Historické osobnosti pražského fotbalu: Viliam Schrojf

8. března 2017 12:00 » VILIAM SCHROJF sice v Praze přišel na svět, vyučil se tu brankářskému řemeslu, fotbalovou osobností - československou i světovou - nepochybně byl, ale za rodné město si zachytal jen jako junior. A tak na něj dnes vzpomínáme ne jako na hvězdu, která v metropoli sbírala fotbalové vavříny, ale jako na borce, kterého si nepochopitelně nechala vyfouknout přímo před nosem… Přečtěte si 12. díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.

Začínal v někdejší strašnické Admiře XIII. Mezi tyče se poprvé postavil v osmi letech. Zprvu ho odtamtud o trochu starší spoluhráči vyháněli: jsi prcek, žádnej vysokej míč nechytíš! Nehádal se, jen mu oči blýskaly vztekem. Já vám ukážu! Když se rok s rokem sešel, už chytal za žáky. A ve čtrnácti za první mužstvo! Brankářský post v dorostu ani pak nikomu nepustil. Stávalo se, že jeden mač odchytal v sobotu, druhý v neděli po ránu, třetí po obědě. A stále toho neměl dost.

Praha slepotou raněná
Ve Strašnicích tehdy sídlila i žižkovská Viktorka, pověstná věčně prázdnou pokladnou, která jí znemožňovala nákup hotových hráčů. Zato měli její vyhlášení vyhledavači talentů zmapovaný kdejaký plácek široko daleko. Na Admiru mohli kamenem dohodit. Jak se jim mohlo stát, že rodící se gólmanský zázrak unikl jejich pozornosti?

Ale to platilo také o ostatních předních pražských klubech. Když Vildovi táhlo na dvacátý rok, chytal v juniorském výběru hlavního města. Snímek mužstva, na kterém byl i on, se dokonce roku 1951 objevil ve sportovním týdeníku Ruch. Co na to Sparta, Slavia, Bohemka, tehdy ještě ligová karlínská Čechie nebo stále výborné Nusle? Nic, nic, nic!

V těch časech se ještě rukovalo až v jedenadvaceti. Když roku 1952 přišel Vildův čas, měly pražské vojenské týmy ligového ATK a jeho farmy, o stupeň níže hrajícího ÚDA (po roce se sloučily pod jménem druhého z nich), ve společném kádru půl tuctu brankářů. Proč tehdejší fotbalová Praha nedovedla zařídit v improvizovaných strahovských kasárnách kavalec i pro nadaného brance Schrojfa?

Povolávací rozkaz ho nakratičko zavedl do leteckého útvaru, jehož mužstvo nehrálo ani v krajském mistrovství. Co chybělo, aby z toho byl začátek konce nadějných vyhlídek? Naštěstí se v Olomouci právě začal tvořit tým armádního letectva, Křídla vlasti. A jeho zvědové objížděli letecké posádky…

Dva pražské debuty
Širší veřejnosti se Křídla poprvé představila ke Dni letectva 1952 na Strahově vítězstvím nad VP Berlín 7:1. Tři novicové velké scény se líbili nad jiné: v záloze Tadeáš Kraus z Třince, ve středu obrany Jiří Hledík ze Slavoje Pardubice a v brance Schrojf. Jak to tehdy chodilo, bylo prominentní mužstvo zařazeno rovnou do I. ligy. Stačilo pár zápasů, aby bylo jasné, že ti tři patří na svých postech k jejím esům.

Viliam měl za sebou pouhý tucet ligových střetnutí, když Strahov viděl i jeho reprezentační křest. S Maďary jsme prohráli 1:5, ale on se postavil do branky až ve druhé půli a dostal jen jeden gól – od v té době už světově slavného Ference Puskáse.

Ještě ani teď Praha nezabrala! Když na podzim 1954 dostříhal metr, stal se na dlouhá léta jeho dalším údělem bratislavský Slovan. A ještě roku 1966 pomohl zachránit před propadlištěm košickou Lokomotívu.

Padesátá léta patřila v reprezentaci Břetislavu Dolejšímu a Imrichu Stachovi. Až když se národního mužstva ujal Rudolf Vytlačil, který brankáře ze Strašnic trénoval už v Křídlech, přišel Vildův čas. Roku 1960 byl jedničkou týmu, který ve Francii skončil třetí v mistrovství Evropy. Patřil pak k hrdinům úspěšné kvalifikace pro MS 1962 i samotného šampionátu. Popravdě: zápasy v základní skupině se Španělskem, ve čtvrtfinále s Maďarskem (oba 1:0) a v semifinále s Jugoslávií (3:1) nám vyhrály především jeho fantastické zákroky.

Bezprostředně před finále s Brazilci byl vyhlášen nejlepším brankářem mistrovství. Ať už šlo o dílo nesportovního záměru, nebo jen nezměrné neobratnosti pořadatelů, Vildu ocenění v tu nejnepravější chvíli pořádně rozhodilo. Podlehli jsme 1:3…

V národním mužstvu skončil o tři roky později po nešťastném gólu v nové kvalifikaci s Rumuny (0:1). Ve třiatřiceti, na gólmana zbytečně brzy. Nějak se jeho kiksy měřily jiným metrem než ostatním.

Byl skvělý. Jedinečný. Škoda jen, že Praha plody té jeho slávy nesklízela.


VILIAM SCHROJF
2. 8. 1931 – 1. 9. 2007
Post: brankář
Hráčská dráha: 1940 Admira Praha XIII, 1952 VSJ Liberec a Křídla vlasti Olomouc, 1954 Slovan Bratislava, 1966 Lokomotíva Košice, 1967 Slavia Melbourne; hrající trenér v Rakousku, 1969 First Vienna, 1973 ASV Kittsee (do roku 1977)
Bilance v lize: 14 ročníků v letech 1953 až 1967, 297 utkání
Mistrovský titul: 1955
Mezistátní utkání: 39 utkání v letech 1953 až 1965; účastník MS 1966 (2. místo, nejlepší brankář soutěže) a ME 1960 (třetí místo)
Další hráčské úspěchy: vítěz Československého poháru 1962 a 1963



DROBNÉ KLEPY

KOLIK JE TO PRSTŮ?
Jedna z mnoha historek o svérázných Vytlačilových trenérských metodách: V úvodním utkání na MS 1962 byli proti nám Španělé snad dvousetprocentními favority. A jak by ne? Uprostřed obrany Santamaria, na pravé straně útoku Del Sol a Puskás, na levé Suarez a Gento… Však nás také po celý zápas mačkali, ale celý tým dobře bránil a Schrojf byl neprůstřelný. Jednu chvíli si proti němu Martinez ve vzdušném souboji pomohl i loktem a Vilda byl chvíli grogy. Trenér se nad ním sklonil a ukázal mu ruku s roztaženými prsty: „Kolik je to prstů?“ Brankář ho znal dlouhá léta, ale otázka ho přece jen vyvedla z míry. „Pět,“ řekl po malém zaváhání. „Fajn. Můžeš chytat dál!“

AUTOMECHANIKEM U PROTINOŽCŮ
Ke konci šedesátých let se začalo blýskat na lepší časy. Hrdinové z Chile směli za zásluhy jako první na samém sklonku kariéry odejít do angažmá v zahraničních klubech. Vildu ta nová vlna zanesla roku 1967 až do Austrálie, cesty myšlení totalitního režimu byly ovšem vskutku nevyzpytatelné – podobně jako Josef Kadraba do Vídně tam formálně odešel za prací. Automobily v Melbourne opravdu opravoval, a tak mohl ve vší počestnosti chytat za tamní amatérskou Slavii…

SCHROIF, SCHROIFF, ŠROJF, SCHROIF, SCHROJF…
Všechny tyhle podoby jeho příjmení se daly leckde číst skoro po celou dobu jeho působení v národním mužstvu. A kdyby jen v novinách… Viliam se mohl na požádání prokázat všemožnými průkazy a legitimacemi, ve kterých se případ od případu jmenoval trochu jinak. Bral to s humorem. Víc ho mrzelo, když se dozvídal, jak i mnozí pražští fanoušci tvrdí, že je rodilý Slovák. Často při tom argumentovali také nečeskou podobou jeho křestního jména. Jednou, to už po návratu ze svých zahraničních fotbalových vandrů, si posteskl: „Mám já to osud. Češi mě mají za Slováka a Slováci zase za Čecha…“
Viliam Schrojf byl prostě Čechoslovák – a nejenom na trávnících mezistátních zápasů.

Miloslav Jenšík

Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE