ČAFC
IČO: | 47607122 |
sídlo klubu: |
Na Pecích 46 Praha 8 - Kobylisy 18200 |
telefony: |
608703293 |
faxy: |
284681722 |
e-mail: |
1dnn37h7VX~CVjd785pJ W_zs8Z2k0dEo-YUS%.MxR_29g |
web: |
www.fkadmira.info |
sekretář klubu: | Vavruška Josef 725965087 |
kontakt na sekretáře: |
Vršní 46 Praha 8 - Kobylisy 18200 |
Další informace | Hrané soutěže |
» Rozpis zápasů |
» Muži
» A1A – Pražská teplárenská – přebor mužů » Starší přípravka » G3A – 2004 SPŘ (2HP) » G3B – 2005 SPŘ (2HP) » Mladší přípravka » H3A – 2006 MPŘ (2HP) » H3B – 2007 MPŘ (2HP) |
Informace o klubu
Úplné počátky kobyliského fotbalu sahají až do dávného roku 1907. Do prachem
zapadaných časů císaře pána, rakouské monarchie a například do roku zahájení
provozu v Městském divadle na Královských Vinohradech. Ne, tenkrát ještě
světlo světa naše dnešní Admira nespatřila. Tenkrát jen kobyliští páni kluci
objevili kouzlo, které v sobě skrýval hadrák, do něhož se dalo kopat a který
tak zábavně létal od nohy k noze. Na plácku v místech dnešní tramvajové
zastávky Ke Stírce se odehrály první líté mače, při kterých brankové tyče
představovaly odložené čepice... Když kopat do balonu, tak s nějakým řádem a
s nějakými pravidly. Ostatně, v Libni a Karlíně už měli fotbaloví nadšenci
ustavené kroužky kopané. Kobylisy přece nemohly zůstat stranou! V dobových
záznamech se dochovala i jména průkopníků kopané ve zdejší čtvrti - bratři
Staňkové, Bedřich Koníček, Karel Šanda, Josef Hauf, Karel Havlík. Ti stáli u
zrodu prvního řádného kroužku fotbalistů v Kobylisích. Jako hřiště posloužil
"plac" v tehdejší cihelně, který se stal dějištěm prvních herních kontaktů s
Libeňáky a Karlínskými. Výsledky se ovšem nedochovaly... Fotbal se líbil a
začal zapouštět kořeny. Kobylisy mu přicházely na chuť. A tak se stalo, že
se sešla první schůze fotbalistů a ti se dohodli na historickém kroku. Na
den 17. května 1909 (bylo to pondělí) svolali ustavující valnou hromadu do
hostince pana Františka Kopřivy Na Pěšinkách. A ta se dohodla na vzniku
opravdového sportovního klubu. V čele vůbec prvního výboru stanul předseda
Josef Hauf, za jeho členy účastníci zvolili Františka Staňka, hostitele
valné hromady Františka Kopřivu, Karla Šandu, Bedřicha Koníčka, Václava
Hraběte a Antonína Zátku. Čekáte, že klub přijal název Admira? Omyl! Na
návrh předsedy Haufa se účastníci shodli - od onoho 17. května 1909 v
Kobylisích existoval SK Meteor. Vida, náš klub se tedy ve svém pravěku
jmenoval navlas stejně, jako starší klub v sousední Libni! Rok to trvalo,
než se jedenáctka SK Meteor Kobylisy postavila k řádnému fotbalovému utkání,
které už se hrálo podle veškerých tehdy platných regulí. A byla to velká
sláva, neboť "Kobylisy podaly proti SK Maninskému týmu výkon znamenitý a ke
spokojenosti všech zainteresovaných rodáků a starousedlíků vyhrály způsobem
velkolepým 3:1". "Plac" v cihelně však přestal postačovat, bylo v zájmu
rozvoje fotbalu získat nové hřiště. Stalo se - vzniklo za starou školou, v
prostoru dnešních ulic V Brance a Vršní. Tou dobou také podnikl SK Meteor
Kobylisy první fotbalové zájezdy, úspěšně bojoval na hřištích soupeřů v
Českém Brodě a Mělníku. Mohli snad tehdejší nadšenci tušit, že za nějakých
devět desetiletí se tyhle kluby potkají v České fotbalové lize? V roce 1912
však nastala situace, kdy se SK Meteor musel odstěhovat ze hřiště za starou
školou a dalo to hodně práce, než vzniklo hřiště nové - pod hřbitovem. Chuť
a zájem o kopanou v Kobylisích narůstaly - jak mezi mládeží, tak i mezi
dospělými muži. Jenže přišel rok 1914, 26. července vyhlásil císař pán ve
Vídni válku Srbsku a skoro všichni vyznavači fotbalu, hráči i činovníci z
Kobylis, oblékli uniformu rakouské armády a vyrazili na frontu. Fotbal ale
docela nezemřel, neboť kluci z Trojské ulice a taky z Ládví kopali do meruny
dál, válka neválka! Ti, co měli štěstí a vrátili se z válečné vřavy domů,
činnost SK Meteor Kobylisy vbrzku obnovili a pod tímto názvem klub fungoval
až do roku 1920. Do roku historického, neboť tehdy padlo rozhodnutí o
přičlenění tehdy ještě venkovských Kobylis k Velké Praze. Nová čtvrť
československé metropole se rozloučila se starým názvem svého fotbalového
klubu, který napříště vystupoval už jako SK Praha XVI a od roku 1931 pak
jako SK Praha VIII. Pamětníkům už bude tahle firma povědomá - jistě, SK
Praha VIII se na jeden rok probojoval dokonce do divize (za oněch časů druhé
nejvyšší soutěže) a v Kobylisích působil až do roku 1948. Tehdy... ale
počkat, nepředbíhejme!
Vedle Meteoru Rudá hvězda
Vraťme se do roku 1922. Až do té doby hrával tehdejší SK Praha XVI kopanou
na svém novém hřišti "U Sloupu", vlastně na hranicích Kobylis a Nové Troji.
Jenže pak dostal výpověď a nezbylo, než si zase sbalit fotbalové nádobíčko a
odstěhovat se. Kam? Na nové hřiště, k Ládví. Z Nové Troji na Ládví byl ale
lán světa, a proto se vyznavači kopané Václav Švarc, Jaroslav Lán, Václav
Hejna a Josef Kříž rozhodli pro radikální řešení - než se stěhovat na druhý
konec Kobylis, to raději založíme vlastní klub! Stalo se a psalo se datum
12. května 1923. Na ustavující schůzi byl zvolen Václav Švarc předsedou,
Jaroslav Lán místopředsedou a ve výboru pak zasedli Josef Kříž, Antonín Rýgr
(otec nejslavnějšího odchovance kobyliského fotbalu), Karlové Popilka,
Pařízek, František Šťastný, Alois Přáda, Václav Sobíšek, Václav Dudka a
Jaroslav Svoboda. Výbor svolal na 28. června 1923 valnou hromadu, které se
zúčastnilo 54 fotbalových nadšenců. Jednání schválilo název nového klubu SK
Rudá hvězda Kobylisy a do čela zvolilo Františka Hejnu. Místopředsedy se
stali Václav Švarc a Václav Dudka. Výbor začal pracovat ve složení Josefové
Kříž, Rýgr, Bambula, Františkové Šťastný, Zeman, Sůra, Jaroslavové Popilka,
Lán, Svoboda, Petr Popilka, Karel Trousílek a Alois Hejna. Krátkou dobu
dohrávala Rudá hvězda ještě na hřišti "U Sloupu". Pak jí ale nezbylo nic
jiného, než se poroučet. Nebylo zbytí. Chtěla-li Rudá hvězda pokračovat v
činnosti - a to chtěla! -, musela požádat rivalský SK Praha XVI o azyl na
jeho hřišti pod Ďáblickým hájem. V roce 1924 se členové rozhodli pro změnu
názvu, z Rudé hvězdy se klub přeměnil na obecněji přijatelnější Dělnický SK
Kobylisy. O dva roky později se kobyliský fotbal vrátil oklikou zpátky tam,
kde kdysi začínal - DSK totiž získal pozemek v bývalé cihelně a zbudoval si
tam vlastní hřiště. Dělnickému SK Kobylisy se na sportovním poli dařilo!
Postoupil ze IV. třídy do III. třídy, posílil kádr mužstva především mladými
fotbalisty, vybojoval si postup do II. třídy a za tři roky dokonce do I. B
třídy bývalé Středočeské fotbalové župy! Koncem ledna roku 1930 se sešla
valná hromada DSK a tady zazněl doslova historický návrh - začít v I. B
třídě pod docela novým názvem. Ve Vídni mají Admiru, je to slavný a úspěšný
klub, proč by nemohla mít Admiru taky Praha VIII? Přítomní přijali návrh
nadšeným potleskem, a tak na českých fotbalových hřištích válí kobyliský
klub pod názvem Admira už 69 let! S novou hlavičkou kopala SK Admira VIII
tři roky I. B třídu. Pak tuto soutěž vyhrála a v roce 1939 se jako vítěz I.
A třídy dokonce kvalifikovala do divize. Tu pak hrála v časech protektorátu
až do ročníku 1943/1944. Zmíněná sezóna se pro kobyliský fotbal stala
sezónou vpravdě historickou, neboť se v ní na divizní úrovni poprvé a
naposledy setkaly Admira VIII a nováček SK Praha VIII. Admira byla lepší a
derby vyhrála 1:8 - SK Praha VIII ostatně z divize zase po roce sestoupil.
Ani dva kluby nestačily
Fotbal v Kobylisích vyhrával na celé čáře. Ve 30. letech se mu chtělo
aktivně věnovat tolik mužů a chlapců, že existence Admiry VIII a SK Praha
VIII nepostačovala! Světlo světa proto spatřil dokonce třetí klub. Co tomu
předcházelo? Každý ze zmíněných klubů měl tenkrát v řádných soutěžích nejen
A-tým, ale také béčko, s nimi přinejmenším dvě dorostenecké jedenáctky a
několikeré žactvo. Právě přemíra mládežníků si vynutila vznik třetího klubu,
protože nadějní dorostenci při přechodu do kategorie dospělých fakticky
neměli uplatnění. Myšlenka si v Kobylisích rychle získala náležitý počet
příznivců a zjara roku 1934 se proto Kopřivova fotbalová hospoda Na
pěšinkách stala svědkem dalšího historického mezníku. Pětatřicet nadšenců
převážně mladšího věku tu odsouhlasilo založení SK Rapid VIII - zájem byl
tak silný, že účastníci schůze už nepovažovali za nutné svolávat ještě
valnou hromadu. Volby určily prvním předsedou Rapidu VIII Václava Srbu st.,
místopředsedou Františka Plecitého. Výbor dále tvořili Antonín Řápek,
Jaroslav Kovařík, František Luka, Rudolf Novotný, Josef Bejček a Josef
Pospíšil. Ke cti členů Rapidu budiž po letech připomenuto, že řada z nich
ochotně podporovala činnost klubu osobními finančními příspěvky. První tři
roky své existence odehrál Rapid VIII v soutěžích Svazu tělovýchovných
klubů. V roce 1937 se přihlásil do soutěží Středočeské župy. Domácím hřištěm
zpočátku nedisponoval, a proto hrával zpravidla na půdě soupeřů. Časem se
sídlem Rapidu stalo někdejší staré hřiště Admiry VIII poblíž Trojské ulice.
Zlomem v činnosti Rapidu VIII mělo být zřízení prvního skutečného domácího
hřiště v Čimické ulici. Tady ovšem dlouho nepobyl a musel hřiště opustit. V
roce 1940 proto přesídlil na hřiště u Ládví, kde do té doby byla domovem
Admira VIII. Ta mezitím vybudovala nový stánek u kobyliské střelnice.
Přestože existence samostatného Rapidu neměla příliš dlouhého trvání, patří
i tato kapitola neoddělitelně k historii kopané v Kobylisích. Kdyby pro nic
jiného, pak aspoň pro skutečnost, že SK Rapid VIII dosahoval trvale
úspěšných výsledků jak na sportovním, tak i na společenském poli. Klub
posléze splynul se známějším a uznávaným SK Praha VIII.
Góly padaly i u salesiánů
O hřišti u salesiánského internátu, zřízeném roku 1935 na Kobyliském náměstí
a hojně využívaném nejen chlapci ubytovanými v internátu, ale vlastně
spoustou kluků z Kobylis, by mohli leccos vyprávět pánové Žďárský, Forejt,
Nejedlý, Kinský (otec dnešního brankáře ligového Liberce) a další. Fotbalově
na něm vyrostl i Antonín Rýgr, patrně vůbec největší postava, kterou kdy
kobyliský fotbal vychoval. Pamětníci dodnes říkávají - kopací míč tou dobou
duněl u salesiánů den co den, až do setmění...
Tři roky v poválečné divizi
Když dozněly poslední výstřely II. světové války, nastal čas na mírový život
a taky - jak jinak! - na fotbal. Admira VIII dál pokračovala v divizní
soutěži, SK Praha VIII o třídu níž.
Místo Admiry Vozovna
Po únoru roku 1948 se v zemi udála spousta věcí, nad nimiž zůstával rozum
stát... Fotbal novému větru samozřejmě také neunikl. Ze Sparty se podivně
zrodilo Sokolovo, Slavia se musela přejmenovat na Dynamo, Bohemka se
proměnila ve Stalingrad. A co Kobylisy? Z fotbalové mapy zmizela Admira
VIII, SK Praha VIII, již dříve Rapid VIII - a najednou tu byl sloučený klub
kobyliských fotbalistů, kterému mocipáni přidělili zcela nový název TJ
Dynamo-vozovna Kobylisy. I kopaná se stala rukojmím politiky jedné politické
strany, orientované na východ. Minulostí se staly liga, divize a 1. třídy.
Po sovětském vzoru hrály naše oddíly (už nikoli kluby) celostátní
mistrovství I, celostátní mistrovství II, oblastní soutěže a podobně. Byla
to doba, kdy reorganizace stíhala reorganizaci, podoba soutěží se co chvíli
měnila, kdy se staré, letité a populární kluby ztrácely v propadlišti dějin
a na výsluní se draly jiné, za nimiž stály preferované resorty a podniky.
Admirácký fotbal pod hlavičkou Dynama-vozovny si ovšem nadále počínal
úspěšně a navazoval na předchozí tradici i výsledky. V Kobylisích se dál
hrála druhá nejvyšší soutěž, zvaná oblastní. Jedním z podivných rozhodnutí
oněch časů bylo nařízení mocipánů z roku 1952, podle něhož se mohl sportovec
zapojit do činnosti pouze v oddílech tělovýchovných jednot, jež působily při
podniku, kde byl dotyčný zaměstnán. V praxi to znamenalo, že za
Dynamo-vozovnu směli hrát fotbal vlastně jen tramvajáci. Byl to pro klub
těžký úder, neboť mezi našimi tehdejšími fotbalisty by se našli zástupci
lecjakých profesí, muži od elektrických drah však mezi nimi v podstatě
nebyli. Následkem tohoto rozhodnutí, hodného radních z pověstného
Kocourkova, byl zánik mužstev dospělých. Slavná Admira stála před vynuceným
ukončením činnosti... Na tomto místě je nyní nezbytné od srdce poděkovat
hrstce skutečných nadšenců a věrných admiráků, kteří by nemohli pád
kobyliské kopané přenést přes srdce, kteří proto nezůstali nečinně sedět v
koutě s rukama v klíně a na bývalém hřišti u střelnice se obětavě věnovali
aspoň žáčkům a dorostu. Léta 1952-1955 nepatří v historii klubu k těm
nejšťastnějším, ale díky pánům Ladislavu Urbanovi, Františku Rodrovi,
Václavu Hankovi, Josefu Zavázalovi, Janu Roubíkovi, Jaroslavu Duškovi,
Františku Charvátovi, Jaroslavu Koubovi, Janu Kmentovi a některým dalším
Admira nezašla na úbytě. Když funkcionáři tehdejšího Státního výboru pro
tělovýchovu a sport pochopili, že s provozováním činnosti pouze v podnicích
značně přestřelili, byl verdikt změněn. Dobvrovolná tělovýchova a sport
mohly být napříště organizovány i v bydlišti. To byla živá voda pro
admirácký fotbal. Už na podzim 1955 se sešla z iniciativy dobrovolných
funkcionářů kobyliské kopané ustavující schůze členstva, která rozhodla
takto - TJ Dynamo-vozovna Kobylisy, navazujíc na slavné tradice Admiry VIII,
obnovuje činnost mužstev dospělých. Vyvstala ovšem otázka - kde se vlastně
bude hrát? Na hřišti u střelnice totiž už začaly vyrůstat obytné domy, a
proto výbor oddílu kopané vstoupil do jednání s kobyliskými kynology o tom,
zda milovníci psů uvolní milovníkům fotbalu pozemek na někdejším hřišti pod
vozovnou. Stalo se a hřiště bylo obnoveno. Pamětníci vědí, že bývalo vlastně
na stejném místě, kde je náš dnešní stadion, ale otočené o devadesát stupňů,
neboli jedna branka stála směrem k tramvajovým kolejím, druhá k Bohnicím.
Městská fotbalová sekce v Praze zvážila dosavadní výsledky kobyliského
fotbalu a uznala, že by si nezasloužil začínat zcela znovu v nejnižší třídě.
Proto bylo mužstvo dospělých zařazeno do 1.B třídy. Tu pod vedením Josefa
Forejta vyhrálo a postoupilo do 1.A třídy. Krize a hrozba zániku klubu byly
definitivně pryč. Pod vozovnou v ulici Na Pecích započala roku 1958 výstavba
našeho dnešního stadionu a fotbal se proto načas stěhoval do Libně na Koráb,
kde kdysi kopával tamní SK Libeň divizi i 1. ligu. Škvára na Korábě našim
fotbalistům svědčila! V roce 1958 vyhráli 1.A třídu a stali se nováčky
městského přeboru Prahy. O dva roky zvítězili i v této soutěži a ti, kteří
tyto časy pamatují, dodnes tvrdí, že tenkrát mělo Dynamo Kobylisy zřejmě
vůbec nejlepší jedenáctku všech dob. Prvenství v městském přeboru znamenalo
postup do II. ligy. Uvědomíme-li si, že šest let předtím stál kobyliský
fotbal na pokraji zániku, musíme i dnes, po čtyřech desetiletích, uctivě
smeknout. Jako hráči se tenkrát o skvělý úspěch zasloužili Jiří Plaček,
Josef Somol, Ladislav Němeček, Karel Trnka, Mirek Bříza, František Kasal,
Richard Mácha, Jaroslav Brejcha, František Novotný, V. Trubač, Otto Gronwel
a zejména pak hrající trenér Josef Forejt. O kobyliský fotbal byl tenkrát
zájem a několikatisícové návštěvy na mistrovských zápasech byly pravidlem.
Zřejmě i proto fotbalový svaz dospěl k závěru, že Dynamo Kobylisy patří k
ekonomicky silných oddílům, a zařadil nováčka II. ligy do B-skupiny, tedy na
Moravu. Shodou různých okolností vstupovalo mužstvo do této nesmírně těžké
soutěže, kterou hrály třeba ZJŠ Brno, KPS Brno, Dukla Pardubice, Gottwaldov,
VŽKG, Otrokovice či Žižkov, spíše oslabeno než posíleno. Záchrana se ukázala
být nad síly Dynama, ostatně, v té době sestupovala z tuctu účastníků
skupiny plná třetina a pád do příslušných krajských přeborů tak spolu naším
týmem postihl také Prostějov, Ratíškovice a Kutnou Horu. Dynamo Kobylisy se
tedy vrátilo do městského přeboru Prahy a vedlo si tam několik let poměrně
úspěšně.
Už na vlastním stadionu
Pozorný čtenář již ví, že od roku 1958 se v ulici Na Pecích budoval náš
nynější stadion. Možná, že to dnes u leckoho vzbudí pobavený úsměv, ale
pravdou už navždy zůstane, že sportovní fandové z Prahy 8 na něm odpracovali
úhrnem více než 300 tisíc brigádnických hodin. Všichni si zasluhují uznání,
avšak daleko největší zásluhu na vzniku našeho současného fotbalového stánku
měl bývalý předseda kobyliské tělovýchovné jednoty Ladislav Urban. Od
ročníku 1965/66 obnovil český fotbal soutěž na úrovni divize, zrušené po
roce 1948. Divize už ovšem nebyla druhým, nýbrž až třetím stupněm - po I. a
II. lize. Dynamo Kobylisy, nástupce Admiry VIII, se do divize vrátilo hned
při její obnovené premiéře - postup si vybojovalo ziskem 2. místa v městském
přeboru Prahy. Na dlouhá léta se pak naše mužstvo stalo tradičním účastníkem
této soutěže. Od ročníku 1868/69 se klub vrátil k názvu, který přijal
osmatřicet let předtím. Jen římskou osmičku nahradila běžně užívaná arabská.
V tabulkách a výsledcích se napříště objevovala TJ Admira Praha 8.
Bilance posledního čtvrtstoletí
Před pětadvaceti let vedl naše mužstvo trenér Dušan Uhrin, který se později
proslavil jako mimořádně úspěšný lodivod mistrovské Sparty (z Admiry tam
odešel k 1. lednu 1976) a pak i národního týmu, jenž v roce 1996 obsadil na
Mistrovství Evropy 2. místo za vítězným Německem. Uhrina vystřídal na
trenérské lavičce známý hráč Sparty Vladimír Táborský, ale dlouho v Admiře
nepobyl - na jeho místo usedl Miroslav Linhart. Když i on odešel za lepším
do nedalekých Neratovic, převzal mužstvo Josef Tovara. Toho začas nahradil
Miloš Mizera. V té době hrávala Admira 8 víceméně střídavě divizní skupiny B
a C a v tabulce končívala zpravidla mezi lepší polovinou účastníků. V
ročníku 1977/78 jsme mezi všemi pražskými divizionáři získali nejlepší
umístění a navrch jsme vyhráli i soutěž slušnosti! O dvě sezóny později klub
pozměnil svůj název na TJ Admira Kobylisy. V této éře psali historii klubu
zejména hráči Seibert, Macháček, Vyleťal, Nebeský, Vraný, Štefeček, Lukeš,
Kutil, pozdější opora ligového Chebu, ing. Rada a jiní. Když řídící orgány
zařadily pro ročník 1980/81 náš tým do divizní skupiny A, začalo se odvážně
přemýšlet i mluvit o postupu, protože díky ohlášené reorganizaci šly nahoru
hned čtyři týmy. Zlaté oči... Skončili jsme až na 9. místě a trenér Mizera
"balil kufry" - nahradil jej Fr. Novotný. V dalších letech se do Kobylis
vrátily divize B a C, ale ani tam admirácký fotbal příliš nezářil.
Nejvýraznějšími postavami té doby byli zajisté hráči Vlček a Segmüller. Dne
10. října 1984 oznámil trenér Fr. Novotný, že pro jaro nebude moci ze
zdravotních důvodů mužstvo vést. Proto do Kobylis přišel legendární Ota
Hemele, pozdější předseda Slavie, a toho za rok střídal Robert Segmüller. Po
dvou letech pak - vlastně z nouze - usedl na trenérskou lavičku opět
uznávaný Josef Forejt. Nástup Antonína Pexy k 1. lednu 1989 byl spojován s
nadějemi na vzestup klubu vzhůru, ale souhrou řady okolností přišlo něco, co
si předtím nikdo vůbec nechtěl připustit - sestup do pražského přeboru...
Nebylo se čemu divit, výsledky jako 1:5 s Chomutovem B doma nebo 0:6 ve
Slaném a stejný debakl v Chomutově napovídaly, že v mužstvu je opravdu cosi
nedobrého. Po předlouhých letech jsme tedy byli nuceni opustit divizní
společnost. V osmdesátých letech se nejvíce prosazovali hráči Segmüller,
Maurer, Hřebačka, Mach, Fr. Novotný ml. i další. Na podzim 1989 jsme tedy
vstupovali do pražského přeboru s vírou, že za rok můžeme být zase zpět v
divizi. Nestalo se - postoupila Přední Kopanina, náš tým obsadil až 5.
místo. Možná i proto, že v té době z Admiry odešel Fr. Novotný ml. na
přestup do Tatry Smíchov, s nímž sice vedení klubu nesouhlasilo, který však
jako protřelý "šíbr" zaonačil bývalý hospodář Admiry V. Hanek, když bez
vědomí klubu opatřil přestupní lístky klubovým razítkem a dvěma nečitelnými
podpisy. Příslušný orgán fotbalového svazu takto zmanipulovaný "přestup"
posvětil a Novotný oblékl smíchovský dres... O rok později jsme v přeboru
skončili až na 7. příčce a v dalším ročníku na 6. místě. Našli se i takoví,
kteří tehdy Admiře prorokovali pád ještě hlouběji. V roce 1992 se ale klub
sloučil s nedalekým Slavojem Praha 7, jehož činovníci Josef Přitasil a Jiří
Kubice se stali z funkcionářského hlediska mimořádně cennými posilami,
přijal stávající název Admira/Slavoj a odstartoval spanilou jízdu přeborem
Prahy. Na jejím konci byly nervydrásající a hlavně vítězná stíhačka s
vynikajícím Vyšehradem a po ní 20. června 1993 postup zpátky do divize. V
období účinkování mužstva v přeboru Prahy se na trenérském postu objevili
Robert Segmüller s Jiřím Troníčkem, Josef Vejvoda, Fr. Novotný, Petr Roubík,
Jiří Kubice a od 27. května 1993 Josef Balog. Mezi hráči o sobě svými výkony
dávali vědět brankář Horník, Eger, Hynek Boštík, Schiller, Gonda, Holeček,
Brejcha, Kropáček a jiní. V divizi jsme si po postupu vyzkoušeli dvakrát
skupinu C a jednou A. Z trenérské lavičky tým vedli znovu Miroslav Linhart a
pak Zdeněk Peclinovský. Jako nováček Admira/Slavoj určitě nezklamala.
Obsadila 6. místo a znovu skončila po letech vůbec nejlépe mezi pražskými
divizionáři. V dalším ročníku jsme si o dvě místa pohoršili, ale opět jsme
si vybojovali neoficiální titul "nejlepší pražský účastník divize". Jestliže
jsme měli po zařazení do divizní skupiny A v ročníku 1980/81 zálusk na
postup a ono to nevyšlo, pak v ročníku 1995/96 mužstvo skupinu A, kam bylo
zařazeno, vyhrálo se 14bodovým náskokem před Vlašimí. Postup do ČFL si
pojistilo památnou remízou 2:2 na hřišti FK Tábor. Prohrávali jsme brzy už
0:2, pak ale Urban snížil z přímého kopu a v nastaveném čase šel do útoku i
nezapomenutelný brankář Králíček. Právě on přiťukl míč Slukovi a ten
vyrovnal na potřebných 2:2. Cestu veselým autokarem z Tábora do Prahy se
zastávkou v Králíčkově bydlišti Nespekách pak leckteří účastníci zájezdu
málem odstonali... Kromě už jmenovaných hráčů připomeňme i další osobnosti
poslední divizní éry Admiry: Roučku, Šamšu, Chalupníka, Boštíka, Šimka,
Kabrnu, Dobeše, Jarolímka, Jana Zlatníka, dále Holečka, Kupčíka, Dvořáka,
Kubányiho, Petráka atd. Od ročníku 1996/97 patří tedy k Admiře opět
přívlastek ligový klub, přesněji - účastník ČFL. Mužstvo do III. ligy
přivedl trenér Z. Peclinovský, kterého vystřídal později Fr. Mysliveček a
toho pak nahradil Fr. Adamíček. Po něm usedl na trenérskou lavičku Jos.
Hloušek a nyní mužstvo trénuje M. Beznoska. Za šest let účasti v ČFL
obsadila Admira/Slavoj jednou druhé a jednou třetí místo v konečné tabulce.
Získala si respekt a uznání všech soupeřů a stala se v českém fotbale
uznávaným pojmem. K nejvýraznějším fotbalistům, kteří v ligové soutěži
oblékali černobílý admirácký dres, patřili nebo ještě stále patří Petr
Králíček, Oldřich Meier, Miroslav Miller, František Jakubec, Petr Pfeifer,
Petr Krištůfek, Michal Jiráň, Dan Smejkal, Zdeněk Vopat, Zdeněk Houštecký,
František Kollár, Jan Zelenka, Martin Mašek, David Filinger, Jan Míl, Tomáš
Procházka a další.
Svědčil nám i Český pohár!
V posledních letech dosáhl náš A-tým i některých pozoruhodných výsledků v
Poháru Českomoravského fotbalového svazu. Tak například v roce 1994 vyřadili
naši hráči v 1. kole Pelhřimov na jeho trávě po remíze 0:0 lepší střelbou
kopů z pokutové značky 4:3. Na tomto výsledku nám hodně záleželo, protože ve
2. kole čekala postupující tým ligová Sparta. Její start na Admiře 2. srpna
pak byl pro Kobylisy fotbalovým svátkem a náš divizní celek určitě neudělal
ostudu, neboť prohrál čestně 1:4, když admiráckou branku vsítil Maršoun. Už
o rok později jsme v 1. kole pohárové soutěže vyřadili třetiligový Most po
remíze 1:1 (branku Admiry vstřelil Kubányi) a rozstřelu 4:2, ve 2. kole jsme
zdolali překvapivě tehdy druholigové Ústí 2:1 (za Admiru Šamša a Nebeský
junior) a ve 3. kole nás čekala ligová Viktoria Plzeň, vedená známým
trenérem Jaroslavem Hřebíkem. Ten nakonec z Kobylis odjížděl hluboce
zklamán, což vyjádřil hořkým úsměvem a sebeironickým povzdechem na adresu
našeho klubu: "Nemám vás rád..." Admira totiž 27. září 1995 Plzeňáky
vyprovodila výsledkem 2:1 (naše branky do ligové sítě stříleli Sluka a
Chalupník). Až ve IV. kole zastavili tažení naší divizní jedenáctky
pohárovou soutěží jiní ligoví profesionálové z Jablonce, když u nás vyhráli
možná až příliš hladce 0:4. Ovšem největšího pohárového úspěchu jsme se
dočkali v sezóně, kdy jsme se chystali k oslavám 90. výročí vzniku klubu. Na
podzim 1998 to začalo jasnou výhrou v 1. kole 4:0 nad Motorletem, který si
za domácí prostředí zvolil Hostivice. Gólově se prosadili dvakrát Vomáčka,
jednou Cacák a L. Kučera. Ve 2. kole přijela do Kobylis ligová Viktorka
Žižkov s trenérem Bielikem. Utkání se hrálo ve středu 9. září, v den, kdy
bylo oznámeno, že branku Žižkova bude hájit navrátilec ze Španělska Petr
Kouba. Tato zpráva zřejmě rozhodila brankáře hostí Kobra natolik, že
Viktorka u nás po jeho chybách prohrála 3:2 (branky Filinger 2, Vopat).
Připravil Mgr. Aleš Pivoda