Historické osobnosti pražského fotbalu: Stanislav Štrunc, 7 let na Julisce
4. března 2017 07:00 » Remíza v Amsterdamu pootevřela Dukle bránu do semifinále Poháru mistrů evropských zemí. Otevřít dokořán ji mohla výhra na Julisce. Jenže ve středu 8. března 1967 tam Ajax vedl 1:0 a konec mače se blížil. Přitom Dukla měla chvílemi až drtivou převahu. V 71. minutě její šestatřicetiletý lodivod Josef Masopust dokonale načasoval přihrávku do běhu Josefu Nedorostovi a stoperu Pronkovi nezbylo než útočníka v gólové šanci zkosit. Penalta! Jako kdyby spadla z nebe. Jen ji teď bylo ještě třeba proměnit! Přečtěte si 11. díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
Před utkáním trenér Bohumil Musil pro takovou chvíli určil dva exekutory: Stanislava Štrunce a jako náhradníka Ivana Mráze. Standovi se moc nedařilo, na začátku druhé půle utrpěl zranění kolena a málem odstoupil ze hry. Teď popadl míč a podával ho spoluhráči: „Ivane, vezmi to ty!“ Leč ostřílený sparťanský kanonýr, který si po vysokoškolských studiích odbýval vojnu v Dukle, o tom nechtěl ani slyšet. V napjaté chvíli „Mirek“ Musil ukázal na Štrunce. A Masopust připojil vroucí přání: „Jdi, Stando. A dej to!“
V osudové chvíli byla v našlapaném hledišti malá dušička. „Čápa“, jak se mu přezdívalo, měli fanoušci rádi. Uměl je svou hrou nadchnout i pobavit. „Dnes hraje Standa, bude zase sranda,“ říkávalo se v ochozech pražských stadionů. Ale kdo by v téhle zlomové chvíli vsadil na křehké nervy dlouhána „zez“ Plzně?
Musil mu věřil. A právem! Ostrá vysoká střela k levé tyči nedala gólmanovi Balsovi sebemenší šanci. Nejdůležitější gól celé Štruncovy kariéry dal nová křídla dukelskému náporu, pod jehož tlakem si necelé tři minuty před koncem vstřelil Soetekouw vlastní gól. Vojáci vyhráli 2:1 a jako první z našich týmů postoupili v PMEZ mezi poslední čtyři!
Z branky na křídlo
Vytáhlého kluka ve škvrňanském žactvu nejdřív postavili mezi tyče. Nevedl si tam vůbec zle, ale kdykoli si zkusil zakopat v poli, zkušeným očím nemohl uniknout jeho dravý tah na branku a schopnost dávat góly jak na běžícím pásu. Ani ho nemuseli moc přemlouvat. Brzy se po celé Plzni říkalo, jaký na Roudné roste báječný útočník.
První ligový gól dal dva týdny před svými devatenáctinami v dresu Škodovky (ta se po listopadu 1989 vrátila ke starému dobrému válečnému jménu Viktoria). Vlastně to tehdy byl spíš nepodařený pokus o centr, ale tím víc zaskočil zkušeného žilinského gólmana Placha. Kluboví příznivci mu zprvu nemohli přijít na chuť, ale trenérský veterán Ferenc Szedlacsek věřil v jeho talent a nepovolil. Ve svém premiérovém prvoligovém ročníku skóroval Štrunc pětkrát, v dalším připojil sedm zdařilých tref, ale jeho tým sestoupil.
Přetrženou prvoligovou kanonýrskou nit tak Standa znovu navázal až v sezoně 1965-66 v Dukle. Na podzim ligové áčko ještě trénoval Jaroslav Vejvoda a tomu Musilův chráněnec rozhodně do oka nepadl. Zjevného trémistu kouč v mužstvu nechtěl; ostatně ho děsil i jeho rozevlátý styl. V zimě ale Vejvoda odešel do varšavské Legie, u prvního mužstva ho nahradil právě Musil a z juniorky vzal s sebou i Standu.
Ten pak během sedmi let nastřílel za Duklu 65 prvoligových gólů. V soutěži 1966-67 skončil s 15 góly druhý za trnavským králem střelců Jozefem Adamcem, ale svůj ročníkový rekord vytvořil sedmnácti zásahy o dva roky později. Po sedmi letech poctivých služeb se s Juliskou rozloučil. Táhlo ho to do rodných míst. Tak se ve třiceti – podle dost rozšířeného mínění předčasně – vrátil do Plzně. A dál to Štruncovi pálilo i na plzeňském stadionu ve Štruncových sadech. Dalšími třiadvaceti góly si svůj prvoligový střelecký účet zarovnal na stovku a zařídil si tak členství v Klubu ligových kanonýrů.
Jednou jsi dole, jednou nahoře
Stanislav Štrunc byl hodně netypický fotbalista. Čahoun s dlouhýma nohama by se byl lépe vyjímal na basketbalovém hřišti nebo u volejbalové sítě. Jeho odlišnost byla ještě umocněna vpravdě aprílovou proměnlivostí formy. Často svým klátivým sprintem utíkal zadákům soupeře, jak se mu zlíbilo, a neuvěřitelnými kličkami je uváděl do zoufalství. Když však měl špatný den, byl nejednou na trávě jen do počtu. Když se mu nevedlo, rychle upadal do trudnomyslné letargie, ve které s ním nic nebylo.
Jednoznačně však převažovaly hvězdné dny. Dokládá to stovka jeho ligových gólů i nominace do reprezentačního týmu hned v závěru jeho první dukelské ligové sezony. Proč později nastoupil už jen ke dvěma mezistátním zápasům? Měl kardinální smůlu – byl současníkem dvou skvělých pravých křídel, Františka Veselého ze Slavie a jeho jmenovce Bohumila ze Sparty.
STANISLAV ŠTRUNC
30. 10. 1942 – 8. 11. 2001
Post: pravé křídlo
Hráčská dráha: Škvrňany, 1955 Škoda Plzeň, 1957 Slovan Karlov, 1959 Škoda Plzeň, 1961 I. liga, 1965 Dukla Praha, 1972 Škoda Plzeň, 1977 Kaznějov, 1979 Potraviny Plzeň (do roku 1980)
Bilance v lize: 11 ročníků v letech 1961 až 1977, 328 utkání, 100 gólů
Mistrovský titul: 1966
Mezistátní utkání: 3 v letech 1966 až 1970; účastník OH 1968
Další hráčské úspěchy: vítěz Čs. poháru 1966 a 1969
DROBNÉ KLEPY
ZA PĚT MINUT DVANÁCT
Povolávací rozkaz do vojenské základní služby původně nasměroval Štrunce do chebské Rudé hvězdy. Tehdejší trenér juniorky pražské Dukly Musil měl dokonalý přehled o všech nadějných kopáčích od Šumavy až k Tatrám. A tak když se dozvěděl, že vytáhlý okřídlený šíp má rukovat, vyhlásil na Julisce poplach. Energický zásah klubového mezinárodního sekretáře Josefa Koláře (shodou okolností původem rovněž ze západočeské metropole) přišel v nejvyšší čas! Kdyby se byl nepovedl, kdo ví, jak by se dál odvíjela Standova hráčská dráha. O stovce ligových gólů by nemohl ani snít… I velký talent musí mít v pravou chvíli „kapičku pokakanýho štěstíčka…“
SBORNÁ NA LOPATKÁCH!
Za skromný počet startů v reprezentačním áčku byl do jisté míry odškodněn tím, že jeho křest se odehrál na nejslavnějším stadionu světa – na Maracaná v Riu! Kolika evropským matadorům se tohle poštěstilo? Ale největší Štruncův zápas v dresu se lvíčkem patří do historie olympijské reprezentace. Ta se na mexické hry pěti kruhů v roce 1968 kvalifikovala nečekaným vyřazením kompletní sborné Sovětského svazu, která se netajila medailovými plány. V Moskvě vyhrála 3:2, ale v ostravské odvetě ji mužstvo trenéra Václava Blažejovského smetlo z rozmáčeného trávníku senzačním výsledkem 3:0! Standa v obou zápasech odvedl spoustu práce – podle rozpisu sestavy v roli středopolaře! Škoda že perfektně složený tým byl před odletem za Velkou louži nešťastně přestavěn, v Mexiku se mu nedařilo. Štrunc ve výpravě byl. A také jedna plzeňská volejbalistka, která se pak stala jeho ženou.
OSTŘE SLEDOVANÝ STÝ GÓL
Devadesátý devátý ligový gól si „Čáp“ připsal na jaře 1976. A potom se bezmála patnáct nekonečně dlouhých měsíců trápil, než došlo i na ten stý. Celá země mu v tom souboji s krutě žertujícím osudem držela palce, ale už to vypadalo, že ani tak svého cíle nedosáhne. Dokonce i na fotbalovém generálním štábu se vážně rokovalo o tom, zda smolaři z Plzně nepřiznat jeden „vlastenec“ soupeře, na kterém měl nepopiratelný podíl - tolik mu všichni tu stovku přáli! Až tehdejší plzeňský trenér Tomáš Pospíchal objevil správný recept. Vysvětlil Standovi svůj plán a potom ho na krátký čas přeložil do divizního béčka, aby tam našel nový střelecký apetit. Vyšlo to! Když smolař konečně 28. května 1977 dal gól Interu, mohla hra pokračovat až po pěti minutách, jak se na trávníku slavilo… Pár dní poté ještě ne pětatřicetiletý Stanislav Štrunc definitivně odešel z velké scény.
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
