Historické osobnosti pražského fotbalu. Pavel Kouba, mezi Schrojfem a Viktorem
22. března 2017 15:00 » U holiče se odjakživa semlelo všelicos. Trenér Dukly Karel Kolský se tak při jedné návštěvě rodných Kročehlav dozvěděl, že za kladenskou Lokomotivu chytá II. třídu úžasný mladý kluk. Nelenil, šel si ho okouknout a přivedl ho na Strahov do týmu, který právě vyhrál ligu! Kdysi bývaly v českém fotbalu takové objevy časté, ale na konci 50. let minulého století už to tak moc nefungovalo. Nové spoluhráče PAVLA KOUBY vyvedl nenadálý přírůstek z míry, ale stačilo pár tréninků a bylo nad slunce jasné, že mezi ně patří. Přečtěte si 14. díl seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
Brzy vytlačil z klubové branky někdejšího reprezentanta Václava Pavlise. Je třeba dodat, že s jeho nemalým porozuměním a pomocí. Pavlis svého nástupce doslova vycepoval. Zasvětil ho do všech tajů brankářského umění, včetně receptu, jak zneškodňovat penalty. Učenlivý Kouba reprezentoval 28. října 1959 v Amsterdamu, kde Lvíčata remizovala 3:3 s nizozemským týmem U 23.
Na Vejvodových galejích
Po Kolském převzal otěže armádního týmu jeho někdejší spoluhráč ze Sparty a spolužák z trenérské školy. „Brankáři trénovali víc než hráči,“ napsal Ota Pavel v knize Dukla mezi mrakodrapy. „Po sprintech či dálkových bězích je bral na konci tréninku Jaroslav Vejvoda do branky – mířily na ně stovky ran z největší blízkosti – střídal je v prudkém tempu po třech minutách, dokud se z brankoviště téměř neodplazili. Neslevil ani v zimě, kdy dlaně bez rukavic bolely a pálily.“
Ta tvrdá, ale excelentní škola šla někdejšímu brankáři z II. třídy k duhu. V pohodě snášel i nejtvrdší dávky a rychle zrál pro národní mužstvo. Na letní mezinárodní lize v USA, kde Dukla slavila obrovské úspěchy, byl vyhlášen nejlepším z řady báječných gólmanů, kteří se tam sešli. Už od začátku 60. let si nahlas říkal o ten nejčestnější svetr se lvíčkem na prsou. Jeho veleslibný rozlet však zastavila smůla, kterou svého času poznali na vlastní kůži třeba i skvělí Pláničkovi reprezentační náhradníci.
Kdo někdy hrál fotbal, ví, jak těžké je najít si stálé místo v sestavě a ještě těžší si je udržet. Čím lepší tým, tím je to složitější. Jenže v poli je deset míst, kdežto v brance jediné, takže nejsložitější to mají její strážci. Pomyslným Koubovým Pláničkou byl nejprve Viliam Schrojf. V té době vedl národní mužstvo Rudolf Vytlačil, který nerad měnil osvědčenou sestavu a v brance sázel na Schrojfa. Dokonce natolik, že i když s sebou na MS 1962 vzal Koubu jako druhého brankáře, ani jednou ho předtím nevyzkoušel v oficiálním mezistátním střetnutí.
A tak Pavel sice při finálovém utkání světového šampionátu seděl mezi náhradníky na lavičce, ale do zápasu ho trenér postavil až roku 1963. Tehdy odchytal své tři zápasy v reprezentačním áčku – třetí už pod jeho novým trenérem Václavem Jírou. Nedávní chilští finalisté všechny tři prohráli. I když na tom brankář nenesl vinu, jeho ambice to určitě nepodpořilo. Tak už to chodívá…
Pavlův syn Petr
Právě toho roku, kdy se narodil, se jeho otec zařadil do první vlny hráčů, kterým totalitní režim dovolil (ale až na samém sklonku jejich kariéry) odejít do zahraničního angažmá. Jakékoli bližší zpravodajství o Pavlových tamních výkonech a úspěších nám tehdy sice chybělo, ale víc než osmdesát zápasů v kvalitní francouzské lize hovoří výmluvnou řečí.
Později vedl organizační oddělení fotbalového svazu. Jako člen reprezentační staré gardy chytal doslova a do písmene až do své smrti. Bylo mu pětapadesát let, když ho v jednom jejím utkání v Sezimově Ústí postihla náhlá nevolnost. Ještě téhož dne zemřel v táborské nemocnici...
Kdyby pro český fotbal nikdy nevykonal nic jiného, než že přivedl na svět a uvedl na brankářskou dráhu svého mladšího syna Petra, pozdějšího čtyřicetinásobného reprezentanta a vicemistra Evropy z roku 1996, stejně by toho bylo dost.
Škoda jen, že největšího Petrova úspěchu už se Pavel nedožil…
PAVEL KOUBA
1. 9. 1938 – 13. 9. 1993
Post: brankář
Hráčská dráha: 1954 Lokomotiva Kladno, 1958 Dukla Praha, 1965 Sparta, 1969 AS Angoulême (do roku 1972)
Bilance v lize: 11 sezon v letech 1958 až 1969, 174 utkání (dalších 82 zápasů ve Francii)
Mistrovské tituly: 1961, 1962, 1963, 1964, 1967
Mezistátní utkání: tři roku 1963; účastník MS 1962
Další hráčské úspěchy: vítěz Mezinárodní ligy v USA 1961, 1962, 1963 a 1964, vítěz Československého poháru 1961
DROBNÉ KLEPY
KLUKOVSKÝ FOTBALOVÝ IDOL? ŽÁDNÝ!
Tím prohlášením překvapil v jednom interview. Ale byla to pravda pravdoucí. Na fotbalovou dráhu v té době prostě nepomýšlel. Zkoušel sice chytat už jako školák, ale v klubu se neuchytil. Stal se tedy z něj hokejový obránce v žactvu i dorostu SONP Kladno, zkoušel tenis, dokonce box. Do fotbalové branky se v opravdovém mači poprvé postavil až v šestnácti letech. Ale pak už to šlo ráz na ráz.
DRAMATICKÉ STŘÍDÁNÍ STRÁŽE V BRANCE
V roce 1965, kdy Sparta po jedenáctiletém půstu znovu vyhrála ligu, vyrazila z trůnu sesazená Dukla na jihoamerický zájezd s Koubou jako jedničkou v brance a s o čtyři roky mladším Viktorem jako dvojkou. Někde v Chile dostihla výpravu zpráva, která všechny ohromila: Kouba před odletem podepsal Spartě přestupní lístky! Vejvoda se strašně naštval, že Pavel s tím záměrem nepřišel nejprve za ním. V tu chvíli se prvním brankářem stal Viktor. Jinak mělo Koubovo rozhodnutí svou logiku: pokud by ho Ivo odstavil z klubové branky, uzavřel by mu cestu i do národního mužstva. Jenže ta už pro něho byla stejně zanedlouho jednou provždy zatarasená – právě Viktorem. Ostatně ani ve Spartě, kde s ním byl Antonín Kramerius, neměl nikdy nic předem jisté…
SVĚDECTVÍ IVO VIKTORA
Určitě stojí za to seznámit se s názory muže, který po příchodu z Brna začínal na Julisce v Koubově stínu. Našli jsme je v knize Viktorových vzpomínek Můj dres číslo 1: „Pavel byl v té době vynikající. Měl postřeh, mrštnost, odhad i čich. A navíc klidnou, šťastnou i veselou povahu. Někdy nemohl pro samý smích ani chytat a rozesmál i spoluhráče, který proti němu šel. Šlo to tak daleko, že se Vejvoda někdy i zlobil. Ale to se stávalo jen při tréninku. V zápasech bylo na Koubu spolehnutí.“
DVANÁCTKRÁT ZA VELKOU LOUŽÍ
I když v té době už nebyly přelety Atlantiku pro naše sportovce něčím zcela výjimečným, málokterému se to podařilo tolikrát jako Pavlu Koubovi. Poprvé navštívil už v zimě 1959 s Duklou ještě jako Pavlisův náhradník Kostariku a Mexiko. S vojenským týmem byl v Americe několikrát, mezitím i s národním mužstvem. Nakonec se tam vypravil dvakrát i se Spartou v prvním i posledním roce svého působení v její brance – v letech 1965 a 1969.
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
