Developer z Vltavínu

29. července 2016 07:00 » Mohl by sloužit jako vzor pro talentované kluky, kteří si nejsou jisti, zda se vrhnout čistě na fotbalovou kariéru, nebo si otevřít zadní vrátka v podobě „normální“ práce. MARTIN UVÍRA měl totiž zpočátku našlápnuto k tomu, aby u něj platila první varianta, nakonec ale vše zvážil a v šestadvaceti letech se rozhodl vyzkoušet profesi „project managera“ v developerské firmě. A zjevně udělal dobře, daří se mu a fotbalu se navíc úplně nevzdal. Druhým rokem kope za Loko Vltavín třetí ligu a své volby nelituje.

Na to, že je mu teprve 28 let, má za sebou Martin Uvíra poměrně bohatou a pestrou kariéru. Načal ji v šesti letech v rodné Opavě. „Naši mě do ničeho netlačili, ale postupně se to začalo vyvíjet tak, že jsem začal hrát se staršími, protože jsem byl rychlejší než stejně staří kluci. Někdy ve starších žácích jsem se potom dostal do krajského výběru,“ vzpomíná na dobu, kdy převyšoval vrstevníky.

Jenže když měl solidně našlápnuto, přišlo zranění. „Na turnaji v Přelouči, v době, kdy jsem přecházel ze žáků do dorostu, jsem si utrhl chrupavku, která drží sval,“ popisuje období, kdy si musel dát od fotbalu neplánovanou pauzu. „Po půl roce jsem se ale vrátil a začal hrát zase o kategorii výš a kolem osmnácti let jsem se dostal do kádru Opavy, která tehdy postoupila do druhé ligy. Postupně jsem začal naskakovat a vydržel tam do jedenadvaceti.“

Volal Pelta…

V té době se před Martinem otevřela nečekaná možnost posunout se dál – zavolal mu Miroslav Pelta, jestli by nechtěl zkusit štěstí v jeho Jablonci. „Jak na mě přišel, to vážně netuším. Každopádně jsem mu řekl, že určitě mám zájem, a zapojil jsem se tedy do přípravy pod pány Komňackým a Weberem.“

Do Jablonce však odešel v pro mladého hráče celkem těžkou dobu. „Skončili druzí v lize a kromě mě tam přišli třeba Matej Krajčík nebo Karel Piták. Na stoperech hráli Pavel Drsek s Petrem Pavlíkem a my s Vítem Benešem, který tam tehdy přišel se mnou, jsme chodili hrát za béčko,“ vysvětluje s tím, že když došlo na rozhodování, trenéři upřednostnili právě Beneše. „Takhle zpětně si myslím, že bych to v Jablonci zvládl, ale zkrátka si mě nevybrali.“

Další štací mohly být pro Martina Uvíru České Budějovice, odkud si ho vyhlédl kouč Jiří Kotrba. „Jenže to ztroskotalo na více faktorech. Přišli jsme do Budějovic z Jablonce dva, ale ten spoluhráč si poranil koleno. Kluby byly dohodnuté na nějakém budgetu za nás oba a Budějovice, dle informací, které se ke mně donesly, stály po tomto incidentu jen o mou osobu. Kluby jednaly o nové dohodě, bohužel marně, a já se tři dny před prvním mistrákem musel vrátit do Jablonce, kde se mnou už logicky nepočítali,“ objasňuje.

Místo Zlatých Moravců Praha

Půl roku tak proseděl na lavičce a poté vzal zavděk nabídkou mateřské Opavy. „Zpočátku to šlo, klub měl ambice na postup do první ligy. Jenže pak se špatně doplnil kádr, několik hráčů uteklo a šlo to od desíti k pěti. Opava místo postupu spadla,“ připomíná rok 2013. „Třetí ligu jsem hrát nechtěl, tak jsem kývl na nabídku Karviné. I proto, že tam byl pan Mazura, se kterým jsme vždy dobře vycházeli. Velmi si ho vážím, protože je to férový chlap a skvělý trenér.“

Po půl roce ve druholigové Karviné se však nedohodl na další smlouvě a musel řešit další přesun, tentokrát na rok do Frýdku-Místku. Pak chybělo málo, aby Martinovy další kroky vedly do Polska, slovenský manažer mu totiž dohodl angažmá v Bielsku-Biała, hrajícím tamní nejvyšší soutěž.

„Byli jsme na všem dohodnutí, včetně peněz. Jenže měsíc předtím, než jsem měl nastoupit na zdravotní prohlídku, jsem si urval vazy v kotníku. Skrz různé prášky a injekce jsem paradoxně prošel zdravotními testy a vypadalo to dobře. I hlavní trenér mi na osobním pohovoru řekl, že se mnou počítá, ale nakonec mi bylo oznámeno, že si majitel klubu pořídil na můj post nějakého jiného hráče ze slovenské první ligy, a mě už nechtěli,“ sumíruje fotbalista, který se tak poprvé během kariéry dostal do pozice, kterou neznal – neměl žádné angažmá.

V té době, tedy před necelými dvěma roky, tak začal řešit co dál. „Ještě jsem odmítl nabídku ze Zlatých Moravců, protože přišla dost pozdě a navíc jsem nechtěl do tak malinkého městečka, asi čtyři sta kilometrů od domova. Pak se mi ozvala známá z Prahy, jestli bych nešel pracovat do jejich developerské firmy. Souhlasil jsem a řekl si, že fotbal vyřeším až potom za pochodu,“ popisuje začátky své mimofotbalové kariéry.

Rekonstruuje byty

Pro nezasvěcené: Developer, obecně řečeno, investuje do výstavby nemovitostí určených k jejich dalšímu prodeji nebo pronájmu. Firma ZFP Developer, do níž Martin Uvíra nastoupil, se zabývá přestavbou půd na byty. „Například družstvu nabídneme, že jim opravíme celý dům, uděláme výtahy, vyměníme okna a spravíme střechu, za což nám to družstvo v uvozovkách prodá půdu. A my místo ní postavíme vlastní byty, které prodáme dál,“ shrnuje. „Je to prospěšné pro všechny strany, protože fond oprav většinou na opravu celého domu nestačí a tímto způsobem se majitelům bytových jednotek naskytne příležitost, jak snížit náklady na energie a opravou domu navýšit hodnotu bytu.“

Martin má momentálně na starosti rekonstrukce. A logicky začínal od píky. „Prodával jsem nábytek, ale postupem času mě několikrát povýšili a já začal dělat project managera s rekonstrukcemi. Teď mám vždy na starosti daný projekt, kdy se rekonstruuje byt a já klientovi za vše zodpovídám. Řeším architekta, dodavatele, výběr materiálů, cenové nabídky a podobné věci,“ prozrazuje.

Jak vypadá běžný pracovní den developera z Lokády? „Nemám úplně pevně stanovenou pracovní dobu. Buď mám nejrůznější schůzky, ať už s dodavateli, s architekty nebo třeba s realitkami, nebo, což je ve většině případů, jedu na devátou do kanceláře a udělám si administrativu, kterou potřebuji. Je to hodně o komunikaci a o plánování, protože klientovi nabízíme servis na klíč. On vlastně nemusí udělat nic a my se o všechno postaráme, na což mu dáme záruku,“ nastiňuje náplň své profese.

Člověk by se měl posouvat

Ač se mu začalo profesně dařit, fotbalu se úplně nevzdal. Momentálně je oporou Vltavínu, kam se dostal v podstatě náhodou. „Z béčka Jablonce jsem letmo znal Davida Podzimka. Na Facebooku psal, že se vrací ze Žižkova na Lokádu, tak jsem se zeptal, jestli nepotřebují obránce. Záhy se ozval pan trenér Kronďák a v podstatě hned jsme se domluvili. A jsem spokojený, kabina je hodně kamarádsky založena a vedení si zakládá na tom, že neberou každého jen proto, že někde něco vyhrál. Člověk tu musí zapadnout i charakterově,“ vysvětluje.

Na Lokádě zpočátku stíhal dva tréninky ze čtyř, což ani pro něj nebylo ideální. „Ze začátku jsem si musel tréninky nahrazovat sám po večerech v posilovně na pásu, což není nic moc. Naštěstí teď, jak jsem se dostal na jinou pracovní pozici, stíhám minimálně tři tréninky. Vlastně nechodím jen na ten první, pozápasový, kde bývá stejně jen výklus a fotbálek,“ hlásí potetovaný chlapík, který rozhodnutí dát přednost profesní kariéře před tou fotbalovou a kopat jen v nižších soutěžích nelituje.

„Bylo mi jasné, že druhá liga s prací skloubit nejde. Navíc jsem měl pocit, že ve druhé lize stagnuji, byl jsem pořád na jednom místě. Nechtěl jsem se v pětatřiceti letech probudit a říct si: No, a co teď budu dělat? Proto jsem se rozhodl pro tak radikální krok a život jsem uchopil trochu jinak. Myslím, že jsem udělal dobře. Dnes bych třeba pořád kopal druhou ligu, ale byl bych tam, kde jsem byl před několika lety. A to, že na sobě člověk začne pozorovat, že se neposouvá nikam dál, je podle mě nejhorší.“

Je zřejmé, že Martin Uvíra pracovně ještě definitivně nezakotvil. „Do budoucna je určitě možnost zůstat v oboru. Ale mým snem je otevřít si někde v centru Prahy kavárnu ve francouzském stylu. Pomáhal jsem s tím jedné kamarádce v Opavě a je to věc, která mě baví. Ale hlavně bych chtěl být svým vlastním pánem, protože těžce nesu, když mi někdo říká, co mám a nemám dělat,“ uzavírá.

Štěpán Šimůnek

Tento článek vyšel v letním (červencovém) vydání časopisu Pražský fotbalový Speciál, který si můžete stáhnout ZDE