Historické osobnosti pražského fotbalu: Pluskal, beran se srdcem lva

1. února 2017 07:00 » Ligové jaro roku 1951 zahajoval zápas Sparty se zlínskými navrátilci do nejvyšší soutěže. Po ránu sluníčko slibovalo pohodu, ale najednou se nebe zatáhlo a během hodinky byla Praha bílá. Ke konci zápasu už měli hráči potýkání na rozbředlém sněhu plné zuby. Až na jednoho. Střední obránce hostí byl k neutahání. Do posledního hvizdu jezdil po hřišti jako sněžný skútr a mařil jeden útok Letenských za druhým. Takový byl prvoligový debut dvacetiletého SVATOPLUKA PLUSKALA. Přečtěte si čtvrtý díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.

Sparta nakonec souboj s Pluskalem vyhrála 2:1 a stavitelé národního mužstva už urostlého, důrazného a do krajnosti obětavého valašského ogara nespustili z očí. Jenže kam s ním? Už dva roky předtím si poprvé zakopal v hlavním městě v utkání reprezentační juniorky s Maďary (3:1) – na levém okraji zálohy. Roku 1950 znovu na Strahově Lvíčata podlehla 2:3 maďarským Hříbatům, on dal gól – z levé spojky. Do třetice se teď v Praze představil – jako stoper!

Zlín (v té době už ze svévole totalitní moci Gottwaldov) nakonec sestoupil, ale Svaťa už u hořkého konce nebyl. Na podzim narukoval na vojnu do ATK; aniž to v té chvíli tušil, stala se mu Praha novým domovem. Spolu s ním oblékli uniformu i dva spoluhráči z reprezentační juniorky a budoucí dlouholetí parťáci z Dukly: brankář Václav Pavlis od klokanů a halv Ivo Urban ze Slavie. Všichni tři brzy patřili k prvním, které si trenér Karel Kolský z bohaté nabídky vojáků základní služby vyhlédl pro příští pevný kádr armádního klubu.

První a poslední gól
„Od první minuty bylo patrno, že Pluskal je ve velmi dobré formě. Neustále posílal přihrávky před nohy útočníků a sám se snažil útočit,“ napsal sportovní týdeník Ruch po utkání 2. kola ligy na jaře 1952 mezi ATK a Prešovem. Po půlhodině hry za stavu 0:0 přesunul trenér agilního borce ze zálohy do útoku. A výsledek? „Pluskal sám vstřelil dvě branky a na dvou měl rozhodující podíl.“ Především díky jeho dravé průbojnosti vojáci vyhráli 6:2.

Pár týdnů poté byl povolán do národního mužstva. V Bukurešti začal na lavičce, ale do druhého poločasu ho trenér Bohumil Musil poslal na trávník a pověřil vedením útočné pětice. Svaťa nezklamal, v 83. minutě dokonce skóroval, toho dne z našich jediný; Rumuni vyhráli 3:1. Oslavit reprezentační křest gólem, to se jen tak každému nepovede.

Kdo by se byl v té chvíli nadál, že Pluskal bude dres se lvíčkem oblékat po celých příštích třináct let, přidá v něm ještě pětapadesát zápasů, ale střelecky si v nich už ani jednou neškrtne? Pravda, brzy zakotvil v zadních řadách, ale v lize střílel góly i tak. Nejčastěji hlavou. Říkalo se o něm, že má na čele třetí kopačku. Jeho hlavičky často pořádně protáhly mnohá světová brankářská esa – ale v mezistátních zápasech se neujala ani jedna…

Po boku Masopusta
Svaťa byl univerzál k pohledání. Nebylo místo v sestavě, na kterém by nemohl nastoupit. V časech, kdy se nesměli střídat ani zranění, býval dokonce připraven i k záskoku v brance. Kolský mu jednou řekl: „Ty se do kličkování nepouštěj. Vypadáš při tom, jako když elektromontér leze na sloup!“

Trenér dlouho hledal pro borce, kterého si považoval jako málokoho jiného, jeho životní post, až jej našel: opět ve dvojici s Josefem Masopustem, se kterým na počátku jejich vojenské éry občas hrávali vedle sebe v útoku – ale teď v záloze. Pozdější Český fotbalista století se mohl víc věnovat konstruktivní práci v poli a útočení, protože záda mu kryl stoprocentně spolehlivý Svaťa.

A ještě přitom byl samá legrace. Za národní mužstvo tak poprvé nastoupili spolu na jaře 1956 ve Švýcarsku. Prošli spolu i dvěma světovými šampionáty a při oslavách jubilea Anglické fotbalové asociace i mužstvem světa.

Skvělá hra hlavou, poziční smysl, čtení hry a jeho slavná specialita – skluzy, kterými čistě a spolehlivě odzbrojoval i nejskvělejší útočníky – zapsaly Svaťu do pomyslné Síně slávy světového fotbalu.


DROBNÉ KLEPY
PENALTA DOPROSTŘED BRANKY
V SK Letná si bratry Pluskaly považovali tak, že jejich otci dali postavit ke hřišti osobní lavičku ve stínu vrby. Kdo ví, kam to mohl dotáhnout Jarda, kdyby jeho sportování neukončilo zranění páteře při autonehodě? Sedmnáctiletou hvězdičku zákonitě získal Baťa, ale Pluskal se dlouho nemohl chytit v prvním mužstvu. Dusila ho tréma. Definitivu dostal na podzim 1949 po utkání o postup do nejvyšší soutěže ve Vítkovicích. Těm zařídil Josef Bican vedení, ale chvíli před koncem proti nim sudí foukl penaltu. Nikdo ze zkušených zlínských matadorů to nechtěl vzít na sebe. Přistrčili novice, kterému říkali Ananásek: „Když nedáš, rozbijeme ti hubu.“ Trémou skoro neviděl. Mrkl k pravé tyči, rozběhl se – a bum, rovnou doprostřed „kisny“! Naštěstí výtečný domácí gólman Josef Petruška vystihl jeho úmysl a vrhl se k tyči, kam míč opravdu měl letět, ale neletěl. Nešlo o fintu, kterou později proslavil Antonín Panenka; Svaťu zachránilo, že mu původní záměr dokonale nevyšel… Bod putoval na Valašsko, ale nakonec stejně postoupily Vítkovice. Ševci to stihli až po roce.

FAUL NA BICANA
Do ligy r. 1954 nastupovali vojáci jako obhájci titulu, ale hned v prvním utkání šeredně zakopli. Proti slávistům měli po celý zápas značnou převahu, ale sešívaní už zase měli zpátky Bicana, který z minima šancí vykouzlil dva góly. Nevděčný úkol střežit Pepiho připadl Pluskalovi. Moc se mu to nedařilo, a když mu král střelců těsně před koncem vtipnou fintou znovu zabrnkal na nervy, zkosil ho jak o posvícení v Horní Dolní. Byla z toho penalta a pečeť konečného výsledku 0:3. Svaťa se za ten úlet Bicanovi pokorně omluvil, ale i tak ho ještě léta mrzel.

GUTTEN TAG, HERR KÖNIG
Před utkáním s fotbalisty SRN na MS 1958 byla mužstva představena švédskému králi Gustavu Adolfu VI., známému příteli sportu. Když Jeho Veličenstvo dorazilo ke Svaťovi, ten popadl podávanou ruku a se širokým úsměvem pozdravil německy, ale ve stylu českých národních pohádek: „Dobrý den, pane králi!“ Věčný šprýmař si ani tváří v tvář královskému majestátu nedal ujít příležitost k žertíku…


SVATOPLUK PLUSKAL
* 28. 10. 1930 – 29. 5. 2005
* defenzivní záložník
* Hráčská kariéra: Letná Zlín, 1947 Baťa Zlín (pozdější Gottwaldov), 1951 ATK / ÚDA / Dukla Praha, 1966 Jablonec (do roku 1967); * Trenérská kariéra: 1968 Bohemians, 1971 Paralimni (Kypr), 1974 Bohemians, 1976 Paralimni, 1978 Škoda Plzeň, 1979 Slovan Plzeň, 1981 Vlašim
* Bilance v lize: 282 utkání a 37 branek v letech 1951–1966
* Mistrovské tituly: 1953, 1956, 1958, 1961, 1962, 1963, 1964 a 1966
* Mezistátní utkání: 56 v letech 1952–1965, 1 gól; vicemistr světa 1962, účastník dalších MS 1954 a 1958 a ME 1960 (do hry nezasáhl); člen vybraných mužstev světa (1963) a Evropy (1964)

Miloslav Jenšík

Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE