Exligista Kuchař zvládl svůj první maraton: Od třicátého kilometru jsem začal závodit
16. května 2012 08:30 » V sobotu odkopal Tomáš Kuchař v barvách Libuše hodinu přeborového zápasu proti Třeboradicím (1:1) a o den později už absolvoval premiérový Pražský maraton. Od spoluhráčů dostal jediný úkol: přežít! Pětatřicetiletý fotbalista si ale vedl parádně a časem 3:17:11 překvapil i sám sebe. „Moc jsem si to užil. Běžel jsem poprvé a určitě to zkusím i znovu,“ prohlásil bývalý hráč Slavie.
Proč jste se rozhodl postavit se na start maratonu?
Lákalo mě to, byla to taková výzva. Chtěl jsem zažít, jak se běžci cítí, když jsou na třicátém kilometru. Moc jsem to chtěl zkusit a jsem rád, že jsem to udělal. Samozřejmě jsem se trochu bál, byl tam respekt. Před závodem jsem nemohl usnout snad do půl druhé a v půl šesté už jsem byl vzhůru. Pořád jsem si říkal, jestli to bylo dobré rozhodnutí. V sobotu jsem hrál zápas přeboru, o všem jsem přemýšlel. Ale říkal jsem si, že nic horšího, než že to prostě nedám, se nestane.
Nic takového ale nehrozilo, zdá se, že jste měl natrénováno. Jak velké porce běhání jste si přidával do přípravy?
Je jasné, že z voleje to běžet nejde. Přidával jsem si, ale běhání mi nevadí. Navíc, když máte v týdnu třikrát trénink a k tomu zápas, tak v nějaké kondičce jste. Samozřejmě jsem si byl zaběhat, někdy deset, patnáct kilometrů. Jednou jsem si dal v Poděbradech dvacet kilometrů na asfaltu, ale to mi vůbec neutíkalo. Nejvíc jsem v životě, až do téhle neděle, uběhl půlmaraton. To byl krásný závod s atmosférou. Proto jsem chtěl zkusit i tuhle delší trať.
Podle dosaženého času jste tedy vůbec nemusel mít obavy, že tu maratonskou porci nezvládnete...
Myslím, že čas mohl být ještě o něco lepší, ale začátek mi ulétl. To mě docela štve. Člověk se taky dostával přes lidi, lepší bylo, když se pole roztrhalo. Já jsem takový závod nikdy neběžel, takže jsem čas dopředu neřešil. Spíš mě zajímalo, jaké to bude. Ale když jsem se v cíli podíval na sport tester, bylo to super. Jestli někdo nemůže po maratonu chodit, tak já jsem se cítil fajn. Během závodu jsem si dal nějaké gely a banány, k tomu pití. Cítil jsem se v pohodě. Zašli jsme s dětmi do „mekáče“ a já si tam dal čaj. Žízeň jsem si udělal a večer si pak dal s kamarády za odměnu pivečko.
Takže jste ani během závodu neměl nějakou krizi, kdy jste si říkal, že skončíte?
Musím se někoho ze zkušenějších závodníků zeptat, jak se taková krize vlastně projevuje. Je pravda, že kolem pětadvacátého kilometru mi zatuhly trochu nohy, na té rovince v Podolí mi to moc neutíkalo. Ale že bych měl krizi, kdy bych myslel, že to vzdám, ta tedy nepřišla. Naopak teprve od třicátého kilometru jsem měl pocit, že začínám závodit. Když mi na
Před startem jste prohlásil, že se těšíte na atmosféru závodu, že vám připomene doby, kdy jste válel v první lize. Splnilo se vaše očekávání?
Přiznávám, že na půlmaratonu to bylo lepší. Těšil jsem se na první ligu, ale kulisa byla spíš druholigová. To mě trošku zklamalo. Překvapením pro mě bylo taky to, že do toho závodu šli lidé, kteří neměli naběháno, ale chtěli si jen něco dokázat. Docházeli v předklonu, nebo tam byl člověk, co měl potíže už na
Prozradíte jaké?
Šlo o sprchy, to si myslím, že byla ostuda. Z kohoutů tekla jen ledová voda, lidi, co se sprchovali, oddělovala jen taková plachta. Normálně tam koukali cizinci, jak se chlapi sprchujou a někteří si to tam dokonce fotili. To se nedá s půlmaratonem vůbec srovnávat, tam tekla teplá voda a všechno bylo na úrovni.
Pojďme zpátky k závodění. Porazil jste třeba známého kolegu fotbalistu Pavla Nedvěda. Udělalo vám to radost?
Je to krásný, ale myslím, že kdyby Pavel běžel natvrdo, tak by taky zaběhl třeba o půl hodiny lepší čas. Klobouk dolů před dním, je to frajer. Méďa dal ten závod úplně v klidu, snad se ani nezapotil. Dával si to své tempo. Třeba si to někdy zaběhnu spolu s ním.
To ale budete muset zpomalit, jeho čas byl o víc než třicet minut horší...
Nebo by to dopadlo tak, že by Pavel zrychlil a zaběhl podobný čas, jako já. Myslím, že by na to určitě měl.
A co na váš výkon říkal trenér Libuše Zdeněk Hruška? Původně vás zrovna v myšlence jít do maratonu nepodporoval. Už jste se po závodě viděli?
Volali jsme si, tak se hned ptal, jestli jsem to přežil. V pondělí jsem nebyl na tréninku, ale za to nemohl maraton. Ve středu už normálně půjdu. Uvidíme, jak se ta únava rozloží. Už jsem se byl ale i proběhnout ve Stromovce. Dobře to dělá hokejista Jágr. Ten když je unavený, tak se jde vybruslit. A tak jsem si dal pět kilometrů a bylo to. Celkově jsem z toho závodu ale nadšený, takže můžu říct, že do toho půjdu v budoucnu rád znovu.
Spoluhráči vás v sobotu vyprovázeli se slovy, že jste se šetřil a ať závod hlavně přežijete. Jaké byly jejich reakce?
Ještě jsme se neviděli, jsem zvědavý, co na to řeknou. Ale taky jsem jim slíbil, že když maraton uběhnu, že je nějak odměním. Takže se po sobotním utkání můžou těšit na nějaké to malé pivo.
Očima trenéra Zdeňka Hrušky
„Uběhnout závod, jakým je maraton, není žádná sranda. Tomáš se rozhodl běžet s mým synem a ani jednomu z nich jsem to neschvaloval. Je to hodně náročné a člověk se z toho může dávat nějaký čas dohromady. Když mi pak Tomáš nezvedal telefon, tak jsem si říkal, jestli ho nedraftovali nějací Keňané (směje se). Ale zvládl to snad v pohodě.“
René Machálek, editor agentury Mediafax
