Historické osobnosti pražského fotbalu: František II., idol Edenu
23. března 2017 19:00 » Ve středu 16. června 1976 v Záhřebu lilo jako z konve. Na konci 90. minuty obrovské semifinálové bitvy evropského šampionátu mezi Čechoslováky a Holanďany byl stav 1:1. Do prodloužení stáhli trenéři Václav Ježek a Jozef Vengloš z promáčeného trávníku Jozefa Módera, který měl za sebou gigantický kus práce v poli. Na jeho místo posunuli Mariána Masného a do závěru totální války o postup do finále poslali na pravé křídlo klasického představitele té role FRANTIŠKA VESELÉHO. Byl to geniální tah! Přečtěte si poslední, 15. díl, zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
Ve 24. minutě přidaného času se Franta prosmýkl kolem beka, jak to uměl jenom on, poslal před branku nádherný měkký centr přesně na hlavu nabíhajícího Zdeňka Nehody – a znovu jsme šli do vedení! O čtyři minuty později po přihrávce od Josefa Jelínka Franta nasadil, ať to klouzalo, jak chtělo, ke slalomu kolem světových hvězd. Obešel Krola, drzým chladnokrevným blafákem si položil na trávník gólmana Schrijverse – a zpečetil vítězné skóre 3:1! Doma u televizoru byli František I. a teprve sedmiletý František III. radostí bez sebe!
Pak došlo na bělehradské finále s mužstvem SRN a v něm za stavu 2:2 i po prodloužení na nezapomenutelný finálový rozstřel s uličnickou tečkou Tondy Panenky. Také u toho byl František II. Na hřiště přišel v 94. minutě místo Karola Dobiaše.
Sága rodu Veselých
Ojedinělý příběh začíná u muže, kterému spoluhráči říkávali „Kachna“. Vyrostl v malém klubu AC Letná, který kdysi dal Železné Spartě skvělého halva Františka Kolenatého. Františka Veselého I. přetáhli do „tramvajáckého“ SKEPu. V útoku jednoho z nejlepších týmů středočeské divize hrával vedle pozdějších internacionálů Jaroslava Vejvody a Jiřího Zmatlíka. Na pravém křídle, kde jinde? Pak ale po obou jmenovaných spoluhráčích sáhla Sparta a o něco později obul ligové kopačky také on. Nejprve v Pardubicích, potom v Židenicích, v Čechii Karlín a na prahu třicítky i ve Slavii. Tam na levém křídle, protože na pravém válel reprezentant Ladislav Hlaváček.
Na francouzském zájezdu s Čechií v roce 1947 mu v Cannes za podpis smlouvy slibovali hory doly. Ale táhlo ho to zpátky do rodných Holešovic.
Když bylo synkovi, dítěti hřiště, devět let, přivedl ho na Slavii. „Šikovný kluk,“ řekl trenér červenobílého potěru, někdejší slavný borec Emil Seifert. „Ale zatím je moc malý. Ať přijde za rok.“ Brzy si ho ale přivedl sám, když ho viděl válet na turnaji dětských uličních jedenáctek ve Stromovce.
Františku II. bylo sedmnáct, když sešívaní hledali středního útočníka. Zaměřili se na odchovance Dukly Ferdinanda Dvořáka. Došlo k dohodě: vojáci slávistům Dvořáka, slávisté vojákům Veselého (Václav Ježek, onoho času šéftrenér dukelského dorostu, o něho moc stál) a přívažkem ještě jednoho šikovného dorostence. Takový byl tehdy aktuální kurz. Urostlý kanonýr se pak v Edenu neuchytil, zatímco Franta… Ale je vůbec třeba tu větu dokončit?
Na Julisce nepobyl dlouho. Ne že by se neprosadil! Roku 1964 tam dosáhl dvou vrcholů, které si pak už nikdy nezopakoval. Nejprve si zahrál v Pohárů mistrů, poprvé ve čtvrtfinálovém mači v Dortmundu, o kterém ještě bude řeč. O pár týdnů později se stal i mistrem ligy.
Jenže ho všechno táhlo zpátky do Slavie. Hrával tam jeho otec, s basketbalem tam začínala i jeho mladší sestra, později skvělá házenkářka (a manželka fotbalového halva sešívaných Bedřicha Tesaře).
František II. se vrátil do rodného hnízda. Na jaře 1965 nemalou měrou pomohl Slavii zpátky na ligové výsluní. Když se rok s rokem sešel, usiloval s ní ještě v posledním ligovém kole o ligové vavříny. Hráli doma s bratislavským Interem, švagr Béďa zahodil penaltu, podivně si vedl rozhodčí – zkrátka to skončilo 0:1 a titul byl v trapu. Bodík by byl zcela stačil…
Galapředstavení v Marseille
První pozvánku do národního mužstva dostal na podzim 1965. Na počátku prosince 1969 za ně nastoupil v rozhodujícím utkání s Maďary o postup na mexické mistrovství světa. Hrálo se na neutrální půdě Velodromu v Marseille. Ve 43. minutě se prodral s míčem do pokutového území a Kelemenovi nezbylo než ho ve vyložené šanci sestřelit. Penaltu vydřenou Veselým proměnil Andrej Kvašňák. V 57. minutě skóroval sám Franta; za jeho střelu ze šestnáctky pod břevno by se nemuseli stydět ani vyhlášení bombeři. A v 65. minutě jeho další průnik do velkého vápna zase zastavil jenom faul. Volný přímý kop Adamce znamenal třetí gól. Do konce zápasu chybělo ještě pětadvacet minut, ale v té chvíli už nebylo pochyb, že do Mexika poletí Čechoslováci. Nakonec to bylo 4:1; maďarský pokutový kop v druhé přidané minutě už znamenal jen drobnou kosmetickou úpravu skóre.
V té době už byl na světě i František III. A jeho táta válel dál. Roky mu přibývaly, ale rychlosti neubývalo. Gólů moc nedával. Ale gólových šancí klubovým i reprezentačním spoluhráčům připravil bezpočet! S míčem se nedokázal rozloučit. Fotbal hrál doslova až do své smrti. Jednoho rána mezi dvěma zápasy za starou gardu už se neprobudil…
FRANTIŠEK VESELÝ II.
- 7. 12. 1943 – 30. 10. 2009
Post: pravé křídlo
Hráčská dráha: od žáků Slavia, 1962 Dukla, 1965 Slavia, 1980 Rapid Vídeň, 1981 Sparkasse Zwettle (Rakousko), 1983 First Vienna (do roku 1984), dále rakouské nižší soutěže a po návratu na česká hřiště ještě Nymburk, Pěnčín, Jíloviště
Mezistátní utkání: 34 v letech 1965 až 1977, 3 góly; mistr Evropy 1976, účastník MS 1970
Bilance v lize: 414 utkání v letech 1963 až 1980, 62 gólů, mistrovský titul 1964; 1980-81 rok navíc v rakouské nejvyšší soutěži
DROBNÉ KLEPY
SLAVNÝ DEBUT NA ROTE ERDE
Když v prvním čtvrtfinále PMEZ v předjaří 1964 Borussia za pomoci zledovatělého terénu, s kterým si daleko víc věděla rady, vyklepla vojáky 4:0, trenér Vejvoda zpřeházel útok a zařadil do něj i Františka II. z juniorky. I na Rote Erde se žlutočerní ujali vedení, ale dál už si ani neškrtli a prohráli 1:3. Nový muž na pravém křídle Dukly patřil k těm, kteří se o to zasloužili nejvíc. Dortmundské hlediště doslova uchvátil!
V JEDENAČTYŘICETI ZNOVU MEZI ELITU?
František II. pracoval u dřevařské firmy v rakouském Zwettlu a hrál tam III. ligu, když za ním přišel Arnošt Hložek, bývalý známý bratislavský bek a teď trenér kdysi slavné First Vienny: „Chceme zpátky do nejvyšší soutěže – pomůžeš nám?“ Váhal. Přece jen už mám léta… Hložek trval na svém: „Viděl jsem tě párkrát na hřišti. Oba víme, že by ti ten věk nikdo nehádal. Potřebuju tě!“ A tak šel, pomohl. Trenér mu po postupu nabídl i místo v prvoligové sestavě. Jenže v Praze se začali starat všelijací závistivci. Snad aby si v té Vídni moc nevydělal… Z návratu na velkou scénu nebylo nic. Bylo to v totalitní éře.
VESELÝ V SESTAVĚ MISTRŮ LIGY
Co nedokázal se Slavií jeho děda ani táta, podařilo se Františku III. – roku 1996 byl členem kádru mistrů ligy, spoluhráčem takových borců, jako byli Karel Poborský, Vladimír Šmicer, Radek Bejbl… Ve Slavii začínal, jinde snad ani nemohl. Na vojně hrál v Chebu, později kopal za Bohemku; roku 1993 pomáhal Viktorce Žižkov zpátky mezi domácí elitu. K sešívaným se nejmladší z fotbalového rodu Veselých vrátil právě včas, aby stihl mistrovský titul. A moc nechybělo, byl by si zahrál i za národní mužstvo…
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
