Historické osobnosti pražského fotbalu: Malý velký gólman
18. ledna 2017 07:00 » Pláničkovi bydleli v Kamenické ulici na Letné - tak na půl cesty mezi holešovickými plácky a letenskou plání. To byla místa Frantíkova okřesávání s hadrákem a občas i s pravou fotbalovou „mídou“. Chtěl hrát v útoku, a šlo mu to náramně. Kamarádi ho ale raději viděli v brance, tam neměl mezi kluky konkurenta. Své brankářské vzory však kupodivu nehledal na Letné, nýbrž na Žižkově. Přečtěte si druhý díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
Na Ohradě, zhruba v místech mezi dnešní Koněvovou a Jeseniovou ulicí, mívaly kdysi pár kroků od sebe hřiště elitní žižkovské kluby - Viktoria a Union. Na Viktorce kraloval v brance Rudolf Klapka, první strážce reprezentační svatyně samostatného Československa, na Unionu Antonín Kaliba, který v národním mužstvu debutoval dva roky po něm. Oba ohromovali nervy drásajícími skoky po míči pod nohy útočníků. Však se jeden čas v Praze takovým zákrokům místo „robinsonáda“ začalo říkat „klapkiáda“…
Mládenec z druhého břehu Vltavy byl na žižkovských zápasech pečený vařený, v obou poločasech vždy hned za brankou svých idolů. Očima hltal každý jejich pohyb a učil se jedna radost. Jeho první pražské vystoupení v brankářském svetru Slavie proti Čechii Karlín (6:2) zhodnotil zpravodaj Českého slova takto: „Nový muž Plánička… se uvedl výborně, má skvělou odvahu vrhati se po míči k nohám protivníka. Svým stylem připomíná Kalibu v jeho nejlepších dnech.“
A to už něco znamenalo!
Z Káďova příběhu víme, jak málo chybělo, aby se jeden z pozdějších nejslavnějších velikánů sparťanské historie stal slávistou. A Plánička, jedna z nejzářivějších slávistických legend, se dokonce ještě předtím, než se jednou provždy upsal červenobílým, sparťanem na čas opravdu stal! Dokládá to členský průkaz s evidenčním číslem 1415, vydaný 27. 4. 1922.
František už pravidelně trénoval s prvním týmem. Pánové, kteří měli co mluvit do sestavy, oceňovali jeho postřeh, rychlou reakci a nebojácnost - ale ve srovnání s prvním gólmanem týmu, čahounem Františkem Peyrem, jim vadil jeho menší vzrůst. Plánička se pár týdnů s nedůvěrou statečně potýkal, nicméně se nakonec rozhodl k návratu do Bubenče.
Po nějakém čase ale zkusil štěstí - na Slavii.
Pech pro Štaplíka a spol.
V neděli 14. října nastoupil poprvé v derby „S“. Cestou na hřiště mu řekl kapitán Jan Vaník: „Franto, když dnes vyhrajeme, máš u mne zlaté hodinky!“ Jenže Slavia železnou Spartu naposled porazila v květnu 1921 a podlehla i tentokrát - 1:3. Novic v brance však rozhodně nezklamal.
Jen pár dní poté se ale na Slavii představil další prvotřídní gólman - o čtyři roky starší Josef Sloup-Štaplík z plzeňské Viktorie. Byl to pořádný kus chlapa, dovedl si rychle zjednat respekt i mezi nejdivočejšími útočníky soupeřů - a v neposlední řadě jeho starší bratr Rudolf (Štapl) už patřil k hvězdám sešívaných. Ze všech těchto důvodů dostává zprvu Štaplík přednost. Už roku 1924 nahradil v reprezentační brance Kalibu. Tvrdě trénující a bezvýhradně asketický Plánička ho však v klubu i v národním mužstvu zanedlouho vytlačil do pozice prvotřídního náhradníka.
A nejen jeho. V reprezentaci potkal podobný osud Františka Hochmana, odchovance vršovického Ďolíčku, který hájil branku Sparty. Štaplík to dotáhl k šestnácti, Hochman dokonce jen k sedmi startům v reprezentaci. Byli to borci k pohledání - ale ke své smůle Pláničkovi vrstevníci. A co měl říkat Václav Benda, Klapkův nástupce ve Viktorce? Se lvíčkem na svetru si zachytal jen jednou - a přitom třicetkrát v nominaci jistil Pláničkovi záda…
Plánička, nebo Zamora?
Ten hlavolam luštili novináři i fanoušci dlouhá léta a napořád: je nejlepším brankářem Evropy (a kdo ví zda ne i světa) „Don Ricardo“ Zamora z barcelonského Espaňolu, nebo malý velký muž ze Slavie?
Jedineční byli oba. Co do účasti na světových šampionátech vyhrál náš krajan 2:1. A v jeho prospěch hovoří i fakt, že roku 1934 jako kapitán dovedl náš tým až do finále.
Na světové nebo kontinentální scéně stejně jako v kterémkoli třeba přátelském klubovém utkání byl pokaždé absolutně soustředěný na svůj úkol, přes mnohá bolestivá zranění do krajnosti obětavý a statečný. Když v prvním utkání s Brazilci na mistrovství světa 1938 ve Francii v 85. minutě za stavu 1:1 utrpěl ve srážce s Peraciem zlomeninu předloktí pravé ruky, dochytal nejen zbývající minuty řádného herního času, ale i celé prodloužení. A gól už nedostal!
Taková byla poslední velká bitva neohroženého rytíře fotbalové branky Františka Pláničky.
DROBNÉ KLEPY
Načerno do Vídně - Stejně jako když zamířil do Sparty, i po ohlášení přestupu do Slavie uvalili Bubenečtí na Pláničku půlroční karenční lhůtu. Až po pěti měsících mu povolili hostování k zápasu s vídeňským Slovanem (strážce slávistické branky „Šejtan“ Cháňa si léčil zranění, které utrpěl při srážce tramvají), ale na poslední chvíli, už na nádraží, si to rozmyslili. Co teď? Odcestovat k utkání s vedoucím týmem rakouské ligy bez brankáře? František bez zaváhání naskočil do rychlíku a zkoušku zralosti na Hohe Warte složil (Slavia vyhrála 4:1) s vyznamenáním - jenže pro veřejnost na zapřenou, pod jménem brankáře juniorky Jablonského. A co čert nechtěl, brněnský týdeník Sport uveřejnil snímek vítězného mužstva! Prozrazená černota měla dohru na disciplinárce. Slavia dostala pokutu, brankář s ohledem na své mládí jen důtku…
Pozor na levý vingl! - „Brankář, který nemá slabinu.“ Tak nebo podobně to často stálo v posudcích Pláničkových výkonů, ale nějakou tu slabinku má každý fotbalista, a měl ji i on. „Práskl“ to na něho dlouholetý spoluhráč ze Slavie i národního mužstva Ladislav Ženíšek. Vykrýt horní rohy branky je úkol nad jiné těžký - a pro gólmany malých postav ještě těžší. A kritickým místem praváka Pláničky byl zejména levý vingl. Dovedl se ale stavět tak, že ten hendikep zůstal po většinu kariéry jeho tajemstvím.
Ne a ne do finále - Dvakrát mohl Plánička dojít až k vrcholu ve Středoevropském poháru. Roku 1932 Slavia v prvním semifinálovém duelu vyklepla Juventus 4:0 a byla už jednou nohou ve finále. Jenže turínská odveta, v atmosféře vybičované fašistickým tiskem, se proměnila v pravé peklo. Když ve druhé půli za stavu 2:0 pro „bianconeri“ byl brankář Pražanů už po několikáté zasažen kamenem z hlediště, tentokrát do hlavy, mužstvo odešlo ze hřiště. Oportunistický vídeňský sudí Miesz nejprve to rozhodnutí schválil, později však prohlásil, že utkání mělo a mohlo být dohráno… Po diskvalifikaci obou semifinalistů trofej bez boje získala Bologna. Šest let poté - už s Bicanem - slávisté pohár s nemalým Pláničkovým přičiněním konečně vybojovali, ale on sám mohl finálovým kláním s budapešťským Ferencvárosem jen přihlížet. Hrála se až po světovém šampionátu, ze kterého se vrátil s rukou v sádře…
FRANTIŠEK PLÁNIČKA
* 2. 7. 1904 - 20. 7. 1996
* Ligová dráha: 1919 SK Slovan Praha VII a SK Bubeneč, 1923 SK Slavia (967 utkání do roku 1938)
* Mistrovské tituly: 1925, 1929, 1930, 1931, 1933, 1934, 1935, 1937
* Mezistátní zápasy: 73 v letech 1926 až 1937, z toho 6 na MS; ve 37 zápasech (včetně MS) kapitán národního mužstva
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
