Historické osobnosti pražského fotbalu: Puč a levá šajtle k bližší tyči
25. ledna 2017 07:00 » Italové začali pěkně zostra a píšťalka švédského rozhodčího Eklinda, kterého před utkáním přijal ve své lóži diktátor Mussolini, k tomu povětšinou mlčela! Hrálo se chvíli a Rudolf Krčil už kulhal. Ve 25. minutě se ANTONÍN PUČ stal obětí brutálního zákroku pravého halva Ferrarise. Stavitel našeho týmu Karel Petrů, asociační tajemník František Gürtler a italský svazový kapitán Vittorio Pozzo ho napůl v bezvědomí odnesli za postranní čáru… Přečtěte si třetí díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
V horečném úsilí co nejdříve vrátit velkého bojovníka do hry Gürtler trochu víc nahnul lavičku s čpavkem. „To by probralo i mrtvého,“ smál se Puč po letech na srazu Klubu kanonýrů. „Jak mi čpavek vletěl do nosu a do očí, vyskočil jsem jako střelený.“
První, co uviděl, když se znovu ocitl na hřišti, byl Čambalův přesný pas do běhu. Protáhl se s míčem kolem zadáků v modrém podél postranní čáry a z navyklého „nemožného“ úhlu snad dva metry před brankovou čarou tvrdě vypálil. Míč, kterému vnější strana nártu levačky udělila těžko odhadnutelnou faleš, jen zasvištěl podle bližší tyče do italské branky. „Pučovky“ se v Praze říkávalo těmhle jeho vražedným projektilům. Teď jeden z nich zajistil našemu týmu vedení.
Byla neděle 10. června 1934, na římském Stadiu Nazionale se odehrával finálový zápas II. mistrovství světa ve fotbaIe a ve 25. minutě druhého poločasu se Československo ujalo vedení 1:0. Devět minut před koncem však Squadra Azzura vyrovnala a v 5. minutě prodloužení strhla vítězství na svou stranu. Oba góly padly po předchozích faulech na naše zadáky, kterých si pan Eklind nějak nepovšiml. Velmi podobně ostatně Italové cestou do finále vyřadili i Španěly a Rakušany…
Když na náš finálový gól z Říma přišla řeč, slavný kanonýr se často vracel ještě ke dvěma dalším, které si hned po něm považoval nad jiné. Oběma počastoval Angličany. Prvním na Spartě pár dnů před odjezdem na slavný šampionát zařídil našim barvám vítězství 2:1. Druhý vstřelil na podzim roku 1939 na londýnském stadionu White Hart Line v utkání, které národní mužstvo nakonec nešťastně tečovanou „ranou z noci a mlhy“ prohrálo 4:5, ale až do poslední minuty vzdorovalo Ostrovanům jako žádný reprezentační tým z pevniny, který se tam do té doby představil.
Z „Cindy“ do světa
Z Jinonic - až do roku 1922 obce pěkný kus cesty za hranicemi Prahy - chodil do měšťanky na Smíchově, který byl v té době také ještě samostatným městem. Pěšky, jak jinak! A v létě v zimě tam i zpátky kopal před sebou hadrák. Prostě dvoufázový trénink. Odpoledne ho pak až do tmy čekal další na hřišti v Butovicích. „Když jsem chodil ze školy domů, musel jsem hadrák vykopat i do schodů. Ale brzy mi to nedělalo nejmenší potíže.“ Ve třinácti letech poprvé obul opravdové kopačky a oblékl dres. Byl zelenobílý, protože patřil smíchovské Čechii. Netrvalo ani rok a přišli si pro něho z Císařské louky, které kluci neřekli jinak než „Cinda“. Sídlil tam černobílý SK Smíchov a ten měl jeden z nejlepších dorostů široko daleko. Toník se ani tam neztratil. Když porazili dorostence Vršovic - příští Bohemky - 5:1 a sparťanské ratolesti dokonce 6:0, nastřílel sám všechny góly vítězů!
