Autobusem pro rukolu

28. prosince 2017 06:00 » Mohl by sloužit jako vzor fotbalové dlouhověkosti. Jako důkaz toho, že se vzorným přístupem a dobře nastavenou hlavou můžete hrát i v době, kdy vaši vrstevníci už řadu let koukají na fotbal jen v televizi. Vždyť MARTIN CICALA oslavil padesátiny a aktivní kariéru rozhodně končit nehodlá. Je až s podivem, že kromě toho, že si týden co týden stoupá do branky Sokola Dolní Počernice, zvládá i trénovat A-tým a k tomu vede dva rodinné podniky – cestovní kancelář a restauraci. Vzhledem k jeho italským kořenům je zřejmé, na jakou zemi se zaměřují.

Martin Cicala (čte se Čikala) spojil první a pořádně dlouhou část kariéry s vršovickými Bohemians. „Začínal jsem tam někdy v šesti letech a vydržel jsem až do vojny, kdy mě bohužel odveleli. Nechci říkat, že kdybych na vojnu nemusel, udělal bych kdovíjakou kariéru, ale možná by se vyvíjela jinak,“ vzpomíná s tím, že v Bohemce byl jeho konkurentem na postu brankáře Petr Kouba.

Nenávist k alkoholu

Spíš než jako o konkurentovi však o gólmanovi, který se později proslavil ve Spartě a s reprezentací vyválčil stříbro na EURO 96, mluví jako o parťákovi. „Na jednu stranu jsem měl smůlu, protože dostat se přes něj do branky bylo skoro nemožné, protože byl neskutečně talentovaný. Na druhou stranu mě naučil strašně moc věcí, které jsem později zase předal mnoha dalším gólmanům,“ prozrazuje.

Jakmile bylo Martinu Cicalovi 18 let, přišla zmíněná vojna. „Za komančů se chodilo do vojenských klubů. V mém případě to bohužel nebyla ani Dukla, ani třeba Cheb, ozvala se RH Strašnice. Hráli tenkrát divizi, což pro mě jako pro mladého ambiciózního kluka, který pořád ještě snil o velké kariéře, byl sešup dolů,“ přiznává, že se mu do Strašnic nechtělo.

Věřil však, že podaná přihláška na vysokou školu, konkrétně na stavební fakultu, jej této povinnosti zbaví. „Jenže jsem neudělal přijímačky, zrovna z oblíbené matematiky, takže mi přišel povolávák do Strašnic. Naštěstí jsem tam strávil jen dva měsíce, protože jsem se odvolal a nakonec mě na vysokou vzali,“ popisuje a dodává, že v Bohemians o něj, jako o nadbytečného, po návratu ze Strašnic už nestáli a on se přesunul do Braníka.

Ten hrál pražský přebor, takže Martin Cicala se znovu musel smiřovat s tím, že jeho kariéra místo nabrání tempa zase zpomalila. „Navíc tam bylo běžné, že se po trénincích a po zápasech chlastalo. Já tehdy alkohol nenáviděl, takže jsem to těžce nesl. Dnes už to mám trochu jinak, s klukama samozřejmě někdy popiju taky,“ usmívá se při vzpomínce na angažmá, které trvalo jen půl roku.

Jeho další kroky vedly do Kompresorů, vrátil se tedy do divize. A to na dlouhých deset let. Poté, to už mu bylo přes třicet, si zahrál ještě za Slaný, Vraňany a Dobřejovice. „Tam jsem vydržel pár let, ale pak už jsem nehodlal koukat na to, jak nesmyslným způsobem je klub veden, a ozval jsem se svému bývalému spolužákovi Martinu Pulpitovi, který mě už dlouho naháněl do Dolních Počernic. Moc jsem tam nechtěl, ale nakonec jsem kývnul.“

Ze Sokola se nakonec stal klub jeho srdce. Je tam tak dlouho, že už ani nedokáže spočítat, kolik let přesně. „Někdo by to někde v análech možná našel. Myslím, že minimálně patnáct let to už bude,“ přibližuje. V klubu se jeho role postupně měnila, rostl jeho význam. Do necelých čtyřiceti let tu totiž působil jen jako hráč, pak se z něj stal i kouč.

Dokud budu běhat

Trénování ho přitom nikdy nelákalo. „Chtěl jsem trénovat maximálně tak gólmany, ne celý tým. Jenže tehdy, před nějakými dvanácti lety, mě požádali, abych vedl béčko. A protože se považuji za klubistu, který oddílu odevzdá vše, tak jsem to vzal.“

V nové funkci mohl uplatnit bohaté zkušenosti, které pochytil od koučů, jež během dlouhé kariéry poznal. „Kluky najednou začaly tréninky bavit, chodilo jich na ně i třicet. Přestože jsme hráli druhou třídu, snažil jsem se přinést profesionálnější přístup. Trénovali jsme rohy, standardky, bránění ve čtyřech v řadě, přestali jsme nakopávat balony, prostě to bylo něco nového.“

Uběhly dva roky a Martin Cicala se zase posunul, stal se z něj trenér áčka. „Zase jsem nechtěl, protože jsem cítil, že si tím zavřu dveře k chytání v A-týmu. Ale nakonec jsem opět kývnul. Rok jsem vydržel současně trénovat áčko i béčko, což už ale nešlo vydržet. S těžkým srdcem jsem se tedy rozloučil s béčkem a zůstal jen u A-týmu.“

Dnes je tedy trenérem, brankářských rukavic se ale nevzdal. Chytá podle potřeby za céčko, za béčko, ale i za áčko. A mnohdy zvládne tenhle trojboj během jediného víkendu! „Vždyť jen za poslední sezonu jsem díky zraněním našich gólmanů odchytal za A-tým sedm zápasů. A myslím, že až na jeden se mi všechny celkem povedly,“ hodnotí brankář, jehož vrstevníka byste mezi tyčemi v I. A třídě hledali asi marně. Přitom se pořád cítí dobře a kariéru nebalí.

I proto, že si pořád drží solidní výkonnost. „Mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti jsem se v bráně cítil nejlíp. Dirigování obrany, čtení hry, hra nohama, ve všech ohledech to bylo nejlepší období kariéry. Teď už je to samozřejmě trochu jiné, ale jen proto, že nemám možnost tolik trénovat, protože sám jsem trenér a musím se věnovat klukům,“ vysvětluje. „Teď je to tak, že hlava chytá, jako by mi bylo dvacet, ale tělo už je trochu pomalejší. Nedávno jsem si pomyslnou hranici, kdy bych chtěl skončit, posunul o dalších pět let, teď je na pětapadesáti. A třeba ji za pět roků posunu o dalších pět let. Chtěl bych hrát, dokud budu moct běhat.“

Fotbal dal Martinovi Cicalovi mnohé. Za svůj největší úspěch považuje, že se na hřišti sešel s oběma svými syny. „Nejdřív mi to paradoxně vyšlo s mladším Martinem, kterému je dnes sedmnáct let. Byl vždycky šikovný, od čtrnácti trénuje s áčkem. Ten zápas jsme hráli proti prvnímu, on dal gól a běžel za mnou slavit přes celé hřiště. Když si na to vzpomenu, pořád mám husí kůži,“ vybavuje si. „Teď už spolu hrajeme běžně. Se starším Filipem hraju aspoň Hanspaulku. Teď ale začal trénovat s C-týmem, takže si s ním velký fotbal možná zahraju taky,“ dodává.

Čech jako poleno!

Ti, kdo Martina Cicalu znají, vědí, že je po tátovi Ital. To ostatně naznačuje i jeho příjmení. Jenže ona to tak docela pravda není. „Jsem Čech jako poleno,“ překvapuje. „Můj biologický táta je Čech, ale já odmalička žiju se druhým manželem své mamky, což je Ital. Jeho jméno jsem přijal, protože jsem s ním žil odmalička a aby rodina byla ucelená,“ vysvětluje.

Rodina je pro něj nade vše, navíc s ní provozuje i italskou restauraci v Žitné ulici a cestovní kancelář specializovanou na Itálii. „Nejdřív jsme otevřeli cestovku, to bylo v roce 1990. Budovali jsme ji s tátou postupně od plenek. Tehdy po revoluci se všichni podnikatelé učili za pochodu. Žádná reklama, fungovalo to tak, že nás naši klienti doporučili svým známým, ti zase dalším lidem a klientela postupně rostla.“

Restauraci otevřeli Cicalovi v roce 1997. „Táta chtěl podnikat ve svém oboru, sháněli jsme tedy hotel nebo restauraci. Daří se nám, nemůžu si stěžovat. Kolem roku 2005 sice přišlo těžké období, kdy přišel propad a vůbec to nešlo. Ale dostali jsme se z toho. Dnes jedeme už dvacet let a jsme jediná restaurace, která v Žitné vydržela tak dlouho,“ těší ho.

I začátky podnikání v gastronomii probíhaly tak trochu na koleni. „Dnes už kupujeme italské potraviny od dodavatelů, ale v dřevních dobách jsme si je sami vozili autobusem. V létě jsme třeba jezdili pro rukolu, o které tu málokdo věděl, že vůbec existuje,“ směje se. „V bedýnkách jsme vozili i ryby a žluté melouny.“

Jak Martin Cicala zvládá podnikat na dvou frontách současně? „To je další výhoda naší početné rodiny. Část totiž dělá v cestovce a část v restauraci. Dřív jsme lítali z místa na místo, teď už máme role pevně rozdělené. Třeba manželka Petra dělá v restauraci, protože ta ji baví víc, a já jsem tady,“ vypráví v podolské kanceláři své cestovky. Mimochodem, v rodinné restauraci je šéfkuchařem Martinův bratr David, který hraje za Prahu 1999.

Obě sféry Cicalovic podnikání jsou zaměřeny na odlišnou klientelu. „Do restaurace chodí spíš lidé, kteří s námi asi nejezdí do Itálie. Na druhou stranu máme klienty, kteří s námi byli v Itálii už třeba dvacetkrát, ale v Praze zkrátka nechodí do restaurací nebo o naší restauraci ani nevědí,“ objasňuje. „Samozřejmě ale existují i tací, kteří využívají služeb jak cestovky, tak restaurace.“

Recept na úspěch

V podnikání se Martinu Cicalovi daří možná i proto, že se drží filozofie, na niž Češi slyší až poslední léta, tedy že za dobré věci si člověk rád připlatí. „Naše heslo není nabízet co nejlevnější produkty. Heslo v naší kanceláři ostatně je: Člověk si zapamatuje dobrý zájezd, ne to, kolik za něj zaplatil. Tak to chodí i v restauraci, kde důsledně dodržujeme původní receptury a kupujeme italské potraviny, které jsou často dražší než nějaké náhražky.“

Je zřejmé, že gólman a trenér Dolních Počernic je vytížený muž. Jaký má recept na to, aby vydržel zápřah v podnikání ve spojení s fotbalem? „Jsou to tři faktory. První je má rodina, tedy manželka a děti. Bez jejich podpory by to nešlo. Tím mám na mysli hlavně Petru, která mi nikdy nevyčítala, že odejdu na trénink nebo na zápas. I svým klukům říkám, aby si ve vztahu nikdy nenechali sáhnout na koníček,“ vypočítává.

Druhým faktorem jsou rodiče. „Vozili mě na tréninky, podporovali mě v tom, abych dělal fotbal. A jakmile máte tuto podporu, už je to jen na vás. Na tom, jak máte nastavenou hlavu, jak máte vyladěnou psychiku a jakou máte vnitřní disciplínu a vůli. To je třetí faktor,“ vyjmenovává Martin Cicala body, které v celku tvoří recept na fotbalovou a zjevně i pracovní dlouhověkost.

Štěpán Šimůnek

Článek vyšel v záříjovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál. Všechna čísla si můžete stáhnout ZDE