veškeré peníze na běžném účtu či si myslet, že nejlepší ke „spoření“ je stavební spoření.

Jaká je podle vás finanční gramotnost Čechů?
Lepší se, to bezesporu, ale tady musím říct, že mám 95 procent klientů z Prahy, takže nemám takový přehled o dalších regionech republiky. Pořád ale mají lidé velké sumy peněz na běžných účtech, ale také už jich dost vnímá, co jsou to podílové fondy, akcie, dluhopisy. To bylo dřív skoro až tabu a investice bylo sprosté slovo. Lidé často spořili přes životní pojištění, což je nesmysl a drahá věc. Snažím se klientům ukazovat čísla, statistiky, posíláme friendslettery, aby měli pořád povědomí, co se na finančních trzích děje.

Máte přehled o financích vašeho klubu? Jste v tomto směru nějak aktivní?
Snažím se nebýt. Spoluhráč Matěj Mráz se stará o klubové finance a dělá to dobře. Je expertem na různé granty, Braník se začal angažovat v dost projektech. Já bych chtěl do klubu přivést nějakého sponzora, k čemuž jsem od vedení nedávno dostal i potřebné materiály. Tím to pro mě ale končí. Jinak se na mě v Braníku obracejí, když chtějí pojistit nemovitost a podobné záležitosti. Zrovna nedávno vyhořela místní hospoda. Tak nás čeká nová práce.

Jste aspoň pokladníkem?
(směje se) Nejsem a nechci být. Ani v kabině, ani v práci. Nebaví mě z lidí dostávat peníze a dohadovat se. Je to paradox, co? Pokuty za pozdní příchody a tyhle věci se strašně složitě vybírají a já z toho mám vždy nervy i za toho pokladníka. Díky, nechci!

Jak je důležité ve vaší profesi dobře vypadat?
Je to důležité, nebudu lhát. Šaty dělají člověka a první dojem se už nedá smazat. Kdybych přišel v teplácích a řešil s klientem, kam vloží svých 50 milionů, tak by to asi nemělo moc velkou šanci na úspěch.

Posloucháte narážky na vaši profesi? Finanční poradci nemají obecně nijak dobrou pověst.
Narážky jsou, ale nic extra. Třeba na fotbale ani ne, kluci mě znají a vědí, že to nedělám jako nýmand, ale mám slušnou klientelu. Občas přilétne popíchnutí, že jsem pojišťovák, ale s tím umím žít.

Pojďme k fotbalu: váš otec je poměrně známý trenér Pavel Trávník. Byla to pro vás výhoda?
K fotbalu mě nepřivedl on, že by mě fyzicky dotáhl na trénink, ale je jasné, že když hrál a trénoval na Vyšehradě, tak jsem tam jako malý chodil. Po rozvodu rodičů už jsme nebyli v denním kontaktu, ale cestu jsme si k sobě našli a máme vynikající vztah. Co se fotbalu týče, tak mi táta nikdy nepomáhal, nikam mě netlačil a jsem za to rád. Dostal jsem se do Slavie a on o tom ani nevěděl, z čehož jsem měl hroznou radost, protože jsem dosáhl nějakého cíle. Obecně se dá říct, že tátova profese mi vytvořila vazbu k fotbalu. Jako malý kluk jsem mohl nakouknout do kabiny Slavie, kde působil. Viděl jsem tam po zápasech Skácela, Došky, Gedeona a další, cítil jsem vůni emulzí, to bylo parádní. Když mě vzal s sebou na fotbal, hodil mi někde do rohu balon, hráči si se mnou chodili plácnout, povídali si se mnou, což mě povzbudilo do dalšího fotbalového života.

Dával vám otec nějaké fotbalové rady?
Paradoxně jsem od něj žádné rady nedostával, asi nechtěl být ten ambiciózní tatínek, co by mě po každém zápase pucoval. Když jsem měl pocit, že jsem hrál dobře, tak mě dokázal umravnit, ale taky pochválit, i když to nebylo úplně všední. Spíš mě ale nechával žít vlastním životem. Ani se na mě moc nechodil dívat, což trvá dodnes. Myslím, že vidí tak tři moje zápasy za sezonu.

Spojují si vás lidé?
Třeba na Slavia ano, protože část našeho byznysu je i sportovní management a ve Slavii máme pár kluků, takže povědomí tam je. Hraji tak nejen o moji pověst, ale také o tátovu. Nemůžu si dovolit udělat v tomhle prostředí botu, protože by to mohlo mít negativní dopad na jeho práci, protože momentálně ve Slavii trénuje dorost. V jeho ročníku máme nějaké kluky, ale nepřipadá v úvahu, aby jim nadržoval. Naopak, od chvíle, co přišel, je to pro ně těžší. Tlačenka nebyla a ani nebude. To máme vyjasněné a ani jsme se o tom nemuseli bavit.

Váš otec trénoval i v Japonsku. Byl jste tam za ním?
Tři týdny a bylo to úžasné. Mrzí mě, že jsem za ním nevyrazil do Kazachstánu, kde působil u reprezentace. To už jsem měl rozjetou svou pracovní kariéru a nešlo to. V Japonsku to bylo krásné. Myslím, že to tam tátovi dalo úplně jiný pohled na život, mě nadchlo taky. Tak čistá, organizovaná země plná slušných a pozitivních lidí, to bylo neuvěřitelné. Na fotbal chodili rodiče s dětmi a fandili, i když se prohrávalo.

Vy jste se nikdy ani nedotkl velkého fotbalu?
Ve Slavii jsem došel do A-dorostu, pak jsem hrával divizi, teď jsem v Braníku. Neměl jsem moc prostor spekulovat, jestli se někde vykopu nebo ne. Možná v tom hrála roli i moje přehnaná zodpovědnost postarat se o sebe aktuálně a teď – ta mi ve fotbale nedala moc prostor. Nejsem hořký z toho, že jsem nehrál ligu, to vůbec. Fotbal mi přinesl spoustu životních přátel i zkušeností. Hrál jsem extraligu dorostu, několik mých spoluhráčů se dostalo do ligy, třeba Vaněk, Čmovš, Valeš, Hyčka, Mareš, Hanousek. Nelituju ničeho. Fotbalisté mají hezký život, když s nimi mluvím, tak se pro to nadchnu s nimi, ale nezávidím jim.

Vy jste se ve fotbale nejvíc „proslavil“, když o vás před šesti lety několik dní psala celostátní média po incidentu v Novém Strašecí, kde vás jako hráče Louňovic po zápase fyzicky dost brutálně napadl domácí Ducár. Vzpomenete si na to někdy?
Jen teď, když se na to ptáte, jinak ne. Bylo toho v médiích opravdu hodně, ale já to neprožíval.

Nezasáhlo vás, že se o vás všude mluvilo?
Jediné, co mě naštvalo, byl jeho výrok v jednom rozhovoru, že jsem ho kontaktoval kvůli mimosoudnímu vyrovnání, což je lež. Ani jsem to neřešil s advokátem. On dostal na tři roky zákaz hraní, že je magor, tak je magor, ale žádný trvalý následek mi nevznikl, nejsem povaha na to, abych se na něm hojil. Vadilo mi, že lhal. Já ho vůbec nekontaktoval. A taky prohlásil, že jako voják dostal od svého velitele pokutu, kterou pocítil. Tomu jsem se zasmál. O té pokutě mi jako poškozenému přišlo vyjádření – dostal pět set korun. Směšné.

Působíte velmi rozvážně a klidně. Ducár tvrdil, že vás dvakrát udeřil kolenem do hlavy proto, že jste hrubě urážel jeho otce. Chcete se k tomu i po letech vyjádřit?
V emocích každému někdy něco ulétne a já bych neměl problém přiznat, kdybych někoho provokoval, kdybych někomu nadával. Ten zápas byl tenkrát celý vyhrocený a můj spoluhráč, hodně mladý kluk, se po konci začal dohadovat s nějakým místním fanouškem. Na klandru tam byla napáskovaná spousta lidí, nadávali, plivali, začalo se to tam hádat. Já jako kapitán přišel a toho kluka jsem odstrčil, ať jde pryč. On mezitím musel něco říct, což Ducár zaznamenal, a podle všeho to mířilo na jeho tátu. V tu chvíli si mě s tím mohl spojit. Já s ním během zápasu vůbec nepřišel do kontaktu, měli jsme tam jeden čistý souboj, takže na mě ani nemohl mít pifku z toho utkání. Byl jsem ve špatný čas na špatném místě.

Což neplatí o vašem angažmá v Braníku. Ten je v Pražská teplárenská přeboru už třetí sezonu. Jako nováček jste skončili osmí, pak šestí, teď hrajete v absolutní špičce. Přichází vaše doba?
Myslím, že patříme mezi top pět týmů, ale musíme být pokorní. Všechno může být rychle jinak, protože přebor je teď extrémně vyrovnaný. Na tuhle soutěž máme nadstandardní hráče, třeba Milana Cvrčka, Tomáše Pechara, máme výborného brankáře, kádr je velmi kvalitní a všichni kluci makají. Nehrajeme na dvě tři individuality, ale funguje nám to jako celek. Patříme k nejlepším, otázka je, jestli jsme schopní vyhrát přebor. Já bych si to hrozně přál, abychom udělali double, jako v sezoně, kdy jsme vyhráli I. A třídu a k tomu Teskahor pohár. Zůstáváme ale na zemi, rozhodně v kabině neřešíme, že bychom chtěli postoupit do divize. Kdyby to jednou mělo nastat, tak by se tomu asi vedení nebránilo, ale já to cítím tak, že nás žene chuť vítězství, hrozně nás motivuje. Doufám, že jednou přebor vyhrajeme.

K tomu byste měl pomoct vašimi góly. Za předchozí dvě sezony a čtvrtinu té současné jste dal v přeboru 25 branek. Jste s touto bilancí spokojený?
Moc ne, jsem na sebe tvrdý, právě díky hráčům, s nimiž nastupuju, bych měl mít gólů víc. Šance jsou. Představoval bych si, že budu mít 25 gólů za sezonu. Na druhou stranu musím říct, že tam byla i zranění. Letos jsem naskočil v prvním kole, sice jsem dal hattrick, ale zranil jsem se. Ty tři góly bych vyměnil za to, že bych v dalších zápasech mohl hrát.

Zvládnete ještě letos vysněných 25 gólů?
To bych chtěl. Pořád to je reálné, ale muselo by mi extrémně vyjít jaro. Já ale nikdy nebyl útočník, celý život jsem hrál v záloze. Až v Braníku jsem začal hrát vepředu. Na to, že nejsem moc vysoký, vyhrávám dost hlavičkových soubojů, umím pracovat s tělem, jsem důrazný. Když byl v Braníku trenér Truneček, dal mě při nedostatku útočníků dopředu a já dal hned čtyři góly. Od té doby jsem zůstal na hrotu a stal se útočníkem.



KDO JE ADAM TRÁVNÍK
Narodil se 26. června 1990, jeho otcem je Pavel Trávník, fotbalový trenér, který působil u A-týmu Slavie, v japonském Kóbe či u reprezentace Kazachstánu. Jeho syn začínal v Braníku, následně přešel do Motorletu, mládežnické roky dokončil ve Slavii. Z ní se přes Motorlet, Dobrovici a Louňovice vrátil do Braníku, s nímž se teď drží ve špičce Pražská teplárenská přeboru. V civilu založil a vybudoval firmu Friends Forever, která se zabývá finančním poradenstvím, realitami i sportovním managementem, celkově dává práci zhruba čtyřem desítkám lidí. „Vždy jdeme do detailů. Klienti od nás dostávají maximální péči, chceme si s nimi vybudovat dlouhodobé vztahy. Proto Friends Forever,“ popisuje Trávník, jehož jméno jste mohli v médiích zaznamenat před šesti lety, kdy byl po zápase surově napaden protihráčem, který za svůj útok dostal ve fotbale tříletý distanc.

Radim Trusina

Tento rozhovor vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechny jeho čísla si můžete stáhnout ZDE