Čafka mezi mrakodrapy

1. srpna 2017 07:00 » Možná si to ani neuvědomujete, ale jeho hlas vám léta zní v autě při cestách nejen za fotbalem: obránce Čafky JAN KALIBA býval sportovním reportérem Českého rozhlasu. Fotbal ale vymění za prestižní a vysněné rozhlasové angažmá: od října se stane zpravodajem v USA. Fotbalovou ligu v Česku a záběhlický areál ČAFC, kde hraje Pražská teplárenská přebor, nahradí Washington a reportáže nejen o americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi.

Začněme malým americkým kvízem. Kolik států má Amerika?
Padesát a jeden federální distrikt Washington D. C., kde budu bydlet.

Co znamená zkratka D. C. za Washingtonem?
District of Columbia.

Jaký je aktuální kurs dolaru?
Pětadvacet korun. Zrovna jsem si zřizoval devizový účet.

Kurs byl pár hodin před rozhovorem 24,85 Kč, takže jste obstál. Zdá se, že jste na Ameriku připravený. Stěhování za prací do USA zní skvěle, ale asi s tím bude spojená i spousta starostí. Prozraďte, co takový přesun obnáší?
Spoustu byrokracie. Jelikož není Amerika v Evropské unii, je toho opravdu hodně a ještě to na sebe navazuje. Je to kolečko, do kterého nemůžete nastoupit. Musíte najít skulinu. Abyste mohl získat bydlení, chtějí po vás účet v bance, ale abyste měl účet v bance, potřebujete důkaz o tom, že jste trvalý rezident a někde bydlíte… Takových věcí je třeba osm a v důkazním řízení jedna vylučuje druhou. (usmívá se)

A vy jste našel skulinu, jak do tohoto kolečka proniknout?
Tu teď budu hledat. Všechno začíná telefonním číslem, to prý u úřadů pomáhá. Pak je potřeba mít social security number card – číslo sociálního pojištění, bez kterého vám nedají permanentní novinářskou akreditaci, nájemní smlouvu, řidičák, nic. Na sociálním pojištění ještě musíte dokázat, že to číslo ještě nemáte, dokázat, že jste v Americe nikdy nežil. To abych si vzal vysvědčení od první třídy. Ještě mě můžou na místě překvapit, že jsem něco zapomněl, ať se pro to vrátím. (usmívá se)

Rozhlas vás nějak podporuje, nebo je všechno zařizování pouze a jen na vás?
Jsem v kontaktu s paní z rozhlasu, která všechno řeší po ekonomické stránce. Dost věcí si musím vyřídit sám na místě. Nám se s manželkou ještě narodí v srpnu dítě a největší problém je v Americe zdravotní pojištění. To je hrozně drahé, ale také nikdo neví, jak to s ním bude, protože sice zatím neprošlo zrušení „Obama-care“, ale je možné, že prezident Trump nepustí federální peníze do různých programů a zdravotní pojišťovny nevědí, s jakým budgetem mohou pracovat.

Koukám, že jste se ze sportu přeorientoval na Ameriku velice rychle.
Kamarád mi psal, že moje první reportáž z Ameriky se bude jmenovat „Jak pojistit kojence“. Rodit budeme v Česku, protože v Americe by nás porod vyšel asi na milion. Hodně lidí mi říká, že by to bylo super, protože by dítě mělo americké občanství, ale to abych si na to vzal hypotéku. (směje se) Těch věcí k řešení je vážně dost. Jedu za realitním agentem, zdravotním agentem, o sociálním pojištění už byla řeč, musím se také rozhlížet, kde budu bydlet, protože byt po současné zpravodajce převzít nemůžu. Musím si najít jiný, který odpovídá tabulkám.

Máte s těmito zkušenostmi větší pochopení pro fotbalisty? Když přestupují do zahraničí, neustále mluví o tom, kolik toho musejí zařídit, což někdy zní směšně, ale vy to teď možná vidíte jinak, ne?
Tohle srovnání mě ještě nenapadlo, ale fotbalisté mají asi trochu jiný servis než já. Ale nestěžuju si. Takhle jsem to chtěl.

Dá se váš přesun přirovnat k velkému fotbalovému přestupu z české do anglické ligy? Ve vaší branži asi víc než zpravodaj v USA není, ne?
Není to jako přestup z Čafky do Realu Madrid, ale cítím, že je to proražený skleněný strop. Jako člen redakce sportu jsem vyhrál výběrové řízení na zpravodaje do Ameriky. To bych si před třemi roky asi neřekl. I když tendenci vyjet za rozhlas do ciziny jsem měl. Hlásil jsem se do Brazílie, což je pro mě taková srdcovka. Tam by to byly pěkné, barevné reportáže. Brazílie mě nadchla, byl jsem v ní několikrát, ale nevyšlo to. V Americe je to větší závazek, protože o ní každý všechno ví, americká politika je velmi sledované a důležité téma.

Nejste z toho nervózní? Nemáte strach?
V době Donalda Trumpa se dějí různé věci a člověk se nenudí. Kdyby v Bílém domě byla Hilary Clintonová, jelo by to asi v očekávaných kolejích. Neříkám, že je dobře nebo špatně, že je tam právě Trump, ale o americkou politiku se kvůli němu zajímají i lidé, kteří by se jí jinak ani nedotkli. Je to důležité téma, atraktivní o to víc tím, jak je Trump nepředvídatelný. Rádio budou zprávy o něm víc zajímat, takže mi asi zbude méně času na autentické věci z terénu, kvůli kterým jsem taky do Ameriky vyslaný. To bude věčný souboj.

Podle čeho se vybírají témata? A kdo je vlastně vybírá?
Když se stane událost, u níž rozeznám, že je zajímavá, tak by měl být člověk iniciativní, nečekat na povel z Prahy a vyrazit. Dám příklad, který se stal mé předchůdkyni: v Česku bude noc a v Kalifornii může hrozit, že se protrhne přehrada, která by mohla zaplavit domovy milionů lidí. Pak bych tam měl asi okamžitě vyjet a nečekat, až vás k tomu vyzvou z Prahy po ranní poradě. Čekat ve Washingtonu na to, až se dostanu k Trumpovi, by asi nemělo smysl. K němu se asi neprobojuju.

Ne?
Uvidíme. Z tiskových mítinků nedávno vyhnal redakci CNN a další velká média, tak je tam možná pro Český rozhlas místo volné. (usmívá se)

Kolik zpráv měsíčně musíte dodat?
Jsou na to nějaké tabulky, ale tohle se podle mě úplně tabulkami měřit nedá. Současná zpravodajka Lenka Kabrhelová produkuje zprávy denně. Není žádný limit, asi jen to, co člověk fyzicky zvládne.

To pro rodinu nezní úplně dobře…
Pokud nebude člověk natáčet právě někde v Kalifornii, tak budu mít kancelář doma. Musím mít v bytě jasně vymezený prostor pro práci. Je šance, že dítě uvidím víc, než kdybych v Praze jezdil na služby do rádia.

Na jak dlouho do Ameriky vyrážíte?
Na dva plus dva roky.

Takže s opcí?
(směje se) Ano, tak nějak. Pokud nezjistí, že jsem marný, měl by se po dvou letech pobyt prodloužit o další dva roky.

Co na to všechno říká manželka?
Manželka v Americe dva roky žila, pracuje také v rozhlase a začínala právě v zahraniční redakci, kam jsem teď nastoupil. Je z toho všeho nadšená.

Stěhujete se do velké Ameriky, ale Washington má oproti Praze jen polovinu obyvatel. Jak vám to vyhovuje?
Ve Washingtonu jsou různé instituce, univerzity, když člověk potřebuje něco pracovního, je to nejlepší místo, kde se dá být. A také bude asi příjemnější na život. Méně lidí, bude to vzdušnější. Do New Yorku je to jen tři hodiny vlakem, to se dá.

Rozmlouval vám někdo americké angažmá?
Já to nikde moc neříkal, oznamoval jsem to, až bylo rozhodnuto. Někteří lidé mi říkali, že jsme s manželkou šílenci, protože je tam drsný časový posun. Nejvíc toho z rádia chtějí, když byste měl jít spát a pozdě v noci. To mi ale jako bývalému sportovnímu novináři nedělá problém. Bude to trochu cesta do neznáma, ale snažím se na to být mentálně připravený. Investoval jsem do toho čas a snahu, po večerech jsem si četl o americké historii a reáliích, abych byl připravený. Šel jsem za tím. Nejdu do Ameriky s naivním nadšením, ale možná zjistím, že to z mé strany naivní bylo a ve skutečnosti je to mordor. (směje se)

Dodává vám sebevědomí i Novinářská křepelka, což je cena pro žurnalisty do 33 let, kterou jste v roce 2014 získal?
Byl to tenkrát slabý ročník. (usmívá se) Ne, cením si toho, ale zase to nepřeceňuji. Neoháním se tím a nemyslím si, že by mi to nějak výrazně pomáhalo.

Tenkrát jste porotu oslovil mimořádnou schopností hledat v životech sportovců lidský rozměr. Dá se tenhle přesah udržet i ve zpravodajství z Ameriky?
Na tom je to založené. Na fotbale mě bavilo hledat silné příběhy, které jsem pak zkoušel srozumitelně podat lidem, které třeba fotbal nezajímal. Stejné to bude i teď: moje příspěvky by měly být srozumitelné i pro ty, co neřeší americkou politiku, která má pro nás ale velký význam. Je důležité, jak se Amerika postaví k Rusku, jak k NATO, jak k Severní Koreji. Spojené státy jsou studnice příběhů a zajímavých věcí. Já je musím umět vytáhnout a předat.

Jak moc budete referovat o sportu?
Samozřejmě mi sport bude vždycky blízký, tíhnu k němu automaticky. Pokud basketbalista Tomáš Satoranský zůstane ve Washingtonu, budu ho mít za bukem. Ale musím být opatrný, aby mi někdo neomlátil o hlavu, že dělám z poloviny sport. V tom se budu hlídat. Sport můžu dělat tak z deseti procent – a to je myslím horní hranice.

Jak těžké pro vás bude oprostit se od osobních názorů na politiku?
To je klíčové, zejména Český rozhlas není od toho, aby říkal, kdo je ten dobrý, kdo je ten špatný. Fotbal mi k tomu pomůže.

Jak přesně?
Protože prakticky všichni sportovní novináři se dostali ke své práci tak, že se zajímali o sport, fandili nějakému týmu. V práci to ale poté musíte potlačit. Mám v tomhle dobrou školu a dokázal jsem to jak za mikrofonem, tak v soukromí.

Jak se těšíte na americký styl života?
Nejsem fanoušek americké kultury, takže tam nejedu s nadšením, že budu propagovat americký styl života, pojídání popcornu a hamburgerů. Český chleba mi bude chybět, ale než jsem se dal na žurnalistiku, inklinoval jsem ke kulturní antropologii. I z tohoto pohledu je Amerika pro mě zajímavá. Beru jako skvělou zkušenost nastoupit do toho všeho.

Hrál ve vašem rozhodování nějakou roli i fotbal?
V prosinci mi bude 34 let, před pěti lety by se mi asi odcházelo hůř. Ale nikdy jsem nepatřil k těm, bez kterých by se Čafka nemohla obejít.

Jak těžké bude ČAFC opustit?
Za tenhle klub hrajete odmalička. Nemám pocit, že Čafku opouštím. Vím, že se zase vrátím, beru to jen jako takovou životní odbočku. Doufám, že ve Washingtonu najdu nějaké Hispánce, kteří chodí hrát fotbal, přidám se k nim a ještě se zdokonalím ve španělštině. To je jedna z mých naivních představ. Ale přiznávám, že mi na Čafce hodně záleží. Naše rodina je v klubu 75 let, chodil jsem tam v době, kdy jsem ještě neviděl přes klandr, vlastně jsem tam jezdil už v kočárku. Hrál tam děda, táta se strejdou, pak já s bráchou. Jsme s Čafkou hodně spjatí.

Ano, váš otec dělá na ČAFC sportovního manažera, bratr příležitostně kapitána A-týmu. A vy teď můžete šířit slávu klubu za mořem. Budete to dělat?
Jasně, Čafka mezi mrakodrapy. (usmívá se) Ve Washingtonu sice nejsou, ale k Dukle mezi mrakodrapy má Čafka přímou linku přes Josefa Jelínka, který vyrostl na starém hřišti Čafky. I tohle mě na Čafce baví: můžu si sáhnout na historii, má velký přesah. Byla tady na začátku 20. století, kdy se u nás formoval fotbal, ale také se potkáte s člověkem, který hrál s vaším tátou a zároveň proti Pelému. Pak přijde k nám, dá si pivo, párek a vypráví. Pan Jelínek zažil Otu Pavla a slavný výjezd Dukly do Ameriky. Slyšel jsem od něj historky, jak se jim tam Ota Pavel na dva dny ztratil a oni ho pak objevili v herně, kde třicet let předtím řádil Al Capone a on tam čerpal inspiraci. Asi nebudu do rozhlasu vyrábět příspěvky o Čafce, ale pokud potkám tu partu Hispánců, tak třeba založíme klub ČAFC Washington. (usmívá se)

Jak na váš odchod po letech reagovala kabina?
Nejsem typ, že bych to nějak veřejně říkal a hlásil. Pár lidí to ví, trenér to ví samozřejmě taky. Hned měl v žertu narážky, že na Čafku kašlu a Washington je mi přednější. Pro něj je to mínus jeden kus. Ten kus, co byl patnáct let k dispozici, nikdy to na něm nestálo, ale vždycky byl po ruce. Teď už nebude.

Jste na sebe docela přísný. Vždyť jste za ČAFC v A-týmu sehrál víc než 300 mistrovských zápasů…
… A dal jsem deset gólů, to je krásné, ne? (směje se) Jeden byl v I. A třídě, zbylých devět v přeboru. Táta vede precizní statistiky, až jsem byl překvapený, kolik jsem toho odehrál. A na jaře 2011 jsem dal dokonce tři góly, u mě nevídané!

V té sezoně jste dostal také třináct žlutých karet. To jste ty góly tak divoce slavil?
Přesně tak, tričko muselo jít dolů… Ne, vážně. Po příchodu z dorostu mě naučili hrát trochu od podlahy, tenkrát to přebor taky docela vyžadoval. (usmívá se)

Když se bavíme o třech stech zápasech za ČAFC: cítíte nějakou nostalgii?
Vidím před sebou letopočty, třeba 2002, to skoro někteří dnešní soupeři ještě nežili. Tak jsem si říkal, že už je načase někam odjet. I když byly dvě sezony v I. A třídě, třístovka je pěkné kulaté číslo. Aspoň nemusím honit nějaké jubileum. Odehrál jsem za áčko dokonce víc mistráků než táta, ale v jeho dobách byla jiná konkurence a hrála se divize. Celkově ho nedoženu, protože má skoro tisíc zápasů. Já se půlročním hostováním v PSK Union dostal přes pět set utkání v mužské kategorii.

Vědí vaši protihráči, že na ně právě vy mluvíte z rádia?
Je velký rozdíl mezi rádiem a televizí. U rádia si to spousta lidí nespojí. Jsem typ, který se češe jednou za měsíc, takže mi to nevadí. Spíš mi to vyhovuje. Stává se mi, že to lidé vědí, že si toho všimnou, ale nic velkého.

Proč jste si vlastně vybral rádio? Z novinářských disciplín se mi zdá práce v něm nejtěžší.
Jako malý jsem v autě vždycky vášnivě poslouchal pořad S mikrofonem za fotbalem. Tenkrát to mělo velkou důležitost a já chtěl být za mikrofonem taky. Ale nikdy jsem neměl tendenci jít třeba do televize. Nemám to postavené tak, že by to pro mě byl další krok, další vývojový stupeň. Vyhovuje mi, že jsem skrytý. V rádiu člověk musí být na místě. Do novin se dá hodně věcí našlehat od stolu, televize nakoupí obrázky, ale základ novinářské práce - být tam, kde se něco děje - v rádiu neobelžete. Je to těžké, ale krásné.

Nebude vám chybět komentování fotbalu?
V momentě, kdy člověk jde na post zpravodaje do USA, o tomhle nepřemýšlí. Komentování fotbalu mě hodně bavilo, i proto, že když hrála reprezentace a my vysílali živě, neutlumilo to poslechovost a mělo to velký dosah. Komentoval jsem třeba finále mistrovství světa na legendárním stadionu Maracaná v Riu - to má váhu. Tenhle žánr mi bude chybět, ale do popředí budou vystupovat zase jiné žánry.

Bylo finále mistrovství světa ve vaší milované Brazílii vaším novinářským vrcholem?
Ještě mi chybělo, aby do finále postoupili Brazilci, ale byli marní. O zlato hrála Argentina, takže to i tak mělo šťávu, protože se všudypřítomní Argentinci se sedmi zdviženými prsty vysmívali domácím Brazilcům, že dostali v semifinále od Německa sedm gólů. Nenáviděný rival hrál finále mistrovství světa v jejich fotbalovém chrámu a Brazilci zalézali do děr. Celé to mistrovství bylo parádní. Člověk nebyl uvázaný u českého týmu, reportáže tam ležely na ulici. Stačilo je sebrat. Jet třeba za holičem, který v Santosu stříhal Pelého, to byla nádhera. Pokud bych měl vybrat jednu top akci, tak to byla právě tahle.

A co chystáte z Ameriky? Máte téma, o kterém víte, že ho prostě v každém případě musíte udělat?
Abych teď neinspiroval ostatní… Ale třeba příští rok máme výročí 100 let od založení našeho státu. Byl pán, který to vymyslel a zařídil během svého půlročního dobrodružství v Americe. Ty reportáže s tímhle budou souviset. (usmívá se)


KDO JE JAN KALIBA
Univerzální obránce pokračuje v rodinné tradici a je věrný barvám ČAFC Praha - stejně jako jeho předci. Za klub ze Záběhlic hraje 33letý Kaliba odmalička, jen půl roku hostoval v PSK Union Strašnice, jinak Čafku nikdy neopustil. Stane se tak až na podzim tohoto roku, kdy se vydá za velkou pracovní výzvou. Letitý sportovní zpravodaj Českého rozhlasu vyhrál výběrové řízení a v dalších čtyřech letech by měl pro veřejnoprávní stanici přinášet reportáže z Ameriky. Základnu bude mít absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy ve Washingtonu. „Snad tam potkám nějakou partu Hispánců, se kterými si budu moct zahrát fotbal a ještě se zlepším ve španělštině,“ doufá Kaliba, který před třemi lety při oslavách 115 let od založení ČAFC dojednal přátelský dvojzápas (v Praze a Londýně) s Civil Service FC, což je nejstarší amatérský oddíl světa a jediný stále existující zakládající klub anglické Fotbalové asociace. Při této příležitosti Kaliba vyrobil i speciální ročenku.

Radim Trusina

Článek vyšel v květnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechna jeho čísla si můžete stáhnout ZDE