Cannavaro z Řep aneb 30 let v jednom klubu!

22. ledna 2016 13:00 » Klubismus se dnes moc nenosí, což neplatí jen pro profesionální fotbal. Existují však výjimky a jednou z nich je i obránce Daniel Kaiser, který hraje už třicet let za Sokol Řepy. Paralela s Franceskem Tottim není úplně od věci, vždyť Dan náruživě fandí AS Řím a Totti je jedním z jeho oblíbenců. Tím dalším je Fabio Cannavaro, od nějž si vypůjčil přezdívku. Pravda, na Zlatý míč jako někdejší kapitán italského nároďáku už sice asi nedosáhne, alespoň se však může věnovat své profesi malíře pokojů a stavitele, kterou dělá už přes dvacet let.
Věčně rozesmátý pohodář začal s fotbalem ve třetí třídě. Tehdy se s rodiči přestěhovali do Řep, takže je nasnadě, že začal hájit zeleno-bílé barvy Sokola. A až na dvouletou etapu, kdy si odskočil do Střešovic, je mu věrný dodnes, tedy téměř třicet let.
„Někdy v patnácti jsem měl pár nabídek, nebo spíš náznaků nabídek, z klubů z vyšších soutěží, ale zůstal jsem v Řepích. Takže není překvapení, že jsem tam, tedy ještě s Honzou Hříbalem, služebně nejstarší,“ líčí Kaiser, kterého v kariéře provázelo hned několik přezdívek.
Vždy si totiž vyhlédl nějakého oblíbeného hráče – v drtivé většině případů to byl Ital – a podle něj si nechal říkat. „Začínal jsem s Paolo Maldinim, pak jsem byl hodně dlouho Cannavaro. Držitel Zlatého míče, obránce stejně jako já,“ culí se. „Byl jsem i Maicon, De Rossi, teď jsem si začal říkat Totti. Je to klubista jako já, navíc jsem fanatický fanoušek AS Řím,“ vysvětluje.
Jediný hattrick mu vzali
Během třech dekád Kaiser se Sokolem Řepy pevně srostl, ostatně sám o sobě s notnou dávkou nadsázky a neodmyslitelným úsměvem říká, že je řepskou legendou. Zažil několik postupů do I. B třídy a zase následných pádů, poznal řadu koučů a oddíl zná jako málokdo. „Na to, jak malý je to klub, z něj vzešla spousta skvělých trenérů, ať už Jarda Šturma, který nás vede teď, Pavel Novotný, Petr Nebeský nebo Petr Macek. A samozřejmě Milan Rosenbaum, který se hodně zasloužil o rozkvět fotbalu v Řepích. A nemůžu opomenout svého tátu Václava, který mě k fotbalu přivedl a v Řepích rovněž trénoval,“ sumíruje.
Když Kaiser začal v polovině osmdesátých let za Řepy kopat, proháněl se ještě po škvárovém hřišti. „Nebylo špatné, byli jsme na něj zvyklí. Dodnes mám škváru, jak se říká rodnou hroudu, zažranou pod kůží,“ usmívá se. „Ale tráva je tráva, hraje se na ní samozřejmě líp. I když ze začátku jsme si na ni těžko zvykali, moc jsme na ní neuměli hrát. Teď už je to dobré,“ usmívá se kapitán A-mužstva.
Co dalšího se v klubu za dobu jeho působení změnilo? „Kdysi tu byla obrovská mládežnická základna, snad nějakých jedenáct mužstev. Dokončila se totiž dostavba sídliště, takže byla spousta dětí. To dnes neplatí, i když je pravda, že mládežnické výběry už se zase pomalu zaplňují,“ porovnává.
V Sokole se pochopitelně měnilo i klubové vedení. „Proti tomu předchozímu nemůžu říct nic špatného, ale nové vedení je celkově asi otevřenější, přístupnější. Je to takové rodinné, funguje to,“ popisuje.
Jaký zápas utkvěl Kaiserovi nejvíc v hlavě? „Když jsem dal, tehdy ještě na škváře, tři góly Hlubočepům, které se pak po polovině soutěže odhlásily a mně ty góly statisticky zase vzali. To bylo vážně moc příjemné, jediný hattrick a oni mi ho vezmou,“ chechtá se chlapík, který by si „na stará kolena“ ještě rád vyzkoušel I. A třídu.
„Když se budu cítit fyzicky dobře a trenér by mě chtěl, tak bych si ji určitě rád kopnul. Ale když se nebudu hodit, tak se nedá nic dělat, nebudu se tam držet za každou cenu,“ přemítá s tím, že tým jako takový na postup určitě má. „Hráčský potenciál je velký. Muselo by se asi zapracovat na tréninkové morálce, ale kluci, kteří jsou teď v áčku, jsou vážně dobří,“ chválí.
Jak dlouho se ještě bude „řepská legenda“ prohánět po hřišti? „Řekl jsem si, že vydržím do čtyřiceti, což mi bude příští rok. Pak uvidím. Táhne mě to k trénování, udělal jsem si C licenci a plánuju si udělat ještě béčko. Ale chlapy ani děti bych vést nechtěl, bavili by mě dorostenci.“
Hodiny v zácpě
V civilním životě je Kaiser (nejen) malířem pokojů ve firmě nesoucí jeho jméno. „Dělal to otec, který mě už jako malého bral s sebou do práce, takže jsem se v tomhle ohledu potatil. Malířinu dělám už nějakých osmnáct let,“ shrnuje. „Ale nevěnuju se jenom jí. Teta, po níž teď bydlím, měla stavební firmu a vzala mě do ní. Tak nějak mě hodila do vody, udělala ze mě stavitele. Takže jsem se naučil dělat rekonstrukce bytů. Bourací práce, sádrokartony, podlahy. Vlastně kromě vody a elektřiny zvládnu udělat celý byt od píky,“ prozrazuje.
Nedílnou součástí Kaiserovy profese je dojíždění. Z kšeftu na kšeft (občas i mimo Prahu), pak na trénink do Řep, domů na Háje… „Najezdím toho strašně moc. Někdy to jde, ale jindy jsou dny, kdy musím objíždět a zavážet několik zakázek. To pak za volantem strávím celý den, přičemž většinu času spolyká čekání v zácpě,“ láteří.
Největším koníčkem „Cannavara z Řep“ je jednoznačně fotbal, tím dalším pak rodina. „Mám dvě dcery. Starší Vanessce je šest, mladší Chanel teď byl rok. Ta se mimochodem jmenuje po dceři Franceska Tottiho,“ chechtá se Kaiser, který péči o rodinu zvládá hlavně díky pomoci přítelkyně Anety. „Většina tíhy starostí o děti visí na ní,“ přiznává s tím, že obě dcerky vede ke sportu. „Vanessa dělá latinskoamerické tance a aerobik, byla už i na nějakých soutěžích,“ chlubí se tatínek.
A možná se jeho ratolesti dostanou i k fotbalu, alespoň jako divačky už k němu přičuchly. „Přítelkyně je občas vodí na zápasy. Vanessa si vždycky vezme balon a to je pak samé: Tatínku, pojď si kopat, tatínku, přihlas mě na fotbal,“ směje se.
A co další hobby? „Baví mě druhá světová válka, pořád sleduju dokumenty, kdysi jsem si lepil letadla a ještě před nějakými deseti lety jsem si kupoval americké vojáky a lepil je. Až skončím s fotbalem, chtěl bych se k tomu ještě vrátit. Ale spíš budu trénovat,“ vrací se k jednomu ze svých cílů. „Přemýšlím o tom čím dál vážněji, dá se říct, že s tím do budoucna počítám. Rozhodně by to bylo v Řepích, to je jasné. Vedení o tom ještě neví… Ale dozví se to,“ ujišťuje s úsměvem.
Štěpán Šimůnek
Tento článek vyšel v posledním vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout zde