Historické osobnosti pražského fotbalu: Červenobílí, ti se mi líbí!
3. února 2017 07:00 » Tu písničku miloval: „Červenobílí, ti se mi líbí, ty já mám, ty já mám rád, červenobílí, ti se mi líbí, za ty chci do smrti hrát!“ V nedožitých pětapadesáti letech při utkání staré gardy v Hlinsku VLASTIMIL KOPECKÝ (na fotografii vlevo) znenadání padl a už nevstal. Infarkt! V sanitce ho doprovázel a div za něho nedýchal František Plánička (na fotografii vpravo), v nemocnici mu dali injekci do srdce, ale všechno bylo marné. Zemřel v červenobílém dresu. Na stadionu na tátův návrat marně čekal pětiletý synek… Přečtěte si pátý díl zimního seriálu PFS o významných osobnostech historie pražského fotbalu jak je (možná) neznáte.
Přitom co chybělo, aby se pozdější skalní slávista stal sparťanem? Táhlo mu na osmnáct a už víc než rok kopal za první mužstvo vinohradského Rapidu, když před přátelákem na Letné rudým málem podepsal přestupní lístky. Tehdy energicky zasáhl jeho otec, příznivec Slavie.
Syn respektoval jeho vůli. Zůstat ale toho dne pan Kopecký doma, kdoví…
Na Rapidu hrávala i rekreační jedenáctka Anglobanky a v ní někdejší bek sešívaných Ráca-Ratzenberger. O výkonech drobného, ale po čertech nebezpečného útočníka pravidelně referoval na Slavii. Její první laso odrazil Rapid poukazem na Vlastův dorostenecký věk, ale na jaře 1932 už souhlasil. Spojka z Vinohrad pak ve slávistickém týmu vytvořila s Antonínem Pučem na křídle tandem k pohledání. Její životní spoluhráč však měl sešívaný dres obléct až za dalších pět let.
Malý velký bojovník
Hráč, kterému fanoušci (a nejenom slávističtí) brzy neřekli jinak než Vlasta, měl všechno, co má mít Pan útočník. S míčem čaroval, jeho přihrávky měly oči, dovedl tvrdě a přesně vypálit. Vzdor své malé postavě dal spoustu gólů i hlavou; měl neuvěřitelný výskok a dokázal jej dokonale načasovat. A k tomu všemu byl výjimečný srdcař a dříč.
Stačily dva ligové zápasy - a povolali ho do národního mužstva! Tam měl už od začátku jednu velkou a letitou smůlu: byl současníkem o tři roky starší a tedy i zkušenější sparťanské levé spojky Oldřicha Nejedlého. A když už dostal příležitost, mužstvu se právě moc nedařilo. Bylo to jak zakleté.
Teprve v šestém utkání za národní mužstvo se dočkal vítězství a hned i premiérového gólu. Záplatovaný tým, v němž chyběli nejosvědčenější borci Plánička, Burgr, Koštálek, Nejedlý a Puč, vyklepl na Letné Maďary 5:2! Hrdinou dne se stal kladenský František Kloz, autor čtyř branek. Pátou přidal tři minuty před koncem on.
To už v lize dávno rozdával góly ostošest. Hned ve svém prvním uceleném ročníku 1932-33 skončil mezi kanonýry elitní soutěže druhý s dvaceti zásahy; i obávaným sparťanům Raymondu Brainemu a Nejedlému na něho chybělo po jedné zdařilé trefě. Natrvalo se usadil mezi nejlepšími střelci. V sezoně 1936-37 byl znovu druhý o dva góly za Klozem. A tehdy se na scéně objevil dlouho očekávaný Josef Bican. Celá Praha, celá země s napětím čekala, jak se elitní snajpr vyrovná s příchodem nového kanonýra. Nějaké napětí tam zprvu bylo, ale spíše přičiněním okolí a některých novinářů. Po nedlouhém oboustranném oťukávání se z těch dvou stali dokonalí spoluhráči. Mohli spolu hrát snad i poslepu.
Báječný rok 1938
Titul patřil Spartě, ale Slavia si to bohatě vynahradila dobytím Středoevropského poháru. Ještě předtím se ve Francii hrál světový šampionát a Kopecký tam patřil k pilířům sestavy. Ve výpravě na MS byl už roku 1934 v Itálii, tehdy však do bojů nezasáhl. Teď hrál v prvních dvou zápasech na levé straně zálohy a v opakovaném utkání s Brazílií zastoupil zraněného Nejedlého. Ještě po dlouhých letech však litoval, že v týmu nemohl být Bican. „S Pepim bychom šli znovu až do finále,“ říkával.
Co ti dva později spolu dokázali, působí dnes jako pohádka. V lize 1939-40 byl králem střelců Bican s 50 góly, Kopeckému stačila rovná polovina toho počtu k druhému místu. A tak to šlo napořád. Bican byl až do roku 1947 nepřetržitě králem ligových střelců, Kopecký jeho dvorním nahrávačem – a co do vlastní střelby zpravidla druhým nejúspěšnějším slávistou. Až roku 1944 ho poprvé o dva góly předstihl mladý Ota Hemele. V lize hrál pravidelně téměř devatenáct let – samozřejmě vždy jen za Slavii!
Éra životní formy Vlastimila Kopeckého však byla zároveň obdobím tuhé mezinárodní izolace za nacistické okupace. Hrát se roku 1942 – a pak i těsně po válce v roce 1946 – světový šampionát, byl by tam chyběl?
VLASTIMIL KOPECKÝ
* 14. 9. 1912 – 31. 7. 1967 * levá spojka, levý záložník
* Hráčská kariéra: 1927 Rapid Vinohrady, 1932 Slavia, 1952 krátce ČAFC (tehdy pod hlavičkami Instalační závody a Tatran Stavomontáže B) *
Trenérská dráha: 1958 – 1960 Slavia *
Bilance v lize: 19 sezon, 325 zápasů, 252 gólů v letech 1932-1951.
* Mistrovské tituly: 1933-35, 1937, 1940-43 a 1947
* Mezistátní utkání: 26 v letech 1932-1939 a 1946-48, 8 gólů
DROBNÉ KLEPY
„ŠIKOVNEJ, ALE MALEJ“
Bylo mu deset, když se rodina Kopeckých přestěhovala z Vilémova u Golčova Jeníkova do Prahy. Tehdy propadl fotbalu na celý život. V Rapidu ho napoprvé poslali domů, zdál se jim moc malý. Nakonec si ale dali říct, stačil jeden zápas za druhý dorost, aby byl přeřazen do prvního a tři týdny nato už reprezentoval Prahu v Pardubicích…
V PŘEDNÍ ŘADĚ A S MÍČEM
Byly to jen mrňousovo mimikry, nebo rituál? Když se jedenáctka seskupila pro fotoreportéry, netlačil se mezi spoluhráče většího vzrůstu, ale téměř bez výjimky poklekl nebo podřepl před řadou stojících. Nejčastěji na levém křídle tria či kvarteta v „přízemí“ a s míčem v rukou.
KAM SE DALO, PŘIŠEL POZDĚ
Bicanova vzpomínka: „Vlasta byl nejlepší kamarád na hřišti i v životě. Jen v jednom byl hrozně nespolehlivý, nikdy nikam nepřišel včas. Co jsem se na něho načekal, když jsme jezdili na ryby! Den předtím jsem připravil červy i knedlíky, ve čtyři jsem stál na nádraží, dva vlaky nechal ujet, ale Vlasta se objevil až někdy v poledne, kdy jsem dávno seděl nad řekou.“ Jednou Pepi využil své pozice v klubu a vyjednal Vlastovi schůzku s výborem, na které se mělo jednat o zvýšení jeho platu. Jenže kamarád tehdy vůbec nedorazil! Zapomněl se kdesi na Zbraslavi se slečnou… Když ale na trávníku dostal přihrávku do uličky, byl pokaždé v pravý čas na pravém místě!
Miloslav Jenšík
Tento článek vyšel v časopise Pražský fotbalový speciál, který poprvé vyšel v září 2010. Všechny čísla si můžete stáhnout ZDE
