Historické osobnosti pražského fotbalu: Petr Packert, s klokanem v erbu

17. března 2017 07:00 » Jsou legendy uctívané všemi, bez ohledu na sympatie k tomu či onomu klubu. Ikony posvěcené úspěchy ve velkých mezinárodních soutěžích a s desítkami startů v reprezentaci. Nic z toho neplatí o nezlomném vršovickém hrdinovi, jehož akční rádius sahal od branky k brance. Stal se nesmrtelnou legendou Ďolíčku, kterému patřila celá jeho hráčská dráha. A bylo to snad málo? Kolik měla Praha v jeho éře takových borců? Přečtěte si 13. díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.

Jedenáctiletému kloučkovi ze Střížkova mohla jeho křest v opravdovém mači právem závidět valná většina ostatních příštích matadorů. Už když poprvé v životě oblékl dres, vyběhl v něm rovnou na trávník jednoho z tehdy i dnes nejprestižnějších pražských stadionů před návštěvou počítanou na tisíce - ve druhé půli žákovského předzápasu I. ligy. Když podruhé, potřetí šikovně zasáhl do hry, dočkal se prvního potlesku!

Ten dres byl zelený a bílý a stalo se to na Bohemce. On sám si nepamatoval kterého dne, jen že to určitě bylo v březnu 1954. S tím si dovedeme poradit: Klokani v onom měsíci sehráli doma jediný ligový mač v sobotu 20. března; podlehli tehdy Kladnu 1:2.

Úskalí klidného vzestupu?
Jak čas plynul, Petr v poklidu a s jakousi podivuhodnou samozřejmostí postupoval po stupíncích klubové kariéry až do ligového kádru. Bohemku za dvaadvacet let opustil jen jednou, a ne dobrovolně – to když ho povolávací rozkaz odvedl do juniorky Dukly. Jen však dostříhal metr, už byl zase zpátky ve Vršovicích.

Jiřímu Rubášovi radili, aby ho i v lize postavil do forvardu, ale tvořivý trenér – snad že si vzpomněl na svůj vlastní příběh přerodu nepochybně dobrého útočníka v extratřídního beka – ordinoval novému svěřenci stejnou cestu. Bingo! Packert si našel pevný post vedle ostřílených zadáků Pavla Trčky, Miroslava Pohuňka a Václava Janovského. Postupně se stal jedním z pilířů týmu a nakonec i jeho kapitánem.

Ale to už je přece stará vesta: odchovanci, kteří zůstanou věrni svým prvním klubovým barvám a po celou sportovní dráhu jim odevzdávají platné služby, bývali obdivováni a ctěni, ale nic naplat, větší popularity se mnohdy dočkají i méně zdatní borci, jejichž přestupy, popřípadě aféry čas od času rozbouří hladinu veřejného mínění. Jejich příběhy jsou – řečí našich dnů – mediálně zajímavější.

Možná proto se Packertův fotbalový osud zformoval tak, že se o něm psávalo méně než o mnohých hvězdách, které se mu nevyrovnaly hráčským uměním, o jeho mimořádném nasazení nemluvě. A také měl smůlu, že zelenobílí během jeho kariéry třikrát skončili v ligovém propadlišti. Dvakrát se dokázali vrátit hned po roce, ale do třetice všeho zlého jim to trvalo třikrát déle. Pro Petra to v době vrcholné výkonnosti znamenalo pět do značné míry ztracených let, i když pro svůj tým udělal v té době horu poctivé práce.

Autor tohoto seriálu dodnes nedovede pochopit, proč ten neúnavný harcovník nikdy nedostal příležitost (až na jeden start v týmu do 23 let) prokázat své kvality v dresu se lvíčkem na prsou. Ale nebyl jediným velkým plejerem, kterého potkal takový pech.

Den dvojnásobného jubilea
Nejvíc se našel až v závěru své hráčské dráhy v obranné čtveřici s Petrem Králíčkem, Miroslavem „Mlíkem“ Valentem a Josefem Vejvodou I. Dovedl důsledně a tvrdě bránit, podržet míč, když bylo třeba, nebo bleskem rozehrát protizteč. Co chvíli se objevil až na hrotu útoku. Ještě předtím, než se tomu i u nás začalo tak říkat, hrál vlastně libera.

V pátek 22. března 1974, téměř na den dvacet let po žákovské premiéře, nastoupil ke svému tisícímu utkání za Bohemku. V 19. kole ligy se na hřišti sedmých Klokanů představil pátý tým tabulky VSS Košice. Skončilo to plichtou 1:1, když gólman hostí Švajlen vyrazil Panenkovu penaltu a potom i jeho dorážku! Nejprve ale i televizní diváci viděli malou oslavu: vedle Petra přijímal gratulace ke své sedmistovce i téměř o šest let mladší smolař dne Antonín Panenka. Ten později v knize svých vzpomínek řekl: „Petr Packert, s nímž jsem si výborně rozuměl i mimo hřiště, byl pro mě klasickým spolupracovníkem; vybojoval balon a vzápětí uměl dobře naběhnout a nebezpečně vystřelit zejména hlavou.“

Ti dva patřili k nejvěrnějším Klokanům. Panenka, dnešní prezident klubu, opustil Ďolíček jen pro angažmá v Rapidu Vídeň, které mu jeho obdivovatelé ze srdce přáli. Petr svůj jediný opravdový přestup podepsal, až když se rozhodl pověsit ligové kopačky na hřebíček. Na rok posílil Modřany, ale s milovanou Bohemkou se ani tehdy nerozloučil; souběžně u klubové mládeže nastartoval svou trenérskou dráhu. Teprve během ní začal často měnit působiště, ale to už k trenéřině patří. Jen v Řecku postupně vystřídal pět klubů…

Jeho definitivnímu návratu do Ďolíčku zabránila jen předčasná smrt v šedesáti letech.


PETR PACKERT
22. 2. 1943 – 23. 4. 2003
Post: obránce, záložník
Hráčská dráha: 1954 Bohemians (tehdy pod názvem Spartak Stalingrad), 1961 Dukla Praha B, 1963 Bohemians, 1976 Modřany (do roku 1977)
Bilance v lize: 8 ročníků v letech 1963 až 1976, 141 utkání, 12 gólů
Trenérská kariéra: 1976 Bohemians – mládež, 1977 reprezentace U19, 1979 U18, 1982 U21 spolu s Milanem Bokšou, 1985 OFI Kréta, 1986 Panathinaikos Atény (mistr a vítěz národního poháru), 1987 Ethnikos Pireus, 1990 PAS Giannina, 1992 Bohemians (asistent Jiřího Lopaty), 1994 Korinthos, 1995 Poštorná, 1997 ES Sétif (Alžírsko, do roku 1998)


DROBNÉ KLEPY

SVĚDECTVÍ JIRKY HOLEČKA
Petrovým prvním trenérem se v žactvu stal pan Holeček, otec budoucího brankáře našich trojnásobných hokejových mistrů světa Jiřího. Ten ostatně hrával ve stejném týmu a nebyl v něm z tátovy protekce; později u trenéra Pařízka kopal dorosteneckou ligu a jako všichni kolem, také on vzhlížel k centrforvardovi: „Ze spoluhráčů jsem uznával fotbalový kumšt Petra Packerta,“ vzpomínal Jirka v knize Luďka Brábníka Fakír. „Petr hrával středního útočníka, ale když bylo třeba posílit zadní řady, i středního záložníka. Schopnost univerzálního hráče mu zůstala…“

BÍLÉ KOPAČKY POHŘBENÉ NA HAITI
Pamětníci dodnes vzpomínají, jak Petr válel v bílých kopačkách. Byly opravdu parádní, z produkce anglické firmy Power. Podle dobových svědectví je do Prahy dovezl velký fanoušek klubu, v té době mimořádně populární divadelní i filmový herec Jiří Vala. Věnoval je prý původně kanonýru „Kendymu“ Knebortovi, ale tomu tak úplně nepadly. Zato pro kapitána byly jak ušité na míru a byl by je nedal ani za nic na světě. Chránil je jako oko v hlavě, ošetřoval, opravoval… Nic však netrvá věčně, ani ty nejlepší kopačky. Definitivně vzaly za své v únoru 1974 v Port-au-Prince na Haiti, poslední štaci zájezdu, z jehož deseti mačů se Klokani vrátili neporaženi. A tak tam někde zůstaly…

ELEGANTNÍ VÁLEČNÍK
Petr, absolvent institutu tělesné výchovy a sportu, kde úspěšně obhájil diplomovou práci na téma fotbalové střelby, hrál původně a dobře i hokej a závodil na lyžích. Později propadl tenisu. Byl snad poslední z pražských ligových es, kdo neměl automobil. Jezdil na skútru a na udivené dotazy odpovídal, že mu to tak nejlíp vyhovuje. Potrpěl si na apartní účes. Nejprve to byl „kanadský“ krátký střih, který pak náhlá změna módy proměnila v delší nakadeřené vlasy. Rád se také elegantně oblékal. V tom měla prsty jeho žena, která patřila ke známým pražským manekýnám, i když se tou činností zabývala jen ze záliby. Ale hlavně a především to byl klubista k pohledání, neúnavný dříč a bojovník, kterého dokázal zastavit až konečný hvizd píšťalky. Fanoušci Bohemky ho měli rádi nad jiné. Autor dnešního medailonu k nim nepatřil, ale v té věci s nimi byl stoprocentně zajedno.

Miloslav Jenšík

Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE