Historické osobnosti pražského fotbalu. Václav Jíra: diplomat od Botiče
22. února 2017 07:00 » Když roku 1944 SK Nusle po dvou letech opustil ligu, bylo jasné, že nejlepší borec a tvůrce hry mužstva půjde za lepším. Přestup VÁCLAVA JÍRY do Ďolíčku měl naprostou logiku: byl jeho návratem do Vršovic. Tam poprvé oblékl fotbalový dres – jako desetiletý žáček modrobílého Unionu. Přečtěte si osmý díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
V dorostu už kopal na Zelené lišce za Nuselský SK. Byla tam dobrá parta, ale ještě mu nebylo devatenáct, když zasvištělo laso z nedaleké Bělky a on uvázl v jeho smyčce. Řeklo by se, že ten přestup nedával smysl, vždyť NSK i SKN hrály středočeskou divizi. Jenže někdejší ligová sláva Nuselskému sama zápasy vyhrávat nemohla. A jeho místní rival? Jen SK Nusle postoupil do divize, dosáhl v ní roku 1936 na třetí místo hned za žižkovskou Viktorkou a Bohemkou, kdežto NSK skončil až osmý. I dál už měla Bělka nad Zelenou liškou stále vrch a v době Jírova příchodu už se netajila ligovými ambicemi.
Tvůrce hry staré české školy
Tak se to tehdy u nás hrávalo: střední záložník byl osou týmu, konstruktérem, rozehrávačem. Když ovládl střed pole, měl jeho tým nakročeno k vítězství. Tak válel slavný sparťan Karel Pešek-Káďa nebo jeho nejlepší nástupce v národním mužstvu, slávista Štefan Čambal. A jejich dobrým žákem byl i Otakar Češpiva v SK Nusle, kterého Jíra už dlouho pozorně sledoval a obdivoval. Když jeho idol podepsal přestupové lístky k Botiči, stal se na Bělce jeho nástupcem. Roku 1941 poprvé vyhráli divizi, ale ztroskotali v kvalifikačním turnaji. Rok poté už jim liga neunikla. A Jírovo jméno i jeho chytrá hra se rychle staly pojmy po celé zemi.
Klokani mu dvakrát říkat nemuseli. Také oni si ho vyhlédli jako Češpivova potenciálního nástupce. Přes noc se jím stal. Když roku 1945 naši fotbalisté po letech v protektorátní kleci začali znovu hrát na mezinárodní scéně, přišla ke cti i jeho znamenitá jazyková výbava. A jeho výkonů na hřišti si začali pozorně všímat i stavitelé reprezentace. Při tom všem se po hlavě vrhl do studia práv. Než nacističtí okupanti na podzim roku 1939 uzavřeli české vysoké školy, stihl se na fakultě prakticky jen zapsat. Přesto už na konci roku 1948 studium úspěšně dokončil; promován byl v pátek 17. prosince.
Hráčem národního mužstva se stal v neděli 11. května 1947 na Spartě proti Jugoslávii. Pozvánku na reprezentační sraz mu vystavil znamenitý výkon v mužstvu Prahy, které pár týdnů předtím rozdrtilo výběr Paříže 6:1.
Centrhalv na rozcestí
V mezinárodních konfrontacích v té době náš fotbal moc úspěšný nebyl. Hledalo se vysvětlení. Mnozí je viděli v tom, že v českých zemích se převážně stále hrálo po staru, s ofenzivním středním záložníkem, zatímco W-M systém, který se hrál všude kolem nás, tento post nahradil středním obráncem. Nic proti W-M, ale u nás se začal uplatňovat z musu, na základě nařízení shůry a už proto stereotypně, nevynalézavě.
Nejvíc na to doplatili právě střední záložníci, narychlo přeškolovaní na stopery. Nikoho nenapadlo pro nový úkol hledat a objevovat nové muže. Bohemka si ještě nějaký čas dál hrála svou hru a Václav Jíra v ní dál dominoval, ale v národním mužstvu byl příkazem doby W-M. Mimořádná hráčská inteligence mu umožnila se příkazu přizpůsobit, ale radost ze hry mu to pojetí rozhodně nedávalo. To byl důvod, proč si v letech 1947 a 1948 zahrál pouze ve čtyřech mezistátních střetnutích. Pak na čas ovládli pole stopeři ze Slovenska, kde se W-M díky pokračujícímu mezinárodnímu styku prosazoval už ve válečných letech.
Další dva starty Jíra přidal – v kapitánské roli, když byla Bohemka na konci roku 1952 pověřena státní reprezentací v Albánii. V lize si odehrál své. A nejčastěji v jedné z hlavních rolí. V dresu se lvíčkem měl určitě mnohem na víc, aby tam působil ve špatné době na špatném místě.
Leč: i kdyby nikdy v životě kopačky neobul, naprosto nepochybně by jeho jméno i tak patřilo do dějin našeho fotbalu. Jméno obratného vyjednavače a organizátora a při vší práci pro mezinárodní fotbal vždy obhájce národních zájmů. Pracovitého a tvořivého funkcionáře na národní, evropské i světové scéně.
Když si po listopadu 1989 mohl i náš fotbal konečně zase sám vybrat a zvolit vedení podle svých představ, kdo jiný se mohl stát předsedou svazu než doktor Václav Jíra?
JUDr. VÁCLAV JÍRA
2. 7. 1921 – 9. 11. 1992
Post: střední záložník, střední obránce
Hráčská dráha: 1931 Union Vršovice, 1936 Nuselský SK, 1940 SK Nusle, 1944 Bohemians (do roku 1955)
Mezistátní utkání: 6 v letech 1947 až 1952
Bilance v lize: 209 zápasů v letech 1942 až 1954, 4 góly
Trenérská dráha: 1955 Bohemians B, 1963 A-tým (do roku 1964) a současně národní mužstvo (do roku 1965); roku 1962 vedoucí národního mužstva na MS v Chile
Funkcionářská dráha: 1955 člen a brzy poté i předseda mezinárodní komise našeho fotbalového ústředí a jeho zástupce ve Středoevropském poháru, 1968 člen výkonného výboru UEFA, 1971 předseda technické komise FIFA, 1978 místopředseda UEFA, 1990 předseda Československého fotbalového svazu (do roku 1992)
DROBNÉ KLEPY
ZÁHADA VRŠOVICKÉ ŠKVÁRY
Černá škvára Dannerova stadionu bývala kdysi pověstná. Vozili ji tam prý z michelské plynárny, ale její pravé „výrobní“ tajemství prozradil autorovi seriálu až sám někdejší vršovický kapitán: „Před zápasem vždy hřiště polili olejem, aby se tolik neprášilo. Jenže my jsme pak byli jako kominíci a po zápase nám dalo dost práce ten olej ze sebe smýt.“ Jako správný centrhalv byl Václav Jíra vyhlášený hlavičkář, pročež pokaždé už po několika minutách hry jeho vysoké čelo zdobil černý koláč, otisk zaolejovaného míče. A protože byl jako správný kapitán příkladný dříč a obětavec, odcházel vždy po boji do šatny ze všech aktérů utkání nejšpinavější.
BOŽE, DEJ, AŤ TEN KAREL…
První dvě poválečná utkání s Jugoslávií jsme prohráli. Ve třetím jsme po první půli vedli 2:0, ale pak Jihoslované náš tým stále více zatlačovali do defenzivy a v 55. minutě dal obávaný kanonýr Stjepan Bobek kontaktní gól. Po dalších deseti minutách Jírovi nezbylo než zadržet centra Matošiče za ruku a za trenýrky. Penalta! A samozřejmě se k ní hrnul Bobek! „Říkal jsem si: to tedy máš, hochu, vypráskaný debut! Jestli teď vyrovnají…“ vzpomínal Václav Jíra, když jsem mu ten okamžik po létech připomněl. „Věděl jsem, že předcházející podzim v mači Praha – Bělehrad Horák Bobkovi penaltu parádně lapil. Ale mohlo mu to vyjít dvakrát po sobě? Řeknu vám, byla ve mně malá dušička! Jen jsem v duchu vysílal modlitbičku ku nebíčku: Bože, dej, ať mu to Karel chytí! Bobek i tentokrát vypálil k pravé tyči, ale sparťanský gólman tam skočil jako tygr a střelu vyrazil. Nakonec jsme vyhráli 3:1 – a tak jsem si užil vítěznou premiéru!“
KDEPAK SMŮLA – ZACHRÁNĚNÉ FINÁLE!
Do třetice vzpomínka funkcionářská: „Ještě ve čtyřiapadesátém jsem hrál I. ligu, ale v následujícím roce už jsem byl naším delegátem v řídicím výboru obnoveného Středoevropského poháru. Když v semifinále postavil los naše zástupce – pražské vojáky a bratislavský Slovan – proti sobě, říkali mi kamarádi a známí: Taková smůla. To jsi tam, Vašku, nemohl nějak zařídit… Samozřejmě nemohl! Ostatně, k čemu by to bylo? Stejný osud potkal i Maďary. A my jsme na ně tehdy prostě neměli! Takhle jsme alespoň měli jistou účast ve finále. Až třetí zápas rozhodl o postupu ÚDA, pozdější Dukly. Když se proti ní nečekaně neprobojoval skvělý Honvéd s Puskásem, Kocsisem, Bozsikem a dalšími světovými esy, mohlo se zdát, že nám svitla naděje. Ale MK (tehdy pod vnuceným názvem Vörös Lobogo) pozdější Duklu hned v prvním finále v Budapešti smetl 6:1! Už brzy se ale karta obrátila…“
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
:
