Fotbalista na silničce

21. července 2017 07:00 » Už šestým rokem hraje za Chuchli, díky níž si do fotbalového životopisu může zapsat neobyčejnou zajímavost. DAN URBAN totiž s Čechoslovanem nezažil sezonu, v níž by buď nepostoupil, nebo naopak nesestoupil. Postupně tak okusil tři různé soutěže od I. A třídy po II. třídu. Krom toho je usměvavý Moravák velkým fanouškem silniční cyklistiky. Tomuto koníčku propadl před třemi lety, když, jak sám říká, jednou o Vánocích zjistil, že je tlustý a potřebuje zhubnout.

Dan Urban je rodák z Otrokovic a do fotbalu se vrhnul v tamní Jiskře. „Začínal jsem de facto nadvakrát. Taťka, který sám hrával fotbal, mě tam asi v pěti letech vzal poprvé, ale to jsem ze šatny s brekem utekl a řekl jsem, že hrát nebudu,“ usmívá se. „Ale pak na základní škole jsem byl ve třídě s kluky, kteří fotbal hráli, tak jsem začal taky. To mi bylo nějakých osm let,“ vzpomíná.

Coby dorostenec pak přestoupil do konkurenční Viktorie Otrokovice. „Tam byl asi vrchol mé fotbalové kariéry, protože jsme hrávali druhou dorosteneckou ligu. Potom jsem skončil v dorostu a zároveň i v klubu, protože jsem kvůli škole přešel do Prahy,“ prozrazuje záložník, který vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě UK.

Postup, sestup, postup, sestup…
Po přesunu do metropole si Dan Urban dal od fotbalu na rok pauzu. „To nebylo dobré, protože jsem výkonnostně sletěl strašně moc dolů,“ přiznává. „Potom jsem začal jezdit zpátky na Moravu, kde jsem hrával I. B třídu za Míškovice. Tak jsem to vydržel dva roky, ale pak už to nešlo. Jezdit každý víkend tam a zpátky tři hodiny bylo dost náročné, tak jsem si řekl, že si zkusím najít něco v Praze.“

V roce 2010 zkusil štěstí na Lokádě, kde se však nedočkal valného herního vytížení. „Na podzim za nás chodilo hrát hodně lidí z áčka, takže třeba půlka týmu šla na lavičku. A na jaře, když kluci z A-týmu přestali chodit a já měl šanci si víc zahrát, tak jsem byl neustále zraněný,“ vysvětluje záložník, který poté přestoupil do Chuchle, kde působí už šestým rokem.

V Čechoslovanu, který loni oslavil 90. výročí založení, momentálně zastává funkci kapitána. „Tak nějak to na mě zbylo. Ve srovnání s dobou, kdy jsem tam začínal, totiž zbyli v týmu asi jen tři hráči. To je důsledek toho, že v Chuchli není dorost, takže se áčko nedoplňuje z vlastních zdrojů a tím pádem se před každou sezonou mužstvo zásadně obměňuje.“

I proto se Dan Urban může „pyšnit“ zmíněnou pozoruhodností – každý rok totiž s týmem buď postupoval, nebo sestupoval. „Nejdřív jsme postupovali do I. A třídy, pak byly dva sestupy v řadě až do II. třídy, odtamtud postup do I. B a pak zase pád do II. třídy,“ nasazuje hořký úsměv. „Na druhou stranu jsem za soutěž, v níž působíme teď, rád. Přece jen je lepší hrát relativně vyrovnané zápasy a občas si užít výhru, než schytávat samé porážky,“ přemítá.

Místo hubnutí kynul
Co se pracovního života týče, Dan Urban dělá čtvrtým rokem PR konzultanta pro mezinárodní firmu Baobab Group. „Zjednodušeně řečeno radíme klientům s PR komunikací a s marketingem,“ popisuje muž, v jehož profesním životopisu byste našli i další zajímavé položky. Před svou současnou prací totiž dělal na předvolební kampani Jana Fischera a ještě předtím na úřadu vlády.

Politické poradenství bylo donedávna součástí i jeho aktuálního povolání. „Teď už od něj ale trochu ustupujeme, našimi klienty jsou spíše korporátní firmy. Pomáháme jim i se základními věcmi, jako je vymýšlení loga nebo webových stránek. Snažíme se dostat je do médií, přes různé kontakty, které máme, jim domlouváme schůzky s možnými investory. Je to taková všehochuť.“

Největším koníčkem Dana Urbana je silniční kolo, k němuž se dostal z prozaického důvodu. „O jedněch Vánocích jsem zjistil, že jsem hrozně tlustý,“ směje se. „Rozhodl jsem se tedy běhat, ale když jsem vyběhl asi počtvrté, tak jsem si zvrtnul kotník. Táhlo se to strašně dlouho a štvalo mě, že místo toho, abych hubnul, tak dál kynu. Jednou jsem proto vytáhl své staré kolo, které mě nikdy nebavilo. Ale jak jsem vyjel, tak jsem zjistil, že to vlastně není tak špatné.“

Další měsíc už bicykl větral pravidelně. Nikoliv v terénu, do něj to Dana Urbana netáhlo. „Lákala mě spíš ta kondiční stránka. Abych něco ujel, zapotil se a měl z toho dobrý pocit,“ objasňuje a dodává, že koníček dále rozvíjel. „Říkal jsem si, proč vlastně furt jezdím na starém horském kole, když si můžu pořídit silniční? Na internetu jsem si tedy koupil první silničku a hned při první vyjížďce jí propadl. Možná to bylo dané větrem, ale najednou jsem měl pocit, že zadarmo jedu vážně rychle,“ směje se.

Nejhorší cyklistův sen
Dalším faktorem, který pomohl vztah k jeho rodícímu se koníčku prohloubit, byly moderní technologie. „Našel jsem si aplikaci Strava, která je hodně návyková. Člověk sleduje, kolik toho ujel, navíc tam jsou takzvané segmenty, tedy kusy virtuální trasy, u nichž vám aplikace řekne, jak rychle jste je projel v porovnání se všemi ostatními lidmi, kteří stejnou trasu projeli také. Tohle soutěžení mě hodně baví.“

Novému hobby propadl, a tak si už za dva měsíce kupoval další, tentokrát už fungl nové kolo. „V ten moment jsem poznal, jak je fotbal oproti cyklistice levný sport. Nebudu zmiňovat konkrétní sumy, ale dobře to vystihuje vtip, který je mezi cyklisty populární: Můj nejhorší sen je, že po mé smrti moje přítelkyně prodá mé kolo a cyklistické vybavení za tolik, kolik jsem jí říkal, že to stálo,“ chechtá se.

Na kole můžete Dana Urbana potkat téměř obden. A dopřává si na něm slušné kilometrové nálože. „Když vyrazím na vyjížďky s cyklistickým týmem, jehož součástí jsem se letos stal, pohybuje se to od šedesáti do osmdesáti kilometrů ve všední den a k devadesáti až sto o víkendech. Nejvíc jsem zvládl kolem sto čtyřiceti kilometrů. Ale ostatní kluci jsou v tomto ohledu větší šílenci a třeba dvě stě kilometrů pro ně není problém. To já zatím nedávám.“

Obecně se však prý spíš soustředí na kratší vzdálenosti v častějších frekvencích. „Dřív jsem jezdil méně často, ale delší trasy, teď je to naopak, takže častěji, ale kratší trasy,“ prozrazuje a dodává, že součástí jeho koníčku je i trenažér, na který pravidelně sedá doma. „Ten funguje tak, že si z vlastního kola sundám zadní kolo, připnu tam takový setrvačník a šlapu. Celé se to navíc propojí s počítačem, kde si nastavíte nějakou trasu a počítač podle jejího profilu upravuje odpor a zátěž. Zároveň existuje program, který funguje na bázi multiplayer hry, takže můžete závodit a porovnávat své časy s lidmi z celého světa. To je zase ta soutěživost, která mě na tom baví a kterou jsem asi získal z fotbalu,“ uzavírá s úsměvem.

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v dubnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechna jeho čísla si můžete stáhnout ZDE