Historické osobnosti pražského fotbalu: Tomáš Pospíchal, srdce nemocné míčem
24. února 2017 07:00 » „Já byl v soukromí spíše klidný, hodný a nevýbojný chlapec, takový tichošlápek. Jak jsem však vletěl na hřiště, něco se ve mně zlomilo, vjela do mě neuvěřitelná síla a drzost…“ Tak TOMÁŠ POSPÍCHAL (na fotografii vpravo) sám sebe charakterizoval v memoárové knize nadepsané jeho okřídleným výrokem „Fotbal nemá logiku“ – a nikdo by to nedokázal lépe. Když jste si s ním povídali jen tak o všem a o ničem, byl to příjemný, pohodový mužský. Dokud nepřišla řeč na fotbal a na nějaký jeho zapeklitý problém…Přečtěte si devátý díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
Jak to zařídí „nevýbojný chlapec, takový tichošlápek“, když si chce někde zakopat za žáky? Snad každý, kdo někdy fotbal hrál nebo se kolem něj třeba jen motal, se někde potkal s talentem jako hrom, který pro samou skromnost zůstal nepovšimnut.
Sedávej, panenko, v koutě? Houby s octem!
Tohle Tomáš řešit nemusel. Měl dva o pár let starší brášky, kteří ho často dostávali na starost. A protože hráli fotbal, brali ho s sebou na hřiště. Tak se stalo, že v dresu si poprvé zahrál už v devíti letech – v časech, který neznal přípravky. K tomu, aby od třinácti hrál za dorost a ve čtrnácti v oblastním finále dorosteneckého přeboru, už pomoc sourozenců nepotřeboval.
Jedna z četných reforem školství zavedla roku 1951 závěrečné zkoušky na základních školách, takovou malou maturitu. Písemky z češtiny a matematiky, ústní zkoušky ze čtyř předmětů. Tomáš to zvládl na samé jedničky – hotový div u kluka, který strávil každou volnou chvilku na hřišti. Přemlouvali ho na gymnázium, ale on si prosadil svou a namířil si to do Vítkovických železáren, vyhlášeného sportovního ráje. Zapsali ho tam na strojnickou průmyslovku.
Zlomový rok 1954
V době, která o dorostenecké lize mohla jen snít, se mládežnické soutěže hrály vyřazovacím způsobem až do čtyřčlenného závěrečného turnaje. Tehdy se do něj probojovali chlapci z Košic (tam měli příštího sparťana Andreje Kvašňáka), z Ústí nad Labem (se sparťanem Pepíkem Vojtou, klokanem a sešívaným Pepíkem Píšou a dalšími budoucími ligovými borci), z Chrudimi a z vítkovické průmyslovky, jejímž nesrovnatelně nejlepším hráčem byl světlovlasý kulový blesk na pravé spojce.
Na podzim si dorostenci zahráli v Budapešti s maďarskými vrstevníky. Vyhráli 4:2 a byla kolem toho veliká sláva, protože v dospělé kategorii jsme tehdy na Maďary neměli. Jména čtyř úspěšných střelců lze najít v historických zápisech nejvyšší domácí soutěže. Ke Kvašňákovi, Pospíchalovi a Pavolu Molnárovi z bratislavského Slovanu není co dodávat. A Demovič hrával ligu v Trnavě.
Rok poté sedl Tomáš s povolávacím rozkazem v kapse na rychlík do Prahy. Stal se hráčem Tankisty, který právě sestupoval do II. ligy. Tehdy se ještě v metropoli ani neohřál, protože celé mužstvo převeleli do Dukly Pardubice. Tam poprvé oblékal stejný dres s Andrejem a s Vláďou Kosem, budoucími spoluhráči ze Sparty. Ta ho chtěla hned, jak dostříhal metr (Baník ho v ligovém týmu zkoušel už v jeho necelých šestnácti letech, ale Vítkovice řekly ne). Roku 1957 přetahovanou o chlapíka, který se vracel do civilu, vyhrál ostravský Baník. A v něm Tomáš, to už kované křídlo, dozrál pro mezinárodní trávu.
Jeho transfer na Letnou byl dobovou senzací. Ostrava že ne a nedá – horníci kvůli němu docela vážně chtěli stávkovat. Přestup se nakonec řešil až v nejvyšším sekretariátu vládnoucí strany totalitního režimu. A paradoxně to byl Ostravák původem Kolder, jeden z tehdejších nejmocnějších mužů ve státě, kdo dal konečný souhlas…
Z pohodáře trenér-pes!
Když skončil ve Spartě, vypravil se Tomáš jako legionář do Rounu v Normandii. A ze sladké Francie se vrátil docela jiný Pospíchal. Štíhlejší, cílevědomější. Vlastně na tom nebylo nic až tak divného. Hráč, který vyrostl v absurdistánském pseudoamatérismu, poznal opravdový poctivý profesionalismus a udělal si z toho své závěry pro další působení. Jako trenér začal ve skromném divizním Břevnově. Během toho roku objevil a okřesal pozdějšího superhráče Honzu Bergra, v té době malíře pokojů. A také svého příštího asistenta v Bohemce Josefa Zadinu.
Přes Plzeň a Ostravu zamířil znovu do Prahy, potřetí a natrvalo. V Bohemce postupně vytvořil tým, který v první polovině osmdesátých let u nás neměl konkurenci. Někdejší borec s nadáním od fotbalových bohů, ale s trochu „volným“ přístupem k tréninkovým povinnostem, se proměnil v rasa, který nikomu nic neodpustil. Byly dny, a nebylo jich málo, kdy ho hráči nenáviděli. Ale on měl svou vizi a šel za ní jako beran. Čelem.
„Na Bohemce jsem měl to obrovské štěstí, že jsem si mohl hráče pro své záměry vybírat,“ řekl jednou autorovi této vzpomínky. „Byli to kanóni, ale občas by si byli šlapali po štěstí, nevzít na ně bič. Oni byli takový můj Pygmalion. Vsadil jsem na ně všechno. Vabank! Vykládalo se o mně ledacos, ale věř nevěř, já měl ty kluky rád. Jenomže o tom nesměli mít tušení. Jinak by z nich nebyli šampioni…“
A ti hráči dodnes moc dobře vědí, kdo z nich šampiony udělal.
TOMÁŠ POSPÍCHAL
26. 6. 1936 – 21. 10. 2003
Post: pravé křídlo
Hráčská dráha: 1945 SK Zejda Přerov, 1946 SK Přerov, 1950 Sokol Telč, 1951 Vítkovice, 1955 Tankista Praha / Dukla Pardubice, 1957 Baník Ostrava, 1965 Sparta, 1968 Rouen (Francie, do roku 1971)
Bilance v lize: 10 ročníků nejvyšší domácí soutěže v letech 1950 až 1968, 239 utkání, 70 gólů
Mistrovské tituly: 1965, 1967, jako trenér 1983
Mezistátní utkání: 26 v letech 1956 až 1965, 8 gólů; vicemistr světa 1962
Trenérská dráha: 1971 TJ Břevnov, 1972 Baník Ostrava, 1975 Škoda (dnes opět Viktoria) Plzeň, 1977 Bohemians, 1987 Slavia (do roku 1988); kariéru předčasně ukončil pro vážnou srdeční vadu, která později i po transplantaci uspíšila jeho smrt
DROBNÉ KLEPY
MERUNA POD STROMEČEK
Kdo to pamatuje, ví, jakým nedostatkovým materiálem byla za války kůže. Boty se musely nosit až do roztrhání, protože se daly koupit jen na přísně vyměřené přídělové „body“ – čili na poukaz. Sehnat třeba koženou školní brašnu bylo hotové unikum! Zůstane záhadou, jak to tenkrát Pospíchalovi, žádní boháči, dokázali, ale roku 1944 našel osmiletý Tomáš pod vánočním stromkem opravdový fotbalový míč! Zprvu ho sotva uvalil, ale od těch Vánoc dostal jeho život svůj jasný a nevyhnutelný směr a cíl.
V DEVATENÁCTI PROTI BRAZÍLII
Byl to jeden z nejpodivuhodnějších debutů v historii národního mužstva: ke svému premiérovému mezistátnímu zápasu byl Tomáš Pospíchal povolán z II. ligy ve věku devatenácti let, devíti měsíců a deseti dnů – a proti Brazílii, která měla v zadních řadách světová esa Niltona a Djalmu Santose nebo Zozima! Trenéři reprezentace Antonín Rýgr a Karel Kolský si té dubnové strahovské neděle roku 1956 dovolili proti fotbalové supervelmoci opravdu hodně: Josef Masopust a Anton Moravčík hráli za národní mužstvo teprve podruhé, Ivo Urban a Tomáš dokonce poprvé. Vzdor tomu měli naši k vítězství přece jen o maličko blíže. Za bezbrankový výsledek mohli „kanárci“ děkovat třeba i fantastickému tygřímu skoku gólmana Gilmara po Tomášově střele, kterou už už viděl celý stadion v síti. S gólem by ten debut byl ještě podivuhodnější!
ŤUKES S MASOPUSTEM
O postup na MS 1962 musel mezi našimi a Skoty rozhodnout třetí vzájemný zápas na neutrální půdě v Bruselu. Výsledek byl dlouho na vážkách; dvakrát jsme vyrovnávali náskok soupeře, na 2:2 pouhých 10 minut před koncem normální herní doby. V přidaném času White napálil míč do břevna Schrojfovy branky, chvilku poté ale Masopust zase jednou předvedl svůj slavný „slalom“, poslal míč do běhu Pospíchalovi a v 96. minutě jsme toho dne poprvé šli do vedení. Potom ještě Kvašňák pečetil na 4:2. Tomáš tu přihrávku následujícího roku Masopustovi vrátil v chilském finále světového šampionátu a vedli jsme 1:0! Škoda přeškoda, že na rozdíl od Pospíchalova z Bruselu ten Masopustův gól v Santiagu de Chile nemohl být vítězný…
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
