Hlavně adrenalin! Čím jsem starší, tím víc se bojím, říká Nosek

7. prosince 2016 07:45 » Velký fotbal, Hanspaulská liga, cyklistika, bowling, snowboarding, turistika, lezení… Z výčtu koníčků JAKUBA NOSKA, dlouholetého obránce a současného kapitána SK Újezdu Praha 4, je zřejmé, že sport je pro něj na prvním místě. A ideálně pokud přináší adrenalin. Sám říká, že s přibývajícím věkem se sice víc bojí, ale jízdu na „prkně“ volným terénem nebo třeba lezení po umělé stěně si paradoxně tím víc vychutnává.

Noskův fotbalový životopis není nijak složitý, zahrnuje totiž jen dva oddíly. „Začínal jsem v šesti letech na Čafce, kde jsem až do starších žáků hrával po boku Romana Bednáře a Milana Škody. Ve chvíli, kdy jsem se měl z dorostu přesunout do mužů, mě přeřadili do béčka. Ani jsem nehrál, jen trénoval. Pak se objevila možnost jít do Újezdu, kde o mě měli zájem. Tak jsem šel a od té doby jsem tam. A musím podotknout, že velmi spokojen,“ sumíruje.

Načaté koleno
V klubu z Prahy 4 tak kroutí už dvanáctou sezonu, za tu dobu s ním prošel slabšími i úspěšnějšími etapami. K tomu prvnímu patří období zhruba před šesti lety. „Tehdy jsme hráli domácí zápasy ve Štěrboholích, protože u nás bylo nevyhovující zázemí. Do té doby jsme vždy hráli v první polovině I. B třídy, ale tenkrát ve vyhnanství jsme sestoupili. To bylo pro klub hodně nepříjemné,“ vybavuje si.

Areál Újezdu se však mezitím změnil k nepoznání a Noskovi a spol. se hned první sezonu po návratu domů podařilo postoupit zpátky o patro výš. „To považuji za dost zásadní, beru to jako určitou satisfakci hlavně pro vedení, které tomu v posledních letech dává hrozně moc, čehož si nesmírně vážím. Navíc se nám asi dva roky poté povedlo vykopat i A třídu,“ pochvaluje si fotbalista, který zastává výhradně post pravého obránce. „Hraju ho celý život, jiný asi ani neumím. Maximálně jsem párkrát zaskočil ve středu obrany, ale tam se necítím moc dobře, protože to pozičně moc nezvládám,“ přiznává.

S Újezdem tak Nosek ochutnal už tři různé soutěže. Nabízí se otázka, zda by si troufl i na přebor, pakliže by se mu do něj se spoluhráči povedlo postoupit. „Toť otázka. Klub v tomto ohledu ambice určitě má, ale netuším, kdy se to povede a tím pádem ani jestli u toho budu. Přece jen už nejsem nejmladší, v prosinci mi bude dvaatřicet. Neříkám, že jsem veterán, ale už i tréninky mě čím dál víc bolí. Uvidíme, jak to všechno dopadne.“

Jak to bude s Noskem a přeborem, to bude záležet i na jeho zdravotním stavu. V současné době ho totiž lehce limituje pohmožděné levé koleno. „Je takové… načaté,“ směje se. „Už několik zápasů mě to omezuje, nemůžu udělat rychlý pohyb, nemůžu pořádně zabrat do sprintu. Asi to jsou vazy, mám s nimi problémy dlouhodobě. Vždycky je to nějakou dobu dobré a pak se ozve. Vím, že pár zápasů bude zlobit a pak to zase přejde.“

Distribuuje Speciál
V profesním životě Noska koleno nelimituje, má totiž sedavé zaměstnání. „Pracuji ve společnosti, která se zabývá předplatným časopisů a distribucí tisku. A mimo jiné mám na starosti i distribuci Pražského fotbalového speciálu,“ usmívá se. „Zjednodušeně řečeno to v praxi vypadá tak, že obdržím data pro zaslání, zpracuji je a předám podklady do expedice. Pak už to jde dál do světa,“ vysvětluje s tím, že této profesi se věnuje už devátým rokem.

Po vystudování Střední průmyslové školy strojní měl ambice dostat se na FTVS, ale pohořel na plavání. „Pak jsem nějakou dobu chodil po brigádách a půl roku po škole jsem nastoupil do sázkové kanceláře, což mi bylo relativně blízké, protože sport je moje největší hobby. Po dalších dvou letech jsem nastoupil v rámci současného zaměstnavatele do call centra, kde jsem byl rok a poté jsem byl povýšen na nynější pozici.“

Jak už zmínil, je velkým sportovním nadšencem. Na prvním místě má samozřejmě fotbal, a to i ten malý. „Hraju Hanspaulku, ale aktuální sezonu jsem vynechal. Hlavně kvůli časovému presu. Musel bych oželet tréninky na Újezdě, což nechci. Navíc musím brát ohledy i na to koleno, nechci riskovat zranění. V tomto směru se snažím být zodpovědný.“

I jeho další hobby je tak trochu sportovního rázu… „Hrajeme amatérskou bowlingovou ligu, což mě moc baví. Přijde mi zajímavé, že se hodnotí jak týmové, tak individuální výsledky. V rámci zápasu se totiž počítá celkové skóre, tedy že tým má za výhru dva body, i vzájemné zápasy tří jednotlivců. Ve hře je tak pět bodů,“ nastiňuje pravidla s tím, že členové jeho týmu South City Bowlers se nerekrutovali z řad spoluhráčů z fotbalu, ale jsou to, jak název napovídá, Noskovi kamarádi z „Jižáku“, kde vyrostl.

Hlavně adrenalin!
Dalším a zároveň jedním z největších Noskových hobby jsou hory. V první řadě snowboarding, jemuž se věnuje už od dob, kdy byl u nás tenhle sport teprve v plenkách, tedy zhruba od půlky devadesátých let. „Na základce jsem jezdil na lyžích, protože nic jiného tu nebylo. Pak, když mi bylo nějakých čtrnáct let, k nám začal ve velkém expandovat snowboarding a my jsme si s mým nejlepším kamarádem Petrem řekli, že si pořídíme prkna. Rodiče nám je naštěstí k Vánocům koupili, během jednoho víkendu ve Špindlu jsme se naučili základy a od té doby jezdíme,“ popisuje.

Nosek na hory vyráží pravidelně. „Vychází to tak, že každou zimu jedeme na týden někam do Alp plus občas někde po Česku. Vždycky je to s velkou bandou, tak deset až šestnáct lidí,“ prozrazuje s tím, že nejvíc ho baví tzv. freeride, tedy jízda ve volném terénu. A přiznává, že i na snowboardu ho limituje koleno. „Občas bolí, možná mu i podvědomě odlehčuji. Ale není to nic vážného,“ mávne rukou.

Noska to zkrátka táhne na hory, jednou by si rád vyzkoušel náročné horské pochody a nevylučuje, že by časem zkusil na nějakou skálu vylézt. „Co se týče horské turistiky, žádné túry po horách třeba v Rumunsku za sebou ještě nemám, ale láká mě to. A lezení? K tomu jsem jen přičichl a logicky jsem si zatím vyzkoušel jen lezení na umělé stěně. Navrtala mě do toho kamarádka, která leze už dlouhé roky. Obrovsky mě to nadchlo a každému to doporučuji,“ usmívá se. „Ale je důležité jít s někým zkušeným,“ radí.

V posledních dvou letech rovněž propadl cyklistice. „Pořídil jsem si kolo a snažím se jezdit, co nejvíc to jde. Tedy když nemám fotbal, protože mezi tréninky není kolo ideální, člověk má jiný pohyb a na hřišti je pak tuhý, ztrácí dynamiku. Když je hezké počasí, snažím se jezdit do práce a z práce. Vzhledem k tomu, že bydlím v Kunraticích a dělám v Horních Počernicích, tak je to celkem nějakých padesát kilometrů,“ prozrazuje.

Noskovy koníčky mají jeden společný jmenovatel – adrenalin. „Musím přiznat, že čím jsem starší, tím víc se při adrenalinových sportech bojím. Ale zároveň mě to paradoxně čím dál víc baví,“ směje se a zdůrazňuje, že přítelkyně Petra ho od „divočin“ neodrazuje. „Někdy se třeba bojí, ale podporuje mě,“ ujišťuje. 

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový Speciál, který si můžete stáhnout ZDE