Nebylo mu ještě ani šestnáct, když ho postavili do klubového prvního mužstva. Tehdy se stal ze středního útočníka levou spojkou. Bylo jen otázkou času, kdy si pro něho přijdou z některého velkého klubu. Zkoušela to snad celá pražská fotbalová smetánka, ale nejvytrvalejší byla Slavia. Otec nechtěl zprvu o přestupu ani slyšet, ale nakonec povolil, dorostenecká komise souhlasila s udělením výjimky - a tak se Toník v osmnácti letech stal profesionálem.
Rekord na věčné časy
Když roku 1932 přišel do Slavie Vlastimil Kopecký, posunul se Puč na křídlo a dávali spolu koncerty. Stejně jako v národním mužstvu se sparťanem Oldřichem Nejedlým. Jeho střelecký rekord v národním mužstvu se dlouho, dlouho zdál být k nepřekonání; až po 66 letech se to povedlo Janu Kollerovi! A 11 gólů nastřílel Puč i ve Středoevropském poháru, kde se musel prosazovat proti nějakým borcům!
Uměl všechno, co se vůbec dalo umět. Tvrdé střely (pravou jako levou), měkké čechrané centry, to i ono v nejprudším běhu. Míč ovládal jako málokdo, byl rychlý jako vítr, tvrdý a odolný. Když se na slávistických trénincích hrálo na dvě, stál vždy útok prvního mužstva proti nejlepšímu brankáři a zadákům. Takže František Plánička měl zatraceně zažité, co říkal: „V životě jsem nechytal proti tak nebezpečnému střelci, jako byl Tonda!“ Jaké bychom mohli chtít odbornější a přesvědčivější dobrozdání?
ANTONÍN PUČ
* 16. 5. 1907-18. 4. 1988
* levá spojka, později levé křídlo
* Kariéra: 1920 SK Smíchov, 1925 Slavia Praha, 1938 Viktoria Žižkov (do roku 1940)
* Ligové góly: 123 v 166 zápasech; Král ligových střelců 1927 spolu s Josefem Šímou ze Sparty (13 gólů) a 1928-29 (13)
* Mistrovské tituly: 1925, 1929, 1930, 1931, 1933, 1934, 1935, 1937
* Mezistátní zápasy: 60 v letech 1926 až 1939; 34 gólů, 1 zápas a 1 gól v utkání za Čechy a Moravu roku 1939 proti Německu (4:4); člen týmu na světových šampionátech v letech 1934 a 1938
DROBNÉ KLEPY
Dobře si kluk vybral - Když se vyučil soustružníkem, bral zprvu ve smíchovské Kohoutově strojírně týdně… raději to vypišme slovy: šestnáct korun a padesát haléřů. První měsíční gáže ve Slavii činila 700 Kč. A počinek mu vyplatili ještě dříve, než si v červenobílém zahrál první zápas. Ale ne že by se u každého nováčka tak uhodili přes kapsu. V Pučově případě věděli moc dobře, jaký přichází borec!
Křest ve finále - Pučův debut v červenobílém dresu se odehrál v říjnu roku 1925 v derby „S“ a k tomu ještě ve finále Středočeského poháru. Slavia prohrála 2:4, ale hubený mládeneček na levé spojce vstřelil její první gól. Dva měsíce poté byl povolán do mužstva Prahy a v červnu následujícího roku oblékl v Záhřebu poprvé reprezentační dres. K vítězství 6:2 nad Jihoslovany přispěl pátým gólem.
Mio piccolo Puc - K MS 1934 byla v Itálii vypsána soutěž na nejlepší román se sportovní tematikou. Vyhrál ji příběh mladé posluchačky rozhlasu, která se v průběhu finálového boje zamilovala do našeho levého křídla. Chvěla se o „svého malého Puče“, když ho odnášeli ze hřiště, radovala se, když hned po návratu vstřelil jejím krajanům gól - a nakonec byla zklamána, když Pučův tým odešel poražen…
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
