Fotbalu bych se kvůli práci nevzdal, říká šéftrenér mládeže z Hrdlořez
8. dubna 2016 07:00 » Skoro jako by vypadl z knihy Bohumila Hrabala – jakmile se rozmluví, vodopád jeho slov těžko zastavíte. A vlastně ani nechcete. Vyprávění o tom, jak a kdovíproč hrál házenou za Slavii, jak se díky fandění Bohemians stal rozhlasovým reportérem nebo jak ho coby šoféra tramvaje zpražila vulgární důchodkyně, se totiž skvěle poslouchá. Takový je VLADIMÍR LIŠKA, šéftrenér mládeže Spartaku Hrdlořezy, náruživý „Bohemák“ a v neposlední řadě strojvedoucí metra.
Věčně dobře naložený chlapík je odmala Bohemák, lásku ke „klokanům“ podědil po tátovi. Není proto divu, že jeho první kroky začínajícího fotbalisty vedly do Ďolíčku. „V nějakých pěti šesti letech jsem tam šel na nábor, ale asi po týdnu mě vyhodili,“ loví v paměti Liška, který následné zhruba tři roky kopal za Loko Vltavín, kam dojížděl až z Vršovic.
Pak si ale od fotbalu dal nucenou pauzu. „Ve třetí třídě jsem přecházel na jazykovku a rodičům se zdálo, že bych to dojíždění na fotbal nezvládl spojit se školou, takže mě z fotbalu stáhli. Živě si pamatuju, jak jsem byl tenkrát nas...,“ směje se čerstvý čtyřicátník (oslavy jeho kulatin proběhly, jak jinak, v hrdlořezské klubové hospůdce Na Břežance).
Býval jsem rychlý kanonýr
Liška si pak odskočil k jiným sportům. „Fotbalu jsem se asi tři roky věnoval jen nárazově, ale nebyl jsem nikde registrovaný,“ vysvětluje. „Potom jsem hrál házenou za Slavii… Nechápu, jak jsem mohl hrát za Slavii… A ještě navíc házenou,“ chechtá se. „Pak jsem celkem dlouho hrál basket za Teslu Žižkov, asi do mých osmnácti. Hráli jsme tenkrát dokonce dorosteneckou ligu,“ chlubí se.
V osmnácti pak sekl i s basketem a věnoval se jen Hanspaulské lize, dlouhá léta kopal za tým No Madam, který spoluzakládal. A dařilo se mu! „Vždycky jsem dával strašně moc gólů, nebyl jsem tak tlustý jako teď. Ze sportů, co jsem dělal, jsem byl namakaný a ještě navíc rychlý. Nemohli mě zbavit míče, vždycky jsem se otočil a narval to do brány.“
Hanspaulka pro něj skončila v roce 2009, když se před ním otevřela nová životní kapitola. „Na jednom on-line fotbalovém manažeru jsem se seznámil s Mirkem Šimáčkem, který tenkrát ve Spartaku trénoval chlapy a děti a pozval mě, ať s mým synem (Vláďa ml. - pozn. red.), kterému tehdy bylo pět, přijdeme na trénink,“ popisuje své seznámení s Hrdlořezy.
Na trénink dorazil, čímž jeho synátor značně rozšířil řady tehdejších nejmladších fotbalistů Spartaku. „Byli tam čtyři kluci, takže s Vláďou jich bylo najednou pět,“ směje se. „Jezdil jsem tam s ním celý podzim, načež mi Mirek řekl, že na trénování kluků nebude mít přes zimu kvůli povinnostem v áčku čas. Nabídl jsem mu, že to vezmu,“ vzpomíná na okamžik, kdy se z něj stal trenér.
Neumí běhat? Nevadí!
Liška je mužem, který jde do všeho naplno. A tak vzal vážně i svou novou roli. „Natahal jsem tam děti snad všech kamarádů, co jsem znal,“ líčí, jak stál u znovuzrození mládeže Hrdlořez. „Ono to spíš než znovuzrození bylo úplné zrození, protože tam mládež nikdy pořádně nebyla,“ upřesňuje.
Během šesti let odvedl Liška a pochopitelně i jeho kolegové, za všechny lze jmenovat např. Jiřího Musila, spoluzakladatele No Madam, jehož Vláďa přivedl do Hrdlořez už v zimě 2009) neskutečný kus práce. Vždyť k dnešnímu dni mají mládežnické výběry Spartaku, tedy předpřípravka, mladší a starší přípravka a mladší a starší žáci, přes 90 dětí! S tím, jak přibývaly, se pochopitelně navalovala i práce.
„Museli jsme mocně rozšířit trenérský tým, protože jsme to hrozně dlouho táhli ve třech. Dnes už máme v každé kategorii dva trenéry. Mimochodem, všechno jsou to tatínkové našich kluků, což je možná taková naše specialita,“ těší ho a vypichuje další bod své trenérské filozofie. „Bereme všechny kluky, kteří přijdou. Možná si tím trošku šlapeme po štěstí, ale přijde mi hrozně líto vyhazovat kluka, který sice neumí ani běhat, ale miluje fotbal,“ podotýká Vláďa, jemuž s koučováním dětí svého času pomáhala i jeho dcera Péťa.
Tým hrdlořezských trenérů v čele s Liškou, jenž vlastní trenérskou B licenci UEFA a jako kouč se snaží neustále vzdělávat, klade důraz rovněž na dobrou partu a výchovu dětí jako takovou. „To je základ. Já taky nevzpomínám na to, jestli jsme v basketu porazili Pardubice o dvacet bodů, ale na tu skvělou partu. Vždyť kolik těch kluků se bude fotbalem živit? Jestli jeden, tak je to moc. My hlavně chceme, aby z nich vyrostli slušní lidé. A když budou i dobří fotbalisté, jedině dobře, což je koneckonců i filozofie Spartaku v čele s naším předsedou Martinem Strakou. Nehonit výsledky, fotbalem se bavit a mít dobrou partu.“
Z tramvaje pod zem
Jak už bylo zmíněno, Liška je velkým příznivcem vršovických Bohemians. „Býval jsem opravdu fanatický Bohemák. Jako fanoušek jsem tam byl skoro furt, jezdil jsem i na výjezdy. A když Bohemka v roce 2005 spadla do třetí ligy, stal se ze mě i komentátor,“ překvapuje. „Tenkrát se dělal nějaký konkurz na reportéra Rádia Bohemka, a vzhledem k tomu, že tam skoro nikdo nebyl, tak jsem prošel.“
Liška tak tehdy začal s „klokany“ objíždět zápasy a živě je komentoval. „Občas to byla fakt sranda. Třeba když jsme hráli v Brně s Bystrcí. Dali jsme gól a já začal řvát. Najednou koukám, že na mě půlka tribuny kouká, jako kdyby mě ty lidi chtěli zabít. A já tam navíc byl v dresu. Říkal jsem si: Že jsi radši nedržel hubu,“ chechtá se.
Komentováním zápasů Bohemians se samozřejmě neuživil. Jeho zaměstnavatelem jsou už od roku 1996 pražské Dopravní podniky. „Po vojně jsem neměl praxi, takže jsem se nikde nemohl chytit. Vyšlo to až u Dopravního podniku, kde hledali řidiče tramvají. Tak jsem to na chvilku zkusil. No, na chvilku… Nakonec z toho bylo třináct let,“ pousmívá se.
V tramvaji si zažil své. „Občas mi přišlo, že někteří lidi do ní lezou s tím, že se chtějí jen pohádat. Narazil jsem na lidi, na které jsem se třeba jen podíval a oni řekli: Co čumíš, ty debile. Naštěstí jsem nekonfliktní člověk a trvá strašně dlouho, než mě něco naštve. Takovým lidem jsem se jenom smál.“
Někdy však došlo i na úsměvné historky. „Jednou jsem řídil řekněme sedmičku a vidím babičku, jak se šourá o holi, plné ruce tašek, a chce ji stihnout. Řekl jsem si, že na ni počkám. Čekal jsem tři čtvrtě minuty, možná minutu. Babička došla k prvním dveřím, vypajdala na první schod a říká: Co jste za číslo? Řekl jsem, že sedmička. A ona na to: No to jděte do pr..., já potřebuju šestku. A zase se vyšourala ven.“
Od tramvají se Liška přesunul pod zem. „Na to, abych se stal strojvedoucím metra, jsem musel absolvovat půlroční kurz, který pro mě byl snad horší než maturita. Hlavně proto, že jsem se musel naučit celou soupravu pomalu do posledního šroubku. Což ale má svoje opodstatnění. Když pak člověk zůstane s lidmi uvězněný v tunelu, tak aspoň ví, co dělat,“ upozorňuje.
Světlo a tma, světlo a tma
Hodně lidí by si na řízení metra netrouflo už jen proto, že by neustále koukali do temného tunelu. A pak do rozzářené stanice. A do tunelu. A do stanice… „Světlo a tma, světlo a tma, to člověka hrozně vysává. Není to únavné fyzicky, ale psychicky, člověka to občas úplně vyždímá. Kolikrát přijdu domů a půl hodiny sedím a jen tak se vzpamatovávám,“ přikyvuje Liška. „Ale člověk si zvykne a pak už mu to ani nepřijde. Ta práce je dobrá a baví mě.“
V zaměstnání je spokojený, ale spojit ho s fotbalem a trénováním je pro něj občas dost náročné. „Do konce prosince jsem to měl tak, že jsem věděl směny jen čtyři dny dopředu. Naštěstí služby rozepisoval kluk, který taky trénoval fotbal, takže měl pochopení a vycházel mi vstříc. Teď dělám takový experiment, že vím služby na celý rok dopředu. To je na jednu stranu dobré, na druhou mám ale smutnou jistotu, že čtyři z dvanácti tréninků nestihnu,“ krčí rameny.
Kdyby se kvůli profesnímu vytížení musel rozhodovat mezi metrem a Spartakem, byla by to pro něj jasná volba. „V jednu chvíli, když to vypadalo, že už nepůjde skloubit fotbal s prací, tak jsem byl rozhodnutý, že se kvůli Hrdlořezům na práci vykašlu. Sice nevím, jak bych uživil rodinu, možná bych musel prodat nějaký orgán, ale fotbal je pro mě tak důležitý, že bych se ho kvůli práci nevzdal,“ tvrdí Liška, jemuž je velkou oporou jeho žena Gábina. „Kdyby byla jiná, tak už jsem asi sám. Bez ní bych tohle všechno nemohl dělat,“ vzkazuje.
Štěpán Šimůnek
Tento článek vyšel v březnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE
