Historické osobnosti pražského fotbalu. Masopust: se zlatým míčem v erbu
15. února 2017 07:00 » Ještě dlouho si nezvykneme, že už tu není s námi… Hráč nejvyšší světové úrovně, úspěšný trenér a přitom neuvěřitelně skromný člověk JOSEF MASOPUST se stal velkou legendou už za svého života. „Obdivovali ho už moji rodiče a já samozřejmě také,“ řekl o něm bývalý prezident UEFA a někdejší hvězdný reprezentant Francie Michel Platini. „Byl to gentleman, na hřišti i mimo ně, a můj velký vzor.“ Přečtěte si sedmý díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
První zprávu o něm jsem měl roku 1949 od táty, který v té době působil v Mostě. „Až za mnou přijedeš…“ řekl mi, „… ukážu ti úžasného plejera. Brzy bude kopat za Spartu.“ Stejně to viděl i kamarád Vláďa Kos, příští borec Bohemky a Sparty, který tam trávil část prázdnin: „Když jsme kopali na plovárně, mohl hrát třeba sám proti pěti klukům. Obešel je všechny a dal gól.“ Brzy jsem se na vlastní oči přesvědčil, že zprávy nepřeháněly.
Až na tu Spartu… To bylo tak: Jaroslav Burgr, kdysi slavný bek Sparty, byl řezník. Po osvobození odešel do Mostu, aby se ujal opuštěného řeznického obchodu a jako hrající trenér i tamních fotbalistů. Josefa si vytáhl z dorostu už v šestnácti letech, vybrušoval jeho talent a chystal ho pro rudý dres. Pepík byl z té vyhlídky drobet zmatený, srdce mu bilo pro Slavii. Pak ale přijel k Masopustovým teplický trenér Rudolf Vytlačil, promluvil s otcem a Burgrův drahokam jednoduše unesl!
Úprk před slavnými jmény
Tak se Josef Masopust uprostřed zimy vydal do Teplic na kondiční přípravu. Došel k tělocvičně a nakoukl oknem. Když uviděl Havlíčka, Janíka, Kareše a Malého, kteří už oblékli i dres národního mužstva, a další věhlasné borce, propadl panice: co já tady? Otočil se na patě a jel domů. Otec mu pořádně vynadal: „Za pár dní ti bude devatenáct, jsi dospělý chlap a utečeš jako kluk. Je to velká šance, tak koukej, abys viděl!“
Měl jsem to štěstí, že jsem byl o něco později svědkem Masopustova prvního zápasu v Praze na zimním turnaji v Ďolíčku a dva týdny poté i jeho ligové premiéry na Slavii. Ve Vršovicích žlutomodří vyklepli 6:0 žižkovskou Viktorku. Masopusta bylo v tom utkání hodně vidět. Kousek ode mne povídal jeden pán sousedovi: „Nepoznáš, jestli je pravák nebo levák. Sleduj ty kličky, to zpracování míče! Dej na mě, to bude Pan Hráč!“
Na Slavii bylo našlapáno, dvakrát se provalila bariéra. Teplice prohrály 2:3, ale jejich novic vstřelil svůj první ligový gól. Hrál pravou spojku, ofenzivního halva v něm až na vojně objevil trenér Kolský.
Nevděk světem vládne
A nevyhýbá se ani legendám. Josef Masopust sklízel poctu za poctou a najednou ho začali někteří fanoušci (i nejeden novinář) posílat do papučí… Proč? Roku 1965 nebylo pro teprve čtyřiatřicetiletého tvůrce hry místo v sestavách zbabrané kvalifikace pro mistrovství světa! Přitom právě chytil svou fotbalovou druhou mízu. To on vytáhl Duklu z vleklé krize a nakonec ji roku 1966 dovedl k novému mistrovskému titulu. Roku 1965 skončil v anketě o Fotbalistu roku druhý a napřesrok ji vyhrál! A fotoreportér Stadionu Jaroušek Skála rozdával své proslulé pozvánky na Julisku začínající slovy: „Docent Masopust zve širokou fotbalovou veřejnost na lekci moderního fotbalu, spojenou s praktickými ukázkami…“
Ale dres se lvíčkem pro fotbalistu, kterému později ještě za jeho života odhalili pomník, už stavitelé reprezentace neměli… Tu jeho opožděnou počáteční nominaci ani předčasný odchod z mezistátní scény si Josef Masopust ani národní mužstvo nezasloužili.
JOSEF MASOPUST
9. 2. 1931 – 29. 6. 2015
Post: ofenzivní záložník
Hráčská dráha: Střimice, 1945 Most, 1950 Teplice, 1952 ATK (ÚDA) Dukla Praha, 1968 RC Molenbeck (Belgie) jako hrající trenér (do roku 1970)
Mezistátní utkání: 63 v letech 1954 až 1966, vicemistr světa roku 1962
Bilance v lize: 386 zápasů a 79 gólů v letech 1950 až 1968, mistr ligy 1953, 1956, 1958, 1961, 1962, 1963, 1964 a 1966
Trenérská dráha: 1968 RC Molenbeck (hrající trenér), 1970 Dukla Praha (asistent), 1971 Dukla B, 1973 Dukla, 1976 Zbrojovka Brno (1978 mistr ligy), 1980 Hasselt (Belgie), 1984 reprezentace Československa (do roku 1987), 1988 reprezentace Indonésie do 21 let (do roku 1991), 1993 Brno a později Děčín (do roku 1995)
Mimořádná ocenění: 1962 Zlatý míč UEFA pro nejlepšího hráče Evropy, 1966 československý Fotbalista roku, 2000 vítěz národní ankety Fotbalista století
DROBNÉ KLEPY
SRDNATÝ DEBUTANT
Když na podzim 1954 Masopust konečně dostal v Budapešti příležitost v národním mužstvu (byl by si ji zasloužil o rok či o dva dříve), tu zkoušku zralosti mu sotva kdo záviděl. Maďaři ve finále MS 1954 podlehli týmu SRN, stále však platili za nejlepší mužstvo světa. Reprezentační nováček měl uhlídat famózního Puskáse. Aby toho nebylo málo, musel co chvíli zaskakovat i proti bleskurychlému Cziborovi na křídle. Držel se statečně, Čs. sport ho pochválil i za snahu zaútočit. Prohráli jsme 1:4, ale po čtyřech gólech dostali na šampionátu od Maďarů i Brazilci a Uruguay… Následující rok patřil sparťanské záloze Hejský - Procházka. Masopust získal definitivu až na jaře 1956 za strahovský výkon proti Brazílii (0:0). Dva a půl týdne poté si ve Švýcarsku (6:1) odbyla křest ohněm pozdější dvojice snů Pluskal - Masopust. On sám tam zpečetil výsledek gólem - v zápase šestým, v mezistátní bilanci prvním.
PLAMENNÝ OBHÁJCE
V létě 1955 jsem působil jako studentský elév ve Večerní Praze, která se tvrdě navážela do experimentů Karla Kolského v sestavě armádního týmu. Čeho je moc, toho je příliš, a tak klub vyslal do redakce protestní deputaci: Ivo Urbana a Josefa Masopusta. Tehdy jsem ještě spíše sdílel většinový kritický názor na věc, ale oba hráči mne zaujali debatérskou pohotovostí i věcností argumentů. „Pan Kolský brzy povede národní mužstvo,“ prohlásil Josef Masopust kategoricky. „Je to skvělý trenér!“ - „Proč tedy pořád staví pomalého Borovičku?“ namítl šéf rubriky. „Jarda Borovička je borec. Možná pomalu běhá, ale o to rychleji myslí. Na jeho rozehrávce stavíme systém mužstva. A do reprezentace přijde i on. Uvidíte!“ Stalo se. To i ono. Pouhé tři čtvrti roku po té výměně názorů.
RYTÍŘ TRÁVNÍKŮ
V dramatických dějích chilského MS 1962 to byla drobná epizoda, ale dodnes si ji připomíná celý svět. V prvním utkání našich s Brazilci ve skupině (0:0) se zranil král fotbalu Pelé. Dostal přihrávku a náš záložník se ho chystal atakovat - když si však uvědomil protivníkům hendikep, ustoupil o krok a počkal, až rozehraje míč. Noblesní ohleduplnost ocenila bouře potlesku a strhla k podobnému jednání i spoluhráče. „Bylo to jedno z nejpěknějších gest v celé fotbalové historii,“ řekl později sám Pelé.
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